Miloš Jakeš a socialismus s ne tak lidskou tváří
26. 10. 2017 / Sam Graeme Beaton
Bylo by asi velkomyslné charakterizovat promítání filmu Pavla Křemana Milda jako "světovou premiéru" - samozřejmě to je, ale je vysoce diskutabilní, zda film tohoto typu, uváděný jako osobní portrét bývalého generálního tajemníka KSČ Miloše (nebo, jestli chcete, Milouše) Jakeše, bude resonovat mimo Českou republiku. Jako další příklad filmu z období po roce 1989, který se snaží objevit něco nebo aspoň něco o minulosti, tento projekt je založen na pozorování a interviewování subjektu během řady let v množství nejrůznějších prostor. Znovu je nutno říct, že film byl natočen především pro české obecenstvo.
Pozorování se děje v Jakešově bytě v Praze a také v oblastech, kde žil a pracoval, a také na různých akcích pro stárnoucí komunisty, kteří se stále scházejí a lyricky vzpomínají na "staré dobré časy". Občas jsou tyto pasáže, na pomoc režisérovu argumentu, prokládány archivními záběry - záběry roku 1968 a záběry státní brutality během sametové revoluce, které by čeští diváci už touto dobou měli všichni velmi dobře znát. Je asi nemožné natočit dokument o vedoucím představiteli československého komunistického hnutí, aniž by se člověk nezabýval těmito tématy, zejména vzhledem k tomu, že o Jakešovi je známo, že energicky hájí KSČ a její roli. To je tu velmi dobře vyjádřeno v rozhovorech, kdy Jakeš velmi ochotně hovoří o svém dětství, o své kariéře a o různých darech, které obdržel od různých autoritativních politiků, zároveň se vyjadřuje velmi argumentativně a defenzívně, když je ostře dotazován na různé porušování lidských práv, k němuž docházelo za dohledu komunistické strany.
Tento poslední bod je problematický. Co se týče Jakešova portrétu, divák získává další vhled do jeho osobnosti - do osobnosti člověka, který je stále posedlý svou údajnou velikostí, když se účastní setkání v hostincích se stárnoucími stalinisty, jako kdyby stále byl ještě nějakým funkcionářem, anebo vhled do života, v němž je všechno povinností, která musí být "plněna". Nadto, způsob, jímž byl tento film sestřihán, spolu se známým stylem, jímž Jakeš mluví a s jeho náhodnými eufemismy, vytváří absurdní obraz muže, který žije v minulosti. Jenže taková pozorování nejsou ničím novým - bylo by daleko cennější, kdyby býval film odhalil více o tom, jak Jakeš žil během změny režimu, především o tom, jak někdo, kdo jako součást ostouzeného hnutí byl schopen se integrovat do nové společnosti kolem něho. Kromě několika vět týkajících se procesu s Jakešem, který se uskutečnil v roce 2003, divák získává dojem, že Jakeš prostě zmizel do bezvýznamnosti. Pokud tomu tak skutečně je, pak je velkou otázkou, čeho vlastně je možno dosáhnout zuřivým interviewováním Jakeše, od něhož filmaři vyžadují odpovědi ohledně celé řady komunistických zločinů, anebo natáčením schůzek mezi Jakešem a celou řadou bývalých disidentů. Chápu, že to někomu může připadat zajímavé, a chápu i potřebu zdůrazňovat Jakešovu odpovědnost, (film tu možná argumentuje, že zacházení s bývalými komunistickými funkcionáři bylo nedostatečné), ale film neodhaluje vůbec nic nového, co by člověk, který má slušné znalosti o československé historii už nevěděl. V nejlepším případě je film Milda obrazem muže, který absolutně nelituje své role v komunistickém režimu, a varováním budoucím generacím před autoritářstvím. V nejhorším případě je tento film káráním starce a výsměchem jeho nešťastným řečovým zvyklostem.
Je možné, že tento dokumentární film hodnotím příliš kriticky, zejména vzhledem k tomu, že jsem v té době nevyrostl. Jistě bude velké množství lidí, kteří budou narativ filmu Milda interpretovat naprosto jinak, na základě svých zkušeností a jako námět pro studium Jakešova nepružnost a tvrdohlavost způsobuje, že natáčet film o něm je vlastně dost obtížné. Nicméně jsem odešel z promítání s dojmem, že celá řada stereotypních způsobů dotazování mohla být proměněna v něco, co mohlo být daleko zajímavější, a že existoval potenciál odhalit dosud neznámé podrobnosti o tomto muži a o jemu podobných osobách.
Diskuse