Channel Four News: Debalceve: Kde lidé sbírají těstoviny mezi odpadky
20. 2. 2015
Alex Thomson: Válečnými troskami... Nápis Debalceve jaksi přežil... A tím vším, vjíždíme do města, kde konečně, je nejhlasitějším hlukem zpěv ptáků, ne bombardování.
Zadupávají ukrajinskou vlajku do prachu. Kozáčtí vojáci. Jeden z nich nám řekl: "Vyřiďte světu, že Debalceva dobyli kozáci!" Vladimír Putin se posmíval Ukrajině ohledně této bitvy. Říkal, že je nepochopitelné, jak může ukrajinská armáda prohrát v boji s hrstkou horníků a traktoristů. No tak, Vladimíre, jsou to pěkní horníci... Jsou to pěkní traktoristé...
Jeden z těchto vojáků nám řekl rovnou: "Já jsem z Moskvy."
Jsou tu zákopy a palebná postavení. A stany. Části tohoto město prostě nejsou z našeho století. Donedávna tohle byl tábor ukrajinské armády. A nedaleko je továrna, proměněná v základnu pro kyjevské jednotky. Všude tady kolem zjevné jizvy války. Prázdná palebná postavení, opuštěné vlajky.
Politické globální ponížení Ukrajiny po bitvě o Debalcevo, tak to tady vypadá. Hovořili o spořádaném, řízeném ústupu z tohoto města. To tady tedy nevidíte a o řízeném spořádaném odchodu nemluvili ani ukrajinští vojáci, když prchali z tohoto místa, když tu byli poraženi na hlavu.
Vzbouřenci nyní ovládají město, sražené na kolena a téměř prázdné.
Takhle vypadá v Debalcevu kytara.
Voják: No, my jsme tady doma. Konec konců, my jsme nepřišli bojovat na území nikoho jiného. Tohle je naše území.
Alex Thomson: Vítězi patří kořist. Tady je to jen pár drátěnek od postelí.
Ale všude kolem tady v Debalcevu se objevuje jiný, děsivý příběh. O všech těch lidech, kteří nemohli nebo nechtěli odejít.
Po dlouhých týdnech ve sklepě se vydali do ulic hledat, co najdou. Aby přežili v tomto mrazivém chaosu.
Většina z nich jsou staří lidé, vyčerpaní, zoufalí.
Jako Alexandr a Naděžda.
Alexandr: Obchody jsou prázdné, a nevozí sem žádné potraviny. Tak žijeme z vlastních zásob.
Naděžda: Já jen chci mír! Pro naše děti a vnuky! Mějte se hezky!
Alex Thomson: Nejde tu elektřina a neteče voda od ledna.
Naděždě bylo 75 let v den svatého Valentýna, v podzemí, během bombardování. Manžel je mrtev, děti v Rusku.
Takže to skončilo takhle. Sbírá těstoviny roztroušené po mrazivé špinavé zemi vojáky.
Naděžda: To bombardování nad naším domem bylo nekonečné. Mysleli jsme, že tam uhoříme zaživa. Modlili jsme se k tolika Bohům, že už jsme neměli ke komu se modlit.
Lidi, prosím vás, pomozte! Tohle není život. To je peklo.
Alex Thompson: Její jméno, Naděžda, znamená Naděje.
A jak jsme odjížděli, možná se objevila trocha naděje aspoň pro lidi v Debalcevu. Tohle jsou vzbouřenecké raketomety Grad. Odjíždějí v konvoji z tohoto města, protože aspoň tato bitva skončila.
A během dne jsme viděli přesunovat se velké množství vojenské techniky. Pesimisté by řekli, že se přesunují na další bojiště, optimisté by řekli, že ustupují ze svých postavení. Realista by řekl, Podívejte se, co se děje u Mariupolu, tam se hromaadí vojenská technika.
Tohle ještě hned tak neskončí.
Diskuse