Velký bratr má vždycky pravdu, aneb Když zdravý rozum onemocní
7. 3. 2014 / Lubomír Brožek
"Odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence." Pokud vám snad tento citát připomíná ještě nedávnou žhavou realitu těžce zkoušené Ukrajiny, nenechte se mýlit. To jenom George Orwell v knize 1984 popisuje cílené vyvolávání nenávisti ve světě ovládaném Velkým bratrem, ve světě, který potřebuje ke své existenci nepřítele jako masožravá květina hmyz.
Bez něho by nemohl manipulovat davy, pronikat do soukromí, ovládat veřejné mínění. Stejně tak ovšem Velký bratr potřebuje i své věrné, oddané lokaje, přičinlivé trpaslíky, jimž za odměnu poskytne iluzi velikosti, důležitosti a nepostradatelnosti. Jediné, co od nich na oplátku vyžaduje, je naprostá loajalita a přesvědčení, že pokud nám zdravý rozum říká jedno a Velký bratr druhé, pravdu má vždycky Velký bratr.
Slabší povahy z toho, pravda, můžou být občas trochu popletené. Zvláště, když věří tomu, že zdrojem veškeré moci je lid. Ale který, ptají se zmateně. Ten, jenž chodí k volbám, anebo ten, který se vzepře a svou vůli projeví v přímé akci vzdoru? Připomínají tak trochu chlapečka, který se nevinně ptal svého otce: "A lid...je socha, anebo člověk?" Dětské otázky jsou občas esenciální. Když dítě vyroste, pozná, že mnohé sochy, jen co si na ně holubi stačili zvyknout, bývají vyměněny za jiné, momentálně čistší, a že lid se také někdy mění v lůzu. Lůza v revolucionáře, revolucionáři v lid. A ten opět v lůzu. A tak dále, a tak dokola. Ostatně ani Velký bratr v tomto světě překotných proměn nemá definitivu. Z Velkého bratra se může stát nepřítel, z nepřítele Velký bratr. Což nám situaci sem tam tak zamotá, že Velkých bratrů je náhle několik. Ale to je v blázinci normální.
Blázni jsou blázni, a ti se nediví. Ničemu. Možná si myslí, že sledují sportovní mač. Velkého bratra proti Velkému bratrovi. Oba mají máslo na hlavě. Jeden víc a druhý méně. Ale ten, co ho má větší flák, čímž by mohl být hendikepován, zase více křičí. A není divu. Sázky jsou vysoké. A takový mač sám o sobě také není zadarmo. A tak se tisknou peníze. Po paletách. Jedna paleta, jedna miliarda. A další a další. A pořád to nestačí. Peníze na revolucionáře, peníze na poskoky, peníze na mediální kampaně, peníze na zbraňové systémy. Jaký div, že se nedostává na sociální programy, školství, kulturu... Generály svrbí dlaně, protože si nemají kde hrát. A při tom tolik milují hračky. Rakety, lasery, bezpilotní letadla... Kolik palet bude ještě třeba vytisknout a vyexpedovat, než někdo řekne dost.
Jenomže každý čeká, že něco ukápne a snaživě opakuje mantry toho svého Velkého bratra a hrozí legrační pěstičkou jeho protivníkovi. Bu, bu, bu, když budeš zlobit, pošlu na tě svých dvanáct stíhaček a třicet tanků. Vyhlásím sankce. Anebo ti alespoň před nosem bouchnu pytlík od bonbónů. Není sice až tak velký blázen, aby si doopravdy myslel, že se dotyčnému zlobilovi z té snaživé pěstičky udělají mžitky před očima, cmrkne si do kalhot, vezme nohy na ramena a zastaví se až na Sibiři. Takový blázen fakt není. Ale ukázat, komu fandím, kdo se na mě může spolehnout, bez otázek, bez pochybností, bezvýhradně -- to je, oč tu běží.
A blázni fandí jako pominutí a uzavírají sázky na vítěze. Jako by nevěděli, a možná (inu blázni) skutečně nevědí, že tenhle mač žádné vítěze nemá. Jen poraženého. Jemuž se někdy říká lid, někdy lůza.
Diskuse