Poroste význam společenských věd?

1. 3. 2013 / Josef Šmajs

Přírodní vědy -- ústup ze slávy

Nepochybně žijeme ve fázi mimořádného rozvoje přírodních věd a jejich dosud nejširšího vlivu na člověka, kulturu i přírodu. Zejména technicky aplikované vědy nepozorovaně pronikly jak do struktury a fungování kulturního systému, tak do intimního lidského života. Za volanty osobních automobilů, ke stolům s počítači a do pohodlných křesel pro sledování televize "posadily" stamiliony lidí všech kontinentů. Nabídly jim pohodlné automobily, osobní počítače, neodolatelný internet, spolehlivé fotoaparáty i polyfunkční mobilní telefony. Podílejí se nejen na vysoké úrovni blahobytu, ale i na tom, že dnešní kultura je výrazně abiotická, protipřírodní i svými spotřebními produkty. Přispěly k tomu, že více než polovina všech lidí žije ve městech, z nichž mnohá obsadila úrodné nivy velkých řek a zhanobila kdysi tichá a malebná pobřeží světových moří. I jejich vlivem mizí tradiční smysluplná práce lidí, a biologicky aktivní půda je lehkomyslně pokrývána esteticky odpudivými stavbami, solárními panely, betonem a asfaltem. Také z jejich viny vymírají biologické druhy, zmenšují se přirozené ekosystémy i zásoby surovin a fosilních paliv.

Vysoce sofistikované přírodní vědy, jakkoli respektují princip plurality poznatků a dbají na jejich logické uspořádání i požadavek stavby teorie na správných základech, nemohou být ani svým předmětem, ani jeho interpretací určujícím typem racionality pro 21. století. Jejich předmětem jsou různé úrovně a aspekty přírodního bytí, ale nikoli umělé, kvalitativně odlišné bytí kulturní. Dominantním způsobem jejich interpretace je úzká přírodovědecká racionalita. Abstrakce této racionality jsou sice oprávněné, ale uspořádanost přírody v jejím evolučním procesu nerespektují. Deformují ji jak biologickým nastavením lidského neuronálního aparátu, tak skrytým duchovním paradigmatem kultury, které protipřírodní orientaci umělého kulturního systému znovu a znovu reprodukuje. (E. Husserl, i když z jiné filosofické pozice, připomíná, že "svým způsobem byla i antické geometrie již techné" a že už "...u Galileiho začíná... podvržení idealizované přírody za předvědecky názornou přírodu." Husserrl. E. Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha: Academia 1972, s. 71-72.)

K pochopení kultury v jejím systémovém konfliktu s přírodou, které je jednou z podmínek pro vytváření kultury dlouhodobě možné, úzká přírodovědecká racionalita nevede. Proto také dílčí vědecké poznání, jehož předmětem je příroda a které po průmyslové revoluci nejvíce ovlivnilo podobu nynější kultury, nemůže být základem adekvátní světonázorové orientace veřejnosti. Přestože teoreticky interpretuje přírodu, nezkoumá kulturu ani jako subsystém širšího systému přírodního, ani jako historicky změněné podmínky lidské existence.

Všeobecně srozumitelné pochopení kultury, které by zahrnulo i roli vědy v kulturním systému, můžeme očekávat pouze od nové ontologie a reformovaných věd o kultuře. Poznatky přírodních věd se totiž v rámci vládnoucího duchovního paradigmatu nekriticky spojují s obyčejnými názory lidí, vytvářejí nabídku parciálních pravdivých zjištění, která je obtížné integrovat a z nichž může vznikat názorový i hodnotový chaos v lidském nitru.

A to vše jsou důvody, proč evoluční ontologie vyzývá celou teoretickou sféru, aby svůj hlavní poznávací zájem (zatím podřízený procesu živelného rozmachu protipřírodní kultury) rozšířila z účelového studia přírody také na kritické studium kultury a jejího konfliktu s přírodou. Jsou to důvody, proč by nejen filosofové, ale i kritičtí vědci měli vystoupit ze své slonovinové věže a jasně a zřetelně veřejnosti, prezidentům bank, kapitánům průmyslu i politikům povědět, že nynější teoretické poznávání Země je nejen nepřiměřené a neúplné, ale predátorským způsobem abstrakce deformované. Je na čase přiznat, že s aktivní podporou přírodních věd jsme planetu rozdělili na dvě opoziční sféry bytí, a že je nebezpečné globální kulturu rozvíjet pouze na jejich základě. Protože vedle původní svébytné přírody vznikla na přírodě závislá, ale její systém poškozující kultura, je nezbytné vážně studovat umělý systém, který v nenahraditelné pozemské biosféře vzniká. A přestože tento systém životu ubližuje, nikdy se nestal plnohodnotným předmětem teoretické reflexe.

Veřejnosti bude třeba srozumitelně říci, že tuto jedinečnou živou planetu jsme nevytvořili, tj. že jsme ji zdědili jako oživenou a obyvatelnou. A přestože jejímu celku dosud nerozumíme, její přirozené informační bohatství nesmíme poškozovat už proto, že jeho hlubší kulturní pochopení může být vodítkem pro vytváření kultury dlouhodobě možné, kultury biofilní. Dále je třeba jasně a nedvojsmyslně povědět, že pouze člověku jako jedinému biologickému druhu se v rámci přirozené evoluce podařilo zapálit ještě jednu evoluci: onticky opoziční evoluci kulturní. A právě tato evoluce transformuje část původně jednotného přírodního bytí na opoziční bytí kulturní. Aniž si to lidé uvědomují, kulturní aktivitou se člověk prosazuje jako odlišně tvořivý, tj. vůči přirozené evoluci neuctivý a vzdorovitý bůh. (Myšlenku o člověku jako o druhé tvořivé bytosti, i když jen oblasti matematiky, nalezneme již u M. Kusánského.) V rozporu s tvořivostí a směřováním přirozené evoluce bezohledně buduje svou dočasnou kulturní stavbu, kterou rozbíjí a nově strukturuje vysoce uspořádaný povrch planety, nevratně ničí čtvrtohorní biosféru.

Speciální přírodní vědy, jejichž vzájemná spolupráce (konsilience) se slibně rozvíjí zejména v oblasti medicíny a technického konstruování, by spolu s filosofií a vědami společenskými mohly konečně vyjasnit i problém lidské odpovědnosti za kulturu. O abstraktně pojaté odpovědnosti bylo sice v souvislosti s lidskou svobodou napsáno mnoho studií a knih, ale i tento problém zůstává zamlžený a málo srozumitelný. Hájím názor, že lidé nemohou převzít odpovědnost za přírodu, kterou nevytvořili, tj. za systém, který je svým stářím, kosmickým rozsahem i komplexitou přesahuje a jemuž svým neuronálním aparátem (původně určeným k přežití v přirozených ekosystémech) nemohou nikdy plně porozumět. Ve fázi globalizace máme naopak blíže neupřesněnou druhovou odpovědnost za kulturu, za své dílo, kterým člověku i Zemi z vlastní neznalosti ubližujeme.

Přes to všechno můžeme s vědou, s její kulturní rolí a popularizací i ve starém paradigmatu spojovat jistou naději na zmírnění krize. Speciální vědy, které zatím zkoumaly především přírodu, objevily procedury teoretického poznávání skutečnosti vůbec. Jejich pravidla získávání a ověřování poznatků mohou být užitečná i při zkoumání kultury, tj. předmětu, který speciální vědy pomáhaly vytvořit, ale jehož výstavbu, strukturu i způsob fungování ponechávaly živelnosti a nedostatečně rozvinutým vědám společenským.

Spolu s vědami musí tedy filosofie usilovat o to, aby Země, nesoucí život i s člověkem a jeho kulturou, byla uznána za nejvyšší nepodmíněnou hodnotu vůbec. Měla by připomínat, že Země lidem nepatří, že je člověku i kultuře nadřazená, na ničem pozemském existenčně nezávislá, a proto ani kulturou nepodmíněná. Je totiž neprávem přehlíženou subjektivitou, která vytvořila život i člověka a která umožňuje i zatím stále přeceňovanou subjektivitu individuálně lidskou, vědeckou, podnikatelskou i politickou.

Potřeba nové ontologie

Aby však změna v postavení a roli společenských věd započala, také filosofie musí k objasnění vztahu kultury a přírody výrazněji přispět. Evolučně ontologický koncept tohoto konfliktu bude nezbytné ve společenských vědách kriticky prosazovat a dále rozvíjet. (Srovnej např. Šmajs, J. Ohrožená kultura. Praha: Hynek 1998; Evolutionary ontology Reclaiming the Value of Nature by Transforming Culture. Amsterdam and New York: Rodopi 2008; Filosofie -- obrat k Zemi. Praha: Academia 2008.) Tento koncept, který odmítá falešný novověký dualismus člověka a přírody, totiž ukazuje, že člověk jako produkt a součást přirozené evoluce k planetě somaticky i psychicky náleží a že teprve svým výtvorem, protipřírodní kulturou, Zemi rozděluje a pustoší. Všeobecně rozšířený názor, že vztah kultury k Zemi je vždy podřízen vládnoucím společenským vztahům, názor, který je dědictvím novověké epochy ekonomických a politických zápasů, bude nezbytné kritizovat. Opak může být pravdou. Kořistnický vztah kultury k Zemi byl skrytým základem všech dosavadních sociálně ekonomických formací. Proto teprve zastavení války kultury se Zemí může znamenat změnu politiky včetně omezení konfliktů mezi lidmi a národy.

Pro překonání krize však potřebuje i dnešní filosofie procitnout z "dogmatického spánku" lidské nadřazenosti nad přírodou. Musí se vzdát iluze, že jsme vyvoleným druhem a že jako bytosti nadané řečí, vědomím a odpovědností už do přírody nepatříme. Je třeba se rozloučit s předsudkem, že planetě rozumíme natolik, abychom ji mohli uvážlivě spravovat. ("Myšlenka, že lidé jsou dost inteligentní na to, aby Zemi spravovali, patří mezi ty nejarogantnější." Lovelock, J. Gaia vrací úder..., s. 178.) Naše výchova, vzdělání i socializace v nás formovaly nekritický obdiv ke všemu lidskému a kulturnímu, a proto nechápeme, že rozpoznání podřízeného vztahu člověka k Zemi nebude návratem k minulosti, nýbrž začátkem nové éry lidských dějin: sebezáchovné transformace nynější globalizované podoby kultury.

Filosofie jako nejstarší teoretická forma duchovní kultury, která již v Řecku usilovala o kritickou reflexi skutečnosti vůbec, a byla proto nejprve ontologií, se ovšem jako závazný rámec pozdějšího teoretického uvažování, nikdy plně neprosadila. Podobně jako věda vycházela z predátorského duchovního základu kultury, byla antropologicky útěšná, a proto se v novověku postupně vzdávala své dominantní světonázorové funkce. Nakonec uznala autoritu přírodních věd a dobrovolně se podřizovala jejich pravdám. I když si zachovala svou vlastní svébytnost, spolu s vědou se podílela na nekritickém uctívání člověka, na rychlém rozmachu protipřírodní kultury. I v novověku sice řešila zajímavé gnoseologické, lidské i sociální otázky, ale rezignovala na obecnou teorii vnější skutečnosti vůbec, na teorii vyššího řádu, na ontologii. Ale teprve dnes vidíme, že rezignace na ontologii není jen rezignací na správné pochopení světa v jeho celku. Je současně rezignací na odhalení podstaty kultury, rezignací na pochopení kořenů ontického konfliktu kultury s přírodou. A to dnes znamená odklon od odpovědnosti za osud člověka a lidské kultury.

Novověký vztah kultury k přírodě, spíše než filosofie, proto v souladu s lidskou přirozeností a skrytým duchovním paradigmatem kultury rozvíjel a konkretizoval reálný společenský život: antropocentrické myšlení, společenská praxe a dílčí přírodní vědy. I když ústřední princip tohoto vztahu -- kořistnický postoj člověka k přírodě -- hájila také filosofie, v praktickém životě jej prosazovaly především produktivní aplikace přírodních věd: průmysl a technika.

Teprve evoluční ontologie, která se hlásí k odpovědnosti za lidskou budoucnost, se od tradičních problémů bytí a jsoucna obrací k Zemi, k přirozenému domovu člověka. Obrací se k systému, který v závislosti na svém poškození kulturou bude rozhodovat o lidském osudu. Ve snaze ukázat informační kořen dnešního existenciálního konfliktu se snaží rehabilitovat tvořivost a subjektivitu přírody, její evolučně vzniklou uspořádanost, paměť, přirozenou informaci. S odkazem na nejnovější poznání přírodních věd připomíná, že na Zemi, formované nejprve jen přirozenou evolucí, platí sice fyzikální zákony zachování látky a energie, ale uspořádanost se tu může samovolně zvyšovat nebo snižovat. Neplatí tu tedy žádný zákon zachování uspořádanosti. Ale to na druhé straně neznamená, že na Zemi může neomezeně růst kultura. Rozšiřování kulturního bytí nutně vyvolává ztrátu bytí přirozeného, omezuje a rozvrací biosféru. A protože člověk je biologicky sourodý pouze s přirozeným bytím, neúměrným rozšiřováním kultury se stává ohroženým druhem.

Tato ontologie, přestože respektuje výsledky současných speciálních věd, není ontologií ani fyzikální, ani biologickou. Snaží se být ontologií kulturologickou, tj. filosofickou teorií, která poprvé tematizuje kulturní evoluci, člověkem vytvářenou skutečnost. Ontologickou reflexí vztahu přirozené a kulturní evoluce (přírodního a kulturního bytí) dospívá k zjištění, že kultura jako umělý systém uvnitř biosféry nemůže být ani pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky, ani kultivací Země. Jako rychle rostoucí nebiologický systém, který vzniká lidskou aktivitou, musí mít kultura svou vlastní nebiologickou orientaci, svou jinou vnitřní informaci (kulturu duchovní), své vlastní předmětné formy (např. sídla a techniku), vlastní reprodukci a evoluci. A proto se uvnitř přirozeně uspořádané přírody může rozšiřovat pouze na úkor přirozené uspořádanosti, na úkor úbytku přírodního bytí. (Podrobněji viz Šmajs, J. Filosofie -- obrat k Zemi... s. 100-135.)

Život je nedělitelný

Biosféra naší planety je velkým přirozeně vzniklým systémem, který vyživuje sluneční energie a který si příznivé podmínky svého vývoje reguluje do značné míry sám. Živé systémy, jejichž bakteriální formy jsou přibližně tak staré jako skály a jejichž dnešní druhy hubí globalizující se kultura více než desettisíckrát rychleji, než by vymíraly přirozeně (Srovnej např. Wilson, E. Rozmanitost života. Praha: Lidové noviny 1995, s. 357.), mají pro kulturu nenahraditelnou existenciální hodnotu. Všechny jsou spojeny s počátkem života, vznikaly dlouho, v podmínkách, které již neexistují. Pokud je my lidé zničíme, ve stejné podobě už nikdy nevzniknou znovu. Vyplývá z toho, že nikoli kultura, ale biosféra musí stát na vrcholu pomyslného žebříčku hodnot. Je totiž nejstarším celoplanetárním systémem, který se rozvíjí souvislou evolucí v čase. Její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i na přírodě závislá kultura jsou nutně dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku.

Pro dnešní světonázorově zmatenou veřejnost je to jistě nepříjemná zpráva: nikoli účelově člověkem vytvářená kultura, nýbrž spontánně (tj. pro všechny druhy) vytvořená Země a její biosféra by měly být posvátné a nedělitelné. I pro člověka musí život na Zemi zůstat spojitý a dostatečně rovnovážný, protože žádná forma života včetně jeho lidské biologické formy nemůže delší dobu existovat bez informačního a funkčního propojení s celkem biosféry.

Kultura jako systém nebiologické adaptace jediného biologického druhu může naopak dlouhodobě fungovat právě jako nespojitá a v biosféře rozptýlená. Vzniká nesrovnatelně později než biosféra, je výtvorem podmíněným lidskou existencí (aktivitou), a měla by proto respektovat pravidla přirozené pozemské evoluce -- nepsanou ústavu Země. Kultura však rychlým vytvářením příznivých podmínek pro člověka bohužel zhoršuje životní podmínky mnoha dalším formám života. Znamená to, že její dnešní expanzi i silnou ekonomickou integraci bude nezbytné v zájmu lidského přežití omezit, protipřírodní strukturu kultury přibližovat přírodě (naturalizovat), duchovní i materiální kulturu biofilně transformovat.

Také proto hájím ideu odpovědnosti filosofie za člověka i kulturu, myšlenku nového duchovního paradigmatu a obsahové rekonstrukce společenských věd. Domnívám se, že transformace nynější materiální i duchovní kultury (včetně systému výchovy a vzdělávání) na kulturu dlouhodobě možnou, na kulturu k přírodě šetrnou, může být pro politiku hledanou společenskou vizí. Jde totiž o všeobecně přijatelnou perspektivu, která dává nový smysl občanské sociální aktivitě i jejímu odbornému politickému vedení. Vnitřně přijatému pochopení nenahraditelné hodnoty přírody, kterou dřívější generace bezděčně respektovaly, ale vědomě nechápaly, se ovšem dnešní lidé budou nuceni namáhavým způsobem učit. Věřím, že v lidské genetické pamětí existují predispozice nejen pro útočnou adaptivní strategii, jejichž rozvinutím a posílením vznikla dnešní protipřírodní kultura, ale také predispozice pro harmonii, bázeň, pokoru a úctu člověka k Zemi. Právě na tyto kulturou oslabené archetypy by za pomoci filosofie a reformovaných společenských věd mohlo znovu navázat úsilí o biofilní transformaci kultury.

Společenské vědy bez ontologie

Je logické, že v protipřírodním kulturním systému společenské vědy ontologii nepotřebují, že jeho existence nezávisí na teoreticky správném pochopení struktury pozemského bytí. Od jistého rozsahu této kultury je však její budoucnost podmíněna adekvátním ontologickým pochopením světa v jeho celku. Přirozeně uspořádaná příroda, jejíž systém se vyznačuje ustálenou rovnováhou mezi působením evoluce a entropie, bude rostoucí globální kulturu podporovat stále méně. Zdá se, že je to dáno dvěma faktory: 1. kumulativním účinkem vesmírné entropie, která boří přirozené i kulturní struktury sice konstantní rychlostí ale v rozsahu, který odpovídá jejich velikosti (rozšíření); 2. zvýšenou potřebou lidské fyzické i intelektuální podpory pro všechny úrovně umělého kulturního systému. Vyjádřeno poněkud jinak. Je-li rostoucí teoretické poznání přírody pouze pomyslným lešením, po němž můžeme stoupat v procesu racionálního poznávání přírodní reality, a toto lešení kdykoli odhodit, aniž by budova přírody spadla, v případě teoretického studia kulturní skutečnosti plní poznání také roli onticky konstitutivní. Stále rozsáhlejší a sofistikovanější umělé konstrukce kultury (instituce i technologie) musí toto lešení jako rozptýlený genom orientovat a podpírat.

S využitím přírodovědeckého poznání i vlastního kritického pochopení kulturní evoluce by tedy společenské vědy měly vzdělávat veřejnost, orientovat politiku, a tím dlouhodobě optimalizovat reprodukci kultury v biosféře. Zatím však nespolupracují ani vzájemně mezi sebou, ani s vědami přírodními a filosofií, a proto také není jisté, zdali by filosofickou ontologickou teorii kultury (bez radikálního zhoršení globální ekologické situace) přijaly a respektovaly. Jejich poznávací zájem je omezený na člověka a společnost, je specializovaný na dílčí a krátkodobé lidské zájmy. Odmítají myšlenku konsilience (vzájemné spolupráce s přírodními vědami včetně hierarchického uspořádání svých poznatků), a patrně i proto plní kritickou funkci nedostatečně. Namísto kultury jako lidmi vytvářeného umělého subsystému planety, který má prokazatelně vlastní konstitutivní informaci a evoluci, s tvrdošíjnou setrvačností zkoumají jen problémy společenského života lidí.

Z uvedených důvodů si zatím neosvojily ani filosofický ontologický koncept přírody, ani analogický ontologický koncept kultury. Stále ještě vycházejí z mýtu o dichotomii přírodních a společenských věd, který vznikl před vytvořením systémového přístupu a zásad studia otevřených nelineárních systémů. (Srovnej např. Prigogine, I. Stengers, I. Order out of Chaos. London: Heinemann 1984.) Obhajují primát lidských individuálních motivů a zájmů před potřebou přísného (teoretickými nároky téměř přírodovědeckého) zkoumání lidských zájmů druhově existenciálních, tj. před analýzou struktury, funkce a evoluce kulturních systémů. Nezkoumají povahu lidských artefaktů, ontickou roli sociokulturní informace (paměti), podstatu, funkci a evoluci techniky. Mnohé z nich se nezbavily ani myšlenky o zušlechťování Země kulturou, ani předpokladu kulturního zdokonalování člověka. Namísto kultury jako systému existenčně i funkčně podřízeného přírodě, jehož hlavními subsystémy jsou globalizovaná ekonomika a technosféra, sveřepě zkoumají hlavně lidská práva, svobodu, identitu, komunikaci, normy, hodnoty, záměry, motivy a přesvědčení lidí. Snad i proto společenské vědy odhalují příčiny extrémní bídy a bohatství často jen v rovině sociálně psychologické, a propastné rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi jen v rovině sociálně ekonomické. Někdy se lacině odvolávají na přirozené rozdíly v historii regionálních kultur.

Rozšiřování předmětu společenských věd

Pokud jde o pojetí člověka, jehož sociální chování je tradičním předmětem společenských věd, je zřejmé, že všichni patříme k jedinému biologickému druhu, který vytváří lokálně odlišné kultury. Našich společných druhových rysů je ovšem více než získaných kulturních rozdílů. Všichni procházíme stejnými fázemi vlastní ontogeneze: na počátku potřebujeme laskavou mateřskou péči, citovou vazbu na rodinu i přírodu, obtížně se učíme chodit a mluvit, dlouho se také socializujeme a vzděláváme, prožíváme stejnou radost, štěstí, úzkost i zármutek. Máme podobné nemoci, všichni jsme závislí nejen na své kultuře, ale i na komplexním systému pozemského života, na zdravé obyvatelné Zemi. Poměrně nedávno nás zrodila biosféra, v níž máme své blízké animální i vzdálené bakteriální předky. Naše genomy jsou zapsány stejnými čtyřmi písmeny jako genomy všech ostatních živých systémů včetně těch nejstarších, bakteriálních.

Pokud by společenští vědci už v době svého vysokoškolského studia důkladněji poznávali způsoby, jak se pracuje v biologických a dalších vědách, kdyby se průběžně zajímali také o širší souvislosti svého oboru, patrně by měli větší smysl pro pochopení již připomínaného faktu: nikoli přímo člověk, který je s přírodou onticky sourodý, nýbrž teprve nadosobní systém lidské protipřírodní kultury expanzí své struktury planetu poškozuje. Měli by větší naději poznat a pochopit, že mladé kulturní bytí může na vysoce uspořádané Zemi vznikat téměř výhradně na úkor úbytku staršího a pro člověka důležitějšího bytí přirozeného.

Podíváme-li se do katalogů ekonomického, sociologického a politologického studia, vidíme, že studijní program studentům žádné takové úkoly neukládá. Jejich vzdělání je koncipováno tak, že zahrnuje dějiny vlastního oboru i příbuzných disciplín, ale znalost nejnovějších přírodovědeckých teorií nepředpokládá. Absolvent tak získává poznání, které může interpretovat, kritizovat, podporovat či pouze nezávazně komentovat spontánní vývoj a problémy úzce pojaté lidské společnosti. Jako by ekonomové, právníci, sociologové a politologové nepotřebovali kritické filosofické myšlení. Jako by nemuseli vědět, co je příroda, a co je kultura, čím se liší přirozená a kulturní evoluce. Zdá se, že předčasné zúžení jejich studijního poznávacího zájmu je nevybízí ani k tomu, aby se zabývali ontickou povahou kultury, ani k tomu, aby vážně studovali důvody, proč se v nynějším duchovním paradigmatu mezi kulturou a přírodou vyhrocuje neřešitelný konflikt.

Dnes už není třeba složitě dokazovat, že v protipřírodní kultuře nejsou technické aplikace přírodních a technických věd pouze pozitivní. Již na úrovni zdravého rozumu lze rozpoznat, že ve spojení s ekonomickým fundamentalismem a vůči němu bezmocnou politikou připravuje nynější vědeckotechnický pokrok stamiliony lidí o produktivní práci. Je vidět, že abiotická spotřební technika (osobní automobily) miliony lidí zabíjí a mrzačí při dopravních nehodách, že její šíření (technika zábavní a informační) se podílí se na vzniku mnoha civilizačních chorob, ale i na stagnaci a bídě v méně rozvinutých zemích. Nejen hromadnou výrobou, ale hlavně rozšiřováním spotřební techniky vede nynější protipřírodní kultura zákeřnou válku s přírodou, ohrožuje zdraví lidí i jejich normální ontogenezi.

Život v blahobytu umělého prostředí (dnes za asistence informační techniky) zbavuje člověka přirozených evolučně získaných schopností: vzdaluje ho půdě, oslabuje roli přímé smyslové zkušenosti přírody. Člověk je v kulturním prostředí stále více "domestikován" sám sebou. Technická spotřební kultura, která v procesu lidské ontogeneze způsobuje nejen rozvoj, ale i atrofii části somatických a psychických dispozic člověka, minimálně rozvíjí lidské vznešené instinkty a city, obratnost, zručnost a vynalézavost. Odnímá člověku jeho přirozený domov, příbuzenství s krajinou a živými tvory, vyvolává jeho neurčité strádání a patrně i skrytou infantilizaci.

Společenské vědy, pokud by přijaly biologický důkaz, že ani technická kultura nemůže zlepšovat lidskou přirozenost, získaly by pádný důvod odvážně prosazovat kulturu méně kořistnickou, kulturu, která zachová obyvatelnou Zemi i příštím lidským pokolením.