Všeobecný základní příjem ve světle vztahu svobody a odpovědnosti

22. 1. 2014 / Michael Kroh

I když pozornost skutečně více poutala předvolební kampaň a peripetie se sestavováním nové vlády, nelze neúspěch petice svádět pouze na objektivní okolnosti. V době voleb uplynula již více jak polovina Evropskou unií vymezené doby, ale většina potenciálních signatářů o akci ještě nevěděla. Já sám jsem se o iniciativě dověděl až na konci léta, kdy jsem také petici i přes určité pochybnosti podepsal.

O informační semináře byl velký zájem, protože šlo v našich podmínkách o novinku. Škoda, že nezačaly dříve, protože by se s konceptem revoluční změny sociálního systému mohlo seznámit daleko více osob a organizátoři mohli sesbírat více podpisů. Ve chvíli, kdy se propagace a osvěty chopila Pražská škola alternativ a Alternativa zdola, bylo již pozdě. Aktivistům se nepodařilo získat podporu politických stran (snad s výjimkou Pirátů a Klíčového hnutí Táni Fischerové). Přitom kdyby petici podepsali ve větším počtu ukáznění členové KSČM, která tuto tématiku zařadila jako diskusní do svého programu, přidělená kvóta by byla vysoce překročena. Stejně tak mohli pomoci zemanovci, kteří již prokázali, že petice organizovat umějí. Určitě zde zapůsobil efekt nedůvěry vůči politickým stranám, pregnantně vyjádřený výsledkem voleb.

Organizační štáb iniciativy patrně spoléhal především na atraktivnost tématu a "pyramidální" efekt osobního přesvědčování. V tom se ovšem aktivisté notně spletli. Proto jako hlavní příčinu relativního nezdaru vidím v nedostatečné odborné připravenosti organizátorů, lektorů a informátorů.

Aby tato výtka byla dobře pochopena, je nutné zdůraznit, že myšlenka všeobecného základního příjmu nevzešla z levicového, ale z libertariánského prostředí a prakticky o ní neexistuje odborná literatura. Levicoví aktivisté v dobré víře vyjít vstříc i liberálně naladěné veřejnosti až příliš zdůrazňovali pozitivní vliv na osobní svobodu a nevědomky přejímali libertariánskou koncepci "bourání bariér" svobody jednotlivce, aniž by si lámali hlavu s její neoddělitelnou druhou stránkou, kterou je odpovědnost. S tím souviselo i odmítání přechodných dílčích kroků pro jejich podmíněnost.

Všeobecný základní příjem (dále jen ustálená zkratka ZP) sám o sobě může napomoci řešit celou řadu sociálních problémů a narušit tzv. starou dělbu práce, jejíž odcizená podoba dosahuje vrcholu právě v současném kapitalismu. Zasazen do dnešního prostředí nízké společenské odpovědnosti však může způsobit více škody než užitku. Propagátoři ZP nejsou většinou schopni uspokojivě reagovat na námitky jinak velmi sociálně myslících oponentů týkající se snížení motivace k práci a nebezpečí propagace zahálky a neodpovědnosti. Ať již bude daňový či důchodový systém nastaven jakkoli, společnost si musí na všeobecný základní příjem pro každého občana (od narození až do smrti) vydělat a to nejde bez práce. Nejde tedy jen o všeobecné právo na důstojný život všech, ale i o všeobecnou povinnost k tomuto cíli přispívat podle svých schopností a možností. To však minimálně část aktivistů odmítá a propaguje tzv. nepodmíněnost základního příjmu.

Nic proti nepodmíněnosti, ale je si třeba uvědomit, že neexistuje nepodmíněnost jako taková, abstraktní, absolutní. Vždy jde o nepodmíněnost konkrétní, něčeho k něčemu. ZP není podmíněný věkem, pohlavím, etnikem, sociálním postavením, ba dokonce ani zásluhami. Je však také nezávislý na občanském chování zahrnujícím odpovědný postoj k celku, k dodržování všeobecně přijatých zákonů a pravidel morálky?

Je třeba otevřeně konstatovat, že zde aktivisté všeobecně tápou. Pokud si však takovou otázku nepoloží, mohou velmi lehce sklouznout na šikmou plochu povrchního libertariánství. Dokud existuje stát, nedovedu si představit všeobecný základní příjem jinak než jako občanský příjem (vázaný na občanství vlastní, rodičů, vychovatelů či poručníků). Bohužel ani tento na první pohled samozřejmý předpoklad není přijímán všeobecně, část aktivistů se domnívá, že ZP se váže na teritorium bez ohledu na občanství.

S výše uvedeným předpokladem souvisí celá řada praktických i morálních problémů, o kterých se musí v budoucnu diskutovat, nemá-li myšlenka ZP zapadnout mezi další nenaplněné utopické sny. Má společnost právo ZP snížit či dokonce odebrat v případě porušení zákona či občanského soužití (např. uživatelům drog, osobám ve výkonu trestu, dlužníkům apod.)? Jakým způsobem může společnost (stát) zajistit dostatečnou zaměstnanost v podmínkách, kdy ZP umožní uspokojovat životní potřeby i bez práce? Nedovedu si totiž představit, že by na občany, kteří se věnují jen svým zálibám, pracovali ne-občané (imigranti). To by byla analogie otrokářského řádu, byť by pracovní angažovanost byla dobrovolná, vynucená pro obyvatele bez občanství jen ekonomicky. V takových podmínkách by "vykořisťovatelská" (svobodná) část společnosti potřebovala na svoji ochranu početné ozbrojené síly a policii, což by úroveň ZP rychle snížilo. Lze si snadno domyslet, že taková společnost by dlouho nepřežila. ZP prostě není kompatibilní se společností individualistických egoistů, snících o neomezené svobodě bez odpovědnosti, nýbrž pouze se společenstvím uvědomělých a odpovědných občanů.

Výše uvedeným závěrem však nechci posouvat myšlenku ZP do idealizované podoby nějakého novodobého státu Utopie, nýbrž jen zdůraznit vzájemnou podmíněnost svobody a odpovědnosti. ZP totiž může působit i proti individualismu a neodpovědnému egoismu, bude-li zaváděn postupně a s ohledem na dosažený vývojový stupeň společnosti. Určitě může například snížit počet drobných, materiálním nedostatkem motivovaných krádeží. Snížit se může i počet zadlužení, psychických poruch z materiální nouze a nedostatku společenského uplatnění, jakož i dalších problémů a patologických jevů.

Diskuse o ZP by se také neměla redukovat na problém, kde sehnat peníze. Objevily se totiž dosti extravagantní návrhy na DPH ve výši 50 % a podobně. Je ale s podivem, že se v diskusích prakticky neobjevily návrhy na radikální snížení zbrojení, tak časté v levicovém diskursu poloviny minulého století. V každém případě však dnešní společnost není s to ekonomicky zajistit formou ZP vysněný "důstojný" život, ale pro uspokojení těch nejzákladnějších potřeb by se peníze najít mohly a měly. Otázkou v takovém případě ovšem je, proč tyto nedostatkové prostředky ještě "ředit" tím, že budou poskytnuty i těm, kteří je momentálně nepotřebují.

Domnívám se, že by se diskuse měla zreálnit i v tom smyslu, že ZP sice může být nepodmíněný, ale k jeho zavedení určité podmínky nutné jsou a současná společnost má hodně daleko k tomu, aby je splňovala. Také by úvahy o ZP neměly překrývat úsilí o zdokonalení a rozšíření současného sociálního státu, protože právě to je cesta, která někdy v budoucnu může vyústit v postupné kroky k přijetí konceptu všeobecného základního příjmu.