Z postoje většiny Libanonců vůči válečným uprchlíkům by si většina Čechů měla vzít příklad

Postřehy z toulek po zemi cedrů - 2. část

2. 5. 2017 / Daniel Veselý

čas čtení 13 minut

Z Bejrútu jsme se vydali na sever do starobylého města Byblos, které leží necelých 30 kilometrů od libanonské metropole. V Libanonu, podobně jako v dalších blízkovýchodních zemích (ale třeba i v Albánii), lidé na menší i větší vzdálenosti cestují malými dodávkami nebo autobusy. Ačkoli nejde o nerušené a pohodlné cestování, na jaké jsme zvyklí v našich končinách, výhodou je, že nemusíte dlouho čekat: stačí se jen postavit na kraj silnice a váš „spoj“ si vás brzy najde. Podél libanonského pobřeží vede dálnice, jež spojuje významná populační centra počínaje městem Tyre na jihu a konče přístavem Tripoli na severu. Z Bejrútu vede dálnice také do syrské metropole Damašku, která je od libanonského hlavního města vzdálena zhruba 130 kilometrů.

První část textu zde.

Tam, kde prý hrozí nebezpečí

Byblos, jehož osídlení se datuje do 7000 až 8800 let př. n. l., je podle fragmentů připisovaných pololegendárnímu fénickému knězi Sanchuniathonovi prvním fénickým městem a řadí se k nejstarším nepřetržitě osídleným městům na světě. Za návštěvu rozhodně stojí stará křižácká citadela z 12. století, jež obdobně jako další historické monumenty v Libanonu svědčí o expanzionistickém naturelu křesťanských nájezdníků na Blízkém východě, kteří své četné kořistnické výpravy cynicky vydávali za obranu Svaté země. Přestože je tato historická památka hojně navštěvována, nebyly zde kupodivu žádné vojenské hlídky.

Když jsem pozoroval čilý, vpravdě orientální ruch v Byblos, kde jako v ostatních libanonských městech společně žijí křesťané, muslimové a různá etnika, přišlo mi v souvislosti s evropským expanzionismem, který byl zpečetěn Sykes-Picotovou dohodou po 1. světové válce, na mysl, že nemáme žádné shůry dané právo v tomto regionu jakkoliv zasahovat a zabírat tamní nerostné bohatství. Lidé zde na první pohled vypadají šťastně, ač je bezesporu trápí četné problémy, avšak jakákoliv intervence zvenčí maskovaná šlechetnými úmysly, je v mých očích nepřípustná. Tyto zneklidňující pocity mne provázely takřka celý den. A když jsem večer v nedalekém kempu pokuřoval vodní dýmku hledě na klidnou a panensky nevinnou hladinu Středozemního moře, přemýšlel jsem o osudech tisíců nebožáků, kteří v něm při snaze začít nový život v bezpečné Evropě nalezli svůj hrob.

Z Byblosu jsme pokračovali dále na sever do přístavního města Tripoli, kde žijí převážně sunnité, ale i šíité a křesťané a spousta syrských uprchlíků. Cestou jsme míjeli dva checkpointy a na jednom z nich nás legitimovali. Zřejmě klasická rutina – nic, co by místní viditelně znepokojovalo. V centru města postávala spousta ozbrojených vojáků vedle obrněných vozidel - obdobně jako na jižních předměstích Bejrútu. Přestože ministerstvo zahraničí ČR varuje před potenciálními riziky při návštěvě Tripoli, podle místních i recepční v hotelu, kde jsme se ubytovali, je město bezpečné. A to navzdory skutečnosti, že hranice se Sýrií je vzdálena pouhých 30 kilometrů. O tom jsme se ostatně přesvědčili sami, když jsme se večer procházeli setmělými a odlehlými uličkami tohoto přístavního města a lidé zde vyjadřovali údiv nad tím, proč se vlastně na bezpečnostní rizika ptáme. Ba co víc, během našeho putování po Libanonu jsme se cítili bezpečně úplně všude – až mi bylo trochu stydno, když jsem si uvědomil relativní blízkost válečného utrpení v sousední Sýrii.

V době, kdy jsem cestu po Libanonu plánoval, mne zarazilo, jak drahé je zdejší ubytování. Ceny hotelů a hostelů jsou nesrovnatelně vyšší než třeba v Palestině. Podle jednoho Libanonce, s nímž jsme se v Tripoli dali do řeči a který studoval v Austrálii, byla řada hotelů zavřena kvůli mizivému turistickému ruchu, neboť se sem lidé bojí jezdit kvůli konfliktu v sousední Sýrii. Ale i tento muž poněkud omluvně tvrdil, že v Tripoli a jeho okolí je mediálnímu humbuku navzdory bezpečno.

V Tripoli stejně jako v Bejrútu se mísí dunění kostelů s modlitbami muezzinů (maně jsem si vzpomněl, jak mne toto symbolické a sluchu lahodící prolínání dvou údajně nekompatibilních náboženství poprvé uhranulo ve východním Jeruzalémě), což opět potvrzovalo můj dojem o možnosti nekonfliktního soužití lidí s odlišným náboženským vyznáním. V ulicích převážné sunnitského města bok po boku korzovaly odhalené ženy a ženy v hidžábu a mezi hlídkujícími vojáky postávali syrští uprchlíci, kteří zde prodávají rozličné zboží a vydělávají si na živobytí jako trhovci nebo opraváři. U jednoho z trhovců se zastavujeme a kupujeme zeleninu a ovoce. Rozesmátý mladík s rozzářenýma očima, který prý uprchl z Aleppa, nám posunkovou řečí vypráví o Asadových bombách a o tom, jak jsou všechny bojující strany válečného konfliktu špatné. Setmělými a nezvykle klidnými uličkami jsme dorazili až ke zdejší citadele, již na začátku 12. století vybudovali francouzští křižáci a jež je dalším němým, ale výmluvným svědkem evropské rozpínavosti na Blízkém východě. Neboť Chrám Božího hrobu ve východním Jeruzalémě, který byl záminkou pro kořistnické výpravy Evropanů, se nachází vzdušnou čarou 300 kilometrů jižně od Tripoli.

Vracíme se zpátky na jedno ze zdejších rušných náměstí a chceme se dát do řeči s místními. Po chvíli navazujeme kontakt se dvěma mladými taxikáři. Jedním z nich je 25-letý sunnita, který se představil jako Mohamed. Narodil se v Libanonu, ale jeho rodina pochází ze Sýrie. Dozvídáme se, že se po dvouletém manželství rozvedl a svou bývalou ženu podle svých slov stále miluje. Údajně nepadl do oka jejím rodičům, protože pracoval jako obyčejný dělník. Rodiče mladých lidí, kteří chtějí uzavřít sňatek, prý v Libanonu často kladou důraz na společenské postavení partnerů svých dětí. Výhodou je zaměstnání ve státních službách nebo v privátní sféře. Mohamed by se nyní raději oženil s křesťankou a nejlépe se ženou žijící v Evropě nebo ve Spojených státech. Podle jeho mínění je ale Tripoli příliš konzervativním městem a sňatky mezi křesťany a muslimy zde nejsou obvyklé. Ptáme se jej, zda mu víra dovoluje mít dvě manželky. Odpovídá, že kdyby měl svůj vlastní dům, dobrou práci a pokud by získal souhlas rodičů druhé manželky, tak ano. Nemohu si odpustit poznámku, že Mohamed má poněkud naivní a romantické představy o ženách žijících v Evropě a ve Spojených státech, avšak s podobnými představami jsem se při svých toulkách po Blízkém východě setkal již dříve. Zajímá mne i Mohamedův názor na syrské uprchlíky. Mladík vyjadřuje nesouhlas s obavami bejrútského taxikáře o ztrátu pracovních míst Libanonců ve prospěch syrských uprchlíků a konstatuje, že je na ně zapotřebí nahlížet jako na lidské bytosti, které si zasluhují důstojný život. Podle Mohameda jsou Libanonci vůči syrským běžencům vstřícní. Jeho kamarád, také jménem Mohamed, říká, že v Tripolisu jsou všichni přátelé nehledě na náboženské vyznání. On sám je šíitský muslim. Ptám se jej, jaký má názor na válku v Sýrii. Podle jeho mínění udržují krvavý konflikt v chodu všichni zainteresovaní aktéři, mezi kterými není velký rozdíl, ačkoli Asadovy zločiny převládají. Mohamed vyjadřuje rozčarování z protiuprchlické hysterie panující v Evropě a kroutí hlavou nad tím, proč se Evropané vůči uprchlíkům staví tak odmítavě.

I když mne napadlo, že Libanonci a Syřani jsou v kontaktu s cizinci možná až teatrálně uctiví a ve skutečnosti mohou smýšlet jinak, pokud jsou arabští muslimové a křesťané v Libanonu v současnosti schopni spolu žít bez násilností a zásadních problémů (třebaže hned v sousedství zuří válka a země se potýká s nesrovnatelně větším uprchlickým problémem než Evropa), neexistuje důvod, proč by soužití majoritní evropské populace s muslimskou menšinou nemohlo při troše dobré vůle fungovat i na Západě. Oni nám názorně ukazují, že to možné je. Mezináboženská traumata občanské války v Libanonu jsou patrně již zažehnána a rány jsou bohudíky zhojeny.

K cedrovým hájům a útočišti pronásledovaných křesťanů 

Druhý den jsme údajně nebezpečné Tripoli opouštěli v doprovodu obou Mohamedů a pokračovali do libanonského vnitrozemí. Naším cílem bylo městečko Bšarré, které leží ukryto pod vysokými, zčásti zasněženými štíty pohoří Libanon. Jedná se o turisticky atraktivní region (ač v době naší návštěvy zde téměř žádní turisté nebyli), neboť v okolí Bšarré se nachází posvátný cedrový háj a malebné skalnaté údolí Kadíša, o němž se traduje, že je první osídlenou křesťanskou oblastí na světě. Ubytovali jsme se v jednom z místních hostelů a vyrazili na prohlídku okolí. Cestou k cedrovému háji s přiléhavým názvem Cedars of God jsme potkali mladou studentku žurnalistiky, která nás pozvala k sobě na oběd. Rodina křesťanských Arabů nás vlídně přijala, královsky pohostila a nabídla nám i nocleh. K našemu nemalému údivu se nás naši hostitelé záhy zeptali, zda věříme v boha. Ač byli tito upřímně věřící lidé poněkud zaskočeni tím, že v Boha nevěříme oním niterným, byť v mých očích trochu alibistickým způsobem jako křesťané či muslimové, hovor po chvíli pokračoval v přátelském tónu dál. Obdobnou zkušenost jsem zažil v Albánii, kde na mě tamní pop nevěřícně zíral poté, co jsem se mu snažil vysvětlit, že se cítím být agnostikem v převážně ateistické České republice. V Libanonu je na rozdíl od našich končin zvykem, že třígenerační rodina žije pohromadě v jednom domě. Naši hostitelé by se podle svého vyjádření vystavili veřejné hanbě, kdyby se o nejstarší a nemohoucí členy své rodiny nepostarali. Ostatně i recepční v hotelu v Tripoli se starala o svou nemocnou matku, která byla odkázána na dialýzu.

Spousta Libanonců hovoří spíše francouzsky než anglicky, avšak moje francouzština je příliš chatrná na to, abych mohl vést smysluplný hovor. Navázal jsem tedy dialog se sestřenicí mladé studentky, která pracovně pobývala v Austrálii. Zajímaly mne přirozeně odpovědi na otázky, které mne vzrušují a trápí zároveň. Tato na první pohled vzdělaná žena tvrdila, že infrastruktura celé země je přetížená a poznamenaná občanskou válkou i konfliktem v Sýrii. Ale i ona nahlíží na syrské uprchlíky s porozuměním, touhou jim pomoci, ač to samozřejmě není v jejích silách.

Všimli jsme si, že libanonské rodiny často doprovázejí ženy původem z Afriky. Také této rodině s domácností pomáhala mladá Afričanka. Dozvěděli jsme se, že jde většinou o Etiopanky, které jezdí do Libanonu za prací a po několika letech se vracejí domů. Podle sestřenice naší hostitelky existuje v libanonské společnosti značný rozdíl mezi bohatými, kteří tvrdě pracují a podnikají v zahraničí, a chudými. Bohatí Libanonci třeba pravidelně navštěvují restaurace, kde za oběd zaplatíte dvojnásobnou cenu než v Čechách.

Bšarré a jeho přírodní scenérie jsou naprosto okouzlující, a tak jsme se rozhodli, že zde zůstaneme dva dny. Navštívili jsme jsme již zmiňovaný Cedars of God, kde se nachází posvátný háj; poslední rozsáhlé cedrové lesy, jejichž dřevo kdysi těžili Féničané, Izraelité , Egypťané, Asyřané, Babylóňané, Peršané, Římané a Turci. Druhý den ráno jsme se vydali do údolí Kadíša, jež v pevném objetí chrání vysoké skalnaté srázy poseté divokými křovinami a vonnou květenou, nahodile rozeseté průrvy, skalní okna a jeskyně; procházeli jsme svatým údolím, kde po mnoho staletí nacházely ohrožené křesťanské komunity útočiště před perzekucí. Křesťanský duch je v Kadíše hmatatelný dodnes, a to v podobě mnoha opuštěných klášterů a přírodních jeskyní, kde celý svůj život přebývali mnichové maronitské církve a kde byli také pohřbeni. Kdybych měl toto čarovné údolí popsat jedním slovem, zvolil bych slovo pokora...

Pokračování příště

0
Vytisknout
8658

Diskuse

Obsah vydání | 4. 5. 2017