O nenávistných reakcích

9. 1. 2013 / Luděk Prokop

Abychom byli v obraze. Úvodem zmiňuje rozhořčené a nenávistné reakce, po sérii jeho článků, kterou napsal na obranu Romů, před většinovým českým rasismem. Troufám si tvrdit, že pojem většinový český rasismus, byl by za předchozího totalitního režimu, dost nesrozumitelný. Nuance nebudu rozvádět. Nicméně někdejší pracovní povinnost vedla ke společnému plnění pracovních povinností, ke společným návštěvám tanečních odpolední, zvaných "čaje", ke společným návštěvám hospod a restaurací, ke společným oslavám narozenin a v případě větších kamarádství i ke společným účastem na svatbách. Pokrytecké vyhýbání se slovu cikán nahrazením pojmem Rom, tehdy neexistovalo ani náhodou. Společná práce, společné sportování, společná zábava a společná přátelství a kamarádství ano. A na Mostecku, kde jsem tehdy prožil 15 let, to nebylo nic mimořádného. Vřele doporučuji pisatelům zastávajícím se Romů, při jejich obavách z legitimizace "komunismu", zeptejte se kohokoli z většiny Romů. Z té většiny, co nebyli za totality zavíráni za příživnictví a jiné delikty. Zeptejte se těch, co tehdy žili již v produktivním věku. Zeptejte se na jejich názor, na jejich posouzení a zhodnocení obou režimů. Na místo dnes pokrytectvím zprofanovaného pojmu Rom, byl tehdy užíván pojem cikán. Pojem gadžo zůstal beze změn. Nezřídka jsme se těmi pojmy častovali, (raději nepřidávám přívlastky). Radostně ze sounáležitosti a se smíchem. Bez pokrytectví, na které byli naši kamarádi hákliví. My též, pro úplnost dodávám.

Teprve současný kapitalistický, po našem demokratický, teprve tento režim dokázal realizovat opětovný návrat k oddělení Romů od většinové populace. Řadou kroků, včetně pracovní diskriminace kompenzované rozdílným přístupem v sociální oblasti, za pomoci řady manipulací sdělovacích prostředků, za pomoci účelové tolerance počinů, které by tolerovány být neměly. Je tady uměle rozdmýchávána nevraživost mezi většinovou populací a menšinovou. A také mezi různými skupinami občanů různého věku, různého postavení a různých názorů. Jaké zadání, takový výsledek. My, kteří jsme v produktivním věku s cikány pracovali a kamarádili, jsme již zestárli. Bylo nás tehdy na Mostecku tolik, že rasové výlevy byly ojedinělé a většinou i v zárodku po zásluze trestané. Ke slovu se dostávají generace, které o tomhle nemají ani páru. Generace vychovávané v dnešním režimu. Generace ovlivňované pokrytectvím a falší. Falší, o které píše pan Jírovec. Falší, kterou nová propaganda masíruje pohled mladších generací na minulost.

Překvapivě nenávistné reakce některých čtenářů na přihlouplý článek o legitimizaci komunismu, jsou smutnou vizitkou této doby, tohoto režimu. Po odeznění padesátých let již nebyl brán zřetel na třídní původ ani na buržoasní příslušnost. Pamatuji si, že konkrétně synek z rodiny továrníka patřil mezi horlivé svazáky, aby se později stal nekompromisně uvědomělým horlivým komunistickým sekerníkem. Dlužno dodat, že na rozdíl od kandidáta Fischera, poměrně brzy ze strany vystoupil, aby jako restituent se stal neméně horlivým pravičákem. Nejsem jediným pamětníkem takových převratných obratů. Nedivme se tedy příliš negativním reakcím na článek o legitimizaci komunismu, byť by byly zdánlivě nepatřičné.

O to více by se měl pan Cvek zamyslet, jak to, že mnohem tvrdší jeho antikomunistické články byly bez negativní odezvy, na rozdíl od toho posledního.

Ono totiž psát o pocitech na zvracení, při představě jak primář z TRN z výšky svého postavení se musí poníženě doprošovat řemeslníků o služby, málo platné, ale o negativní odezvy si přímo žádá.

Vyvozovat z těchto negativních reakcí pocit, že by jej leckdo nejraději pověsil na lampu jako nelidu a svini jen proto, že otec byl primářem, je uvažování takřka chorobně směřující mimo realitu. Je to hodně škoda, při často trefných úvahách zveřejněných v řadě jiných článků pana Cveka.

Domnívám se, že by bylo velice prospěšné nejen pro pana Cveka, ale i pro nás, pro jeho čtenáře, aby neznehodnocoval řadu dobrých článků psaných s rozhledem jinými články, ze kterých čiší jednostranné vidění, mnohdy zásluhou úvah až dětinských. Například: "Ale především nechápu, co je špatného na tom, že někdo třeba vystudoval medicínu, stal se primářem a poctivou prací vydělává peníze". Jiný příklad: "Nebo jsou ti dobří pouze "dělníci" (myslím, že dělníci třeba v automobilce Škoda nemají nízké mzdy) -- nebo snad všichni, kdo vlastní pílí mají vyšší plat, jsou podle těch čtenářů zločinci buržoustského původu?" O tohle přeci vůbec nejde.

Nevíme, respektive nevím kolik vydělává primář. Dle mého soudu z oprávněných protestů lékařů se domnívám, že jejich platy nejsou natolik uspokojivé, aby jim zajistily podmínky pro potřebnou relaxaci, pro ničím nezatíženou empatii, pro rozhodování o léčebných postupech, pro rozhodování o dalším osudu pacientů. Podobně, v náležité úměře, se totéž týká i zdravotních sester. Ani dělníci s potřebnou kvalifikací, třeba v automobilce Škoda, podobně jako třeba v ČEZu, nemají náležitě vysoký plat, jaký by mít měli. Musím dodat, že ani minimální mzda zdaleka nedosahuje motivační výše a je žádoucí podotknout, že tomu je tak pro hrabivost a nenažranost, pro korupci, rozkrádání a tunelování, o kterých se mnohdy jinými slovy a v jiných souvislostech zmiňuje i pan Cvek.

V těchto souvislostech lze považovat otázku pana Cveka, zda všichni kdo svou pílí mají vyšší plat, jsou zločinci buržoustského původu, za naprosto nemístnou. Domnívám se, že to byly kritické připomínky, (dle slov pana Cveka nenávistně negativní reakce), čtenářů, které jej přiměli vložit manipulativní a poměrně stupidní otázku, ohledně zločinců buržoutského původu.

Na jistou rozpolcenost pana Cveka poukazuje pan Jírovec zhruba takto: "Kdybych chtěl legitimizovat komunismus, musel bych pogratulovat (panu Cvekovi) za to, že ve stejném vydání BL odvážně tvrdí": "Výročí 20 let existence zkorumpovaného a rozkradeného státu oslavuje prezident a premiér tohoto státu propuštěním zlodějů".

Ke zcestným úvahám pana Cveka ohledně systému, který prosazovaly, dle jeho úzkého vidění a převzatých falešných teorií, takzvané komunistické strany všude na světě, k úvahám ohledně srovnatelnosti jejich zločinností a krvelačností se systémem nacistickým, lze říci toto. Ziskuchtivost a související bezohlednosti, snoubené s krutostí a krvelačností pohůnků využívaných kapitalismem, nemůže konkurovat nic. Absolutně nic. Jde o ideologii. Režim Stalinův, ani Gottwaldův, jdoucí ve vleku Stalina a strachu z něho, tohle vyvrátit nemůže. Možná by mohla být položena otázka, jak hodně a o kolik víc souvisí chtivost uchvácení a udržení moci, jak moc souvisí s idejemi kapitalismu a jak málo s idejemi socialismu a třeba i komunismu.

Konec konců, jistá podoba idejí komunismu existuje a byla realizována ve společnostech, žijících v osadách zvaných kibucy. Zde hledejme porovnání systémů. Zde a více i ve Skandinávii hledejme porovnání pro život. Zde hledejme navzdory Václavu Klausovi, s jeho bezútěšným programem lží, tunelování, beztrestného rozkrádání a neexistující třetí cesty, zde hledejme onu stupidně popíranou, v příkrém rozporu s jakýmkoli pokrokem zvanou neexistující, ve skutečnosti vždy existující třetí cestu.