Proč jsou evropští komisaři jen úředníci a proč potřebujeme evropskou federaci

30. 5. 2019 / Boris Cvek

Tuto dobu, totiž tahanice ohledně sestavování Evropské komise, by si měli Češi pořádně vrýt do paměti. Komisi skládají vrcholní politici národních států. Nespadla z nebe, nerozhodují o ní žádní úředníci. A pokud jsou komisaři jen úředníky, oněmi nenáviděnými „byrokraty z Bruselu“, pak právě proto, že národní politici nechtějí, aby nad nimi byl někdo politicky mocnější. Mají to být úředníci, kteří poslouchají národní státy.

Jenže které národní státy? Národních států je dvacet osm. Mají komisaři poslouchat belgické, italské nebo dánské politiky? A co když se v těch zemích změní vlády a budou chtít něco jiného, než chtěla minulá garnitura? Co kdyby se třeba příští česká politická většina styděla za stupidní pokus Sobotkovy vlády soudit se s Unií ve věci směrnice o zbraních? Nebo dokonce za odmítání uprchlíků! Národní státy, ba ani národní zájmy nejsou žádnou konstantou a Brusel není žádný protipól těchto zájmů.

Navíc pokud někdo argumentuje národními zájmy, tak není důvod, aby ho jiné země vůbec braly vážně, neboť ony mají taky své národní zájmy, což celé jen vytváří neřešitelnou situaci typu kakofonie infantilů, kteří řvou: já chci! To není žádný argument. Argumentovat se musí společným zájmem a hledáním kompromisů. V4 údajně chce, aby šéfem Komise byl Maroš Šefčovič. Dobře, ale v Unii jsou ještě jiné státy. Co když taky něco chtějí?

Pro vládu národních politiků nad Unií máme Evropskou radu. Je to de facto ten nejmocnější orgán v EU. Tam se národní politici musí nějak domluvit na tom, co má vlastně Komise dělat. Evropský parlament oproti tomu, ačkoli je demokraticky zvolený s celoevropským mandátem (takový mandát nenajdeme u žádného politika na úrovni národních států), nemá dokonce ani zákonodárnou iniciativu. Tak moc se ho národní politici bojí! Odtud pochází celý takzvaný „demokratický deficit“ Evropské unie: ze strachu národních politiků dát skutečnou moc těm, kdo dostali demokratický mandát v evropských volbách.

Národní politici se ovšem v rámci Evropské rady stejně musí nějak dohodnout na tom, jak budou řešit celoevropské problémy. A v celoevropské agendě jsou zjevně ve střetu zájmů. Ani ne tak proto, že by jejich zájmem byl skutečný národní zájem státu, který představují, ale proto, že jejich zájmem je často především jejich vnitrostátní moc. Mnohem více než na rozumné celoevropské politice jim záleží na tom, aby udrželi svou pozici doma, občas, a to je také nejzoufalejší způsob, i za cenu toho, že demagogicky obviňují Unii z imaginárního zla, které pumpuje jako jed do zdravého národního organismu.  

Jestli mají národní politici dnes nějaké problémy s tím, na čem se domluvit na Evropské radě, jakou Komisi vlastně navrhnout Evropskému parlamentu atd., je to jen něžná ozvěna toho, jak by tyto dohody byly těžké, kdyby se nekonaly před evropskou veřejností a v rámci zaběhlých institucí. Dnes jednotlivé frakce v Evropském parlamentu zastupují stejně tak Němce jako Italy nebo Čechy, Dány, Portugalce atd., dokonce stále ještě i Brity. Úplně jiná situace by byla, kdyby se např. Německo a Francie cítily jako naprosto suverénní země, které nad sebou žádnou společnou evropskou politiku nemají a které naopak mají hájit jen své tzv. národní zájmy. Najednou by bylo jasné, kdo je v Evropě pánem… a Češi ani žádné jiné malé národy by to nebyli.

Je jistě pravda, že Německo a Francie mají větší vliv v EU než Česko a jiné malé státy. Ale chtít, aby stát s osmdesáti miliony občanů, který má jednu z nejvýkonnějších ekonomik na světě, nebo stát, který je členem Rady bezpečnosti a má jaderné zbraně, aby tyto státy měly v rámci EU stejné postavení jako ČR, by bylo čiré šílenství. Darem z nebe je už „jen“ to, že spolu neválčí a že nás vzali do svého nadnárodního uskupení, které se rozhodly uspořádat na hodnotách demokracie a právního státu. Uvědomuje si to dobře i Švýcarsko, jehož občané v referendech přijímají bruselské směrnice, o nichž jejich politici nemohli v rámci Evropské rady ani jednat, protože Švýcarsko není členem Unie. Švýcarští občané ale dobře vědí, že poslouchat Unii je to nejlepší, co sami pro sebe mohou udělat, a nevede se jim zle, tím spíše ve srovnání se situací ve Spojeném království. Jedna věc je referendum, a referenda Švýcaři mají, druhá věc je ovšem to, že mají také kvalitní informace a umějí počítat.

Ale zpět k úředníkům v Bruselu: až zase někoho uslyšíte nadávat na nikým nevolené evropské byrokraty, připomeňte mu, že tyto byrokraty na jejich místa navrhli národní politici a že jejich návrh schvaloval Evropský parlament, volený napříč celou Evropskou unií. A především: že to jsou byrokraté jen proto, že národní politici se bojí o svou moc, o své postavení, čili brání se mít nad sebou místo poslušných úředníků skutečnou federální vládu. Jestliže tedy někdo nechce, aby „nám vládli bruselští byrokrati“, měl by podporovat vznik plnohodnotné federální vlády Evropské unie, která bude zodpovědná jen poslancům v Evropském parlamentu, neboť právě ti dostali skutečný demokratický mandát na celoevropské úrovni.

0
Vytisknout
3116

Diskuse

Obsah vydání | 3. 6. 2019