O materialistickém pohledu na společnost

14. 3. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty

Občas v poslední době přemýšlím nad tím, co je to vlastně tzv. „materialistický výklad společnosti“. Je to ta věštecká metafyzika, jak říkal Karl Popper marxismu, to přesvědčení, že dějiny jsou předurčeny a dají se předpovídat? Vždyť to je směšné. Takový pohled odpovídá středověké víře v Prozřetelnost a tzv. přirozené teologii.

Po Darwinovi je něco takového nemyslitelné. Dějiny nemají účel, ani smysl, ani je nelze nijak predikovat nebo racionalizovat. Nejvíce se podobají tomu, co křesťanství – to biblické, nikoli to aristotelské – chápe jako „porušený“ nebo „padlý svět“. Na druhou stranu: díky moderní vědě jsme se naučili přemýšlet nad světem jako nad „mechanismem“.

Když např. v dané společnosti zavedeme určitou úroveň hygieny, výrazně zmenšíme výskyt některých děsivých nemocí a zbavíme tu společnost mnoha utrpení. Magie nebo nějaké „duchovní principy“ ve srovnání s tím jsou spíše kontraproduktivní, neboť směrují energii z hrůzy a frustrace směrem, který nejenže není efektivní, ale dokonce znamená propadnutí fantasmagoriím.

Co je ale vlastně materialismus? Podle mého názoru je to metafyzika, konkrétně monismus, tedy přesvědčení, že celý svět se skládá z jednoho principu, v tomto případě „hmoty“. Jenže „hmota“ je lidský pojem. Představa, že lidské pojmy mohou nějak vystihovat „podstatu skutečnosti“, ba představa „podstaty skutečnosti“ jako taková, je metafyzika. Lidské pojmy jsou nahodilé výtvory lidských dějin, a ačkoli je pochopitelné, že ta která společnost si chce o svých pojmech myslet, že vystihují podstatu skutečnosti, jde o fatu morganu, velmi často způsobenou starým platónským trikem: kdo zná podstaty věcí, zná i podstatu správného státu a ostatní ho musí poslouchat.

Dobře… řekněme, že tedy „hmota“ je to, z čeho svět skutečně je. Pak nám tedy materialismus vyzní takto: svět je z toho, z čeho skutečně je. Což je tautologie s prvky platónské mystiky ve slovíčku „skutečně je“. Pokud se ovšem omezíme na to, že dokážeme se světem efektivně zacházet na základě nějakých teorií o „mechanismech dění“ bez nároků na vystižení vysněné „podstaty“, tak jsme v pozici, které se ve středověku říkalo nominalismus, později empirismus a v nejnovější verzi pragmatismus. Quine, ačkoli sám fyzikalista (postmoderní fyzikalista) to shrnul do hesla, které údajně pochází z reklamy na jednu galerii: zachraňte povrch a zachráníte vše.

To neznamená, že hlubina neexistuje, ale rozhodně není inteligibilní. V prostoru mezi povrchem a jeho mechanismy a reprodukovatelnými zásahy do světa (a v tom je nota bene slabina empirismu, že poznání chápe jako pasivní nazírání a nikoli jako intervenci) na jedné straně a mezi hlubinou na druhé straně je obrovský prostor pro lidské prožitky, pro poezii, náboženství, mystiku. Ale ani jedno by se nemělo stát metafyzikou, tedy představou, že ta či ona náboženská představa je nějak nad dějinami, že je nadlidská, že člověk může opustit svou vrženost (řečeno s Heideggerem) do dějin a stát se někým nadlidským.

Materialismus jako metafyzika je přesně tento pseudonáboženský úlet. Naopak náboženství, pokud budeme mluvit o abrahámovské tradici, musí vycházet z předpokladu, že Bůh se nikdy nedá inteligibilně postihnout, že záměna Boha s obrazem Boha v dané kultuře a době je něco naprosto nepřijatelného.

0
Vytisknout
9946

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2018