O emocích a lidech

4. 5. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 2 minuty

Dovolte mi krátce se zapojit do diskuse o lidské emocionalitě a racionalitě. Předně emoce nejsou jen nějaké záchvaty, něco, co by se mělo nebo dalo přirovnávat k fetování. A také nejsou nutně v rozporu s rozumem. Např. Martha C. Nussbaum ve svém rozsáhlém díle Upheavals of Thought: The Intelligence of Emotions podrobně ukazuje, že emoce jsou tím, co teprve umožňuje zdravou lidskou inteligenci.

 

Lidé jsou emocionálně různí a jejich emoce souvisí s tím, jakou měli výchovu, co četli, co prožívali. Jestliže někdo má emocionální uspokojení z toho, že střílí pistolí do nějakých terčů (což může mít i velmi inteligentní a racionální člověk), není to jediná možná podoba lidské emocionality. Nussbaum tvrdí a rozsáhle dokládá, že právě patologie emocí hluboce souvisí s patologickými společenskými jevy.

Tedy říci, že lidé jsou emocionální bytosti, a tedy se musí chovat iracionálně, a tedy je nemá smysl vychovávat/vzdělávat, je naprostý nesmysl. Předně: ano, lidé jsou emocionální bytosti, a proto jsou emocionálně vychovatelní. Emocionální výchova je základ naší civilizace od evangelních příběhů po Hugovy Bídníky. Žádná emancipace, žádný pokrok bez emocí by nikdy neproběhly. Člověk bez emocí nemůže mít fakticky žádné hodnoty. A hodnoty jsou dané tím, jaké máme emoce. Racionální konstrukce hodnot je racionalizace emocí, neboť ospravedlňuje hodnotové intuice dané doby.

Pohrdání emocemi je samo nezdravou emocionální reakcí, úděsem z toho, že jsme biologické bytosti, že nemáme všechno pod kontrolou, že jsme zranitelní a smrtelní. Tato úzkost, jak ukazuje Nussbaum, vede k machismu, antisemitismu, homofobii, a snaží se skrýt pod maskou čisté racionálnosti, síly, objektivity. Přitom je dětinsky „pokakaná strachy“. A ten strach je pak jen projektován ven: židé, ženy, gayové atd. těmto dětinským strašpytlům připomínají jejich vlastní skutečnou slabost, strach z vlastního selhání, vyloučení, měkkosti. Strach z toho, že jsou lidé.

Schopnost vyrovnat se s tímto strachem a vytvářet hodnotné emocionální vazby ke svému okolí navzdory – a dokonce nikoli jen navzdory, ale právě z hloubi – vlastní slabosti, potřebnosti a smrtelnosti, je základ pro vůbec nějakou motivaci ke skutečně racionálnímu přístupu ke světu. Jinak se za „racionální“ dá schovat cokoli, včetně nacistické „rasové vědy“.

Ta klíčová otázka je: jakých emocionálních přístupů ke světu si máme vážit a usilovat o ně? A když jsme plni nenávisti a strachu, můžeme se prostě vymluvit poukazem na to, že jsme lidé a jako lidé jsme emocionální bytosti, čili s těmi emocemi nic nezmůžeme? To je pak rezignace na lidskou kulturu jako takovou, na příběhy o statečnosti, obětavosti, lásce, velkomyslnosti – a uzavření se do vlastní patologie bez možnosti úniku.

2
Vytisknout
9849

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2018