Když Pandořina skříňka láká k otevření

25. 6. 2014 / Marek Řezanka

Naopak, řada lidí má pocit, že doktor Mitlöhner byl odvolán neprávem a na základě špatných argumentů. A staví se tak za jeho návrh.

Je třeba si přiznat, že mediální smršť zde opravdu proběhla, a že se vždy faktů nedržela. Je důležité si to přiznat právě proto, abychom mohli bez větších emocí přistoupit ke kritice přístupu, s nímž pan Mitlöhner ve své oprášené stati přichází.

Seznamme se tedy s inkriminovaným textem doktora Mitlöhnera zevrubněji (K právním a etickým problémům spojeným s narozením těžce malformovaného jedince, Časopis zdravotnického práva a bioetiky, JUDr. Miroslav Mitlöhner, CSc.):

"...Vyvstává tak otázka, zda pojímat ochranu života člověka jako biofyzické bytosti či jako společenské bytosti, případně jako biofyzické a společenské bytosti zároveň. Když hovoříme o člověku v biologickém významu, jde především o představení jeho struktury somatické, fyzické, psychické, fyziologické a schopnosti reflektovat na svůj život a existenci a také přiměřeně i souhrn procesů somatických, psychických a fyziologických, které mají charakterizovat lidskou osobnost. Pokud chceme vyjádřit objektem důvod ustanovení o trestných činech proti životu v trestním zákoně, pak tímto důvodem není jen ochrana společenských vztahů, jejichž účastníkem je nositel objektu jako bytost společenská, ale i ochrana života člověka jako biofyzické bytosti, v jejímž zájmu jsou právě všechny společenské vztahy chráněny."

Jak jsem nastínil ve svém minulém článku, vstupujeme zde na tenký led, a to hlavně proto, že není možné definovat "nečlověka" neboli "zrůdu".

Radim Uzel ve svém příspěvku upozorňuje na to, že pan Mitlöhner nemluví o všech handicapovaných, ale pouze o těch "nejtěžších případech znetvoření". Kde se ovšem nalézá hranice mezi tím, co bude "ještě lidské" a "tím zrůdným"? Budeme si hrát na Boha a stanovovat posudky znamenající rozsudek? Vydáme se směrem, kdy budeme posuzovat, zda ten či onen (ne)jsou z toho či onoho důvodu pro společnost žádoucí?

Sám autor textu si je přitom "těžkostí s vymezením zrůdnosti" vědom.

"Současné přístupy k možnosti ukončení života těžce malformovaného jedince bezprostředně po porodu jsou zbytečně opatrné a jedinou racionální námitkou proti bezbolestnému ukončení života bytosti, která je zřejmou zrůdou ve smyslu odedávných názorů, by mohly být těžkosti s vymezením, od jakého momentu zrůdnost začíná. Hovoříce o těžce malformovaných jedincích či zrůdách, je třeba mít na mysli jedince s natolik výraznými fyzickými anomáliemi, že vylučují splnit ty role, které charakterizují každého člověka jako lidskou osobnost v její somatické, fyzické, psychické a filosofické struktuře a schopnosti reflektovat na svůj život a existenci."

Stačí tedy neplnit určité role -- a co s námi? Staneme se nežádoucími? Na to právě poukazuji, možná poněkud provokativně, ve svém minulém textu, kde zmiňuji, že kafkovským broukem se může stát doslova přes noc kdokoli z nás. Stačí těžká dopravní nehoda -- a můžeme být z hlediska našich rolí ve společnosti úplné zrůdy. V čem se potom budeme lišit od těch, kterých se máme podle pana Mitlöhnera zbavit hned po narození? Pokud chceme řešit situaci lidí s těmi nevýraznějšími odchylkami od normálu (jak po fyzické, tak po psychické stránce), starejme se především o to, abychom jim v jejich utrpení mohli nabídnout takové podmínky k životu, jež budou jakž takž snesitelnými. Abychom pomohli těm, kteří se o ně starají.

Jakmile se ale vydáme cestou, že někdo z nás "není člověk", a proto nemá právo na život, rozehráváme nebezpečnou partii. V okamžiku, kdy se pomyslná Pandořina skřínka eugeniky jednou otevře, nepůjde zavřít. Hranice "nenormálnosti" budou uměle posouvány -- a za chvíli se nebudeme stačit divit, jak kdo bude "zrůdnost" definovat.

Navíc, proč by náš zájem měl být upřen na odchylky vizuálně nejmarkantnější? Máme se zbavovat těch, které označíme za "nelidi" ve smyslu jejich fyzické podoby. Tím ale nijak neeliminujeme "zrůdnost" duševní, která je často všem zrakům skryta. Až do okamžiku, kdy vyhřezne na povrch a kdy slyšíme o masových a sériových vrazích a jejich obětech.

Za chvíli by se tedy počet těch, jichž je nutno se v zájmu "ozdravení společnosti" zbavit, zvyšoval -- a s ním by rostla pravděpodobnost, že budou obětováni i jedinci bez jakékoli větší odchylky od normálu. Je vůbec možné, aby společnost byla "ozdravena" tím, že se zbavíme hrstky lidí, které onálepkujeme jako "nelidi"? Odsátím kapky moře barvu nezmění. Argument, že tedy tato metoda by vedla k nějaké "lepší populaci" (což samo o sobě zavání genetickým inženýrstvím na hony), neobstojí. Chceme-li zdravější společnost, věnujme se například epidemii eboly a problému, jak nadřadit zájmy umírajících zájmům farmaceutických firem, které chtějí v první řadě svůj finanční zisk. Jděme k podstatě věcí -- a nehledejme, koho z našeho světa vyloučit, aby se tento svět stal lepším. Je snad zrůdou nejvyšší muž světa, Sultan Kösen (trpící gigantismem), který se oženil a který je již třicet let na světě? Nebo by snad šanci na život neměl dostat Manuel Uribe, který jednu dobu vážil 560 kilogramů a který zemřel ve 48 letech? A kdo má právo rozhodnout, že tito lidé budou svého práva na život zbaveni? Co všechno se nám vejde do definice jedince s natolik výraznými fyzickými anomáliemi, že vylučují splnit ty role, které charakterizují každého člověka jako lidskou osobnost v její somatické, fyzické, psychické a filosofické struktuře?

Zrůdnost je nedefinovatelná -- a hlavně je integrální součástí člověka. Zrůdností konec konců může být i genialita (neboť i ta je výraznou odchylkou, a mnohdy přináší s sebou utrpení). Uvědomme si, že nejenom inteligence nabývá normálního rozdělení, kde je nějaká nejčastější, modální hodnota -- a kde se na obou okrajích nachází nějaké malé procento případů. Snažit se o asymetrii za každou cenu by odporovalo přírodě. Je ale třeba si říci, že jedinci tvořící krajní případy jsou stále lidské bytosti. Nejsou to "nelidé" -- a nemají být proto zbaveni lidského práva na život.

Téměř u všech kritiků statě doktora Mitlöhnera mi vadí jedno. Nedostatečný popis toho, čeho se vlastně děsí.

Vypomohu si dalším z jeho odstavců:

" Jakékoliv teoretické vymezení hranice "lidskosti" jako základu pro rozhodování v praktické činnosti by mohlo vést ke sporům při výkladu, a je lepší ustoupit od zformulování takové definice. Bylo by ovšem nutné vymezit určitý okruh diagnóz či indikací, které by byly vodítkem pro lékaře, jemuž by bylo zcela ponecháno na úvaze a profesionální odpovědnosti jednat podle svého nejlepšího přesvědčení, zkušeností, odborných znalostí a vědomostí."

Máme tedy rozhodování o bytí a nebytí ponechat volně na profesionální úvaze nějakého člověka (zaštítěného jeho odborností)? To je pro mě nepřípustná delegace moci.

"Lékař, vedoucí porod těžce malformovaného jedince, by měl být oprávněn o dalším postupu rozhodnout sám nebo po konzultaci s vedoucím pracoviště či specialistou z oboru pediatrie, avšak zásadně bez vyjádření či stanoviska matky či rodičů těžce malformovaného jedince", píše Mitlöhner.

Dostáváme se tedy k otázce euthanasie, která je sama o sobě tématem na širokou diskusi s mnoha "pro" i "proti". Nemám v této otázce zcela jasno. V čem ale jasno mám, že pokud můžeme vůbec o nějaké formě euthanasie uvažovat, mělo by to být pouze s naprostým souhlasem osoby, jíž se týká. A při jejím plném vědomí (a i v takovém případě narazíme na celou škálu "ale"). Jsem odpůrcem postupu, kdy si někdo bude uzurpovat právo rozhodovat o bytí a nebytí někoho jiného. Otevřeli bychom tak bránu mnohým zneužitím dokořán -- a nastartovali bychom tak něco, co bychom již nemuseli zastavit.

Škoda, že se paní ministryně Marksová-Tominová omezila na následující slova: "Nevěřila jsem svým očím, jak je možné publikovat v dnešní době takový text."

Chceme-li druhého přesvědčit, je nutné, abychom argumentovali. A abychom argumentovali tak, aby naše argumenty neplavaly na vodě. Jinak dosáhneme pravý opak toho, co jsme chtěli -- a našemu názorovému odpůrci přidáme poměrně laciné body.