Proč je důležité sledovat terminologii, kterou užívají čelní a bývalí představitelé ČR v souvislosti s demonstracemi Milionu chvilek pro demokracii, jež (prozatím) kulminovaly na letenské pláni...

Petr I. Veliký, normalizátor Český, Moravský a Slezský

8. 7. 2019 / Albín Sybera

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Termín Václava Klause st. o „frustrovaných lidech na Letné“  (více ZDE) má potenciál k tomu, aby se po delší době zařadil k chilskému peru, „blbé náladě“, či „ekoteroristům“ jako jeden ze sémantických symbolů hegemonie polistopadové éry dvou Václavů, která vytrvale odmítá skončit. Dokonce se ji daří převtělovat se do éry Andreje Babiše a Miloše Zemana, a to i přes tvrzení Václava Klause st., že právě nástup Babiše do vlády v roce 2014 byl počátkem nové éry v ČR. 

Klaus st. samozřejmě poukazuje na to, že sám je také frustrovaný (například z vlády Pirátů v Praze, jak uvádí pro Seznam zprávy). Bylo by ale škoda se pro pozornost na frustraci Klause st. připravit o zajímavou analogii s předchozími vyjádřeními bývalého prezidenta ČR, zejména s těmi, které na adresu sympatizantů poraženého kandidáta na prezidenta Jiřího Drahoše pronesl v TOP Hotelu bezprostředně po těsném vítězství Miloše Zemana v posledních prezidentských volbách.

Klausovi st. totiž hlavně leželo na srdci, jak se asi cítí „tábor poraženého“. Dokonce se výslovně obával, že „poražený tábor výsledek voleb nepřijme“ (například ZDE). Nejenom že tak dokázal verbalizovat svou úlevu z nenaplněné obavy, že jeho odvěký „sok“ (Zeman) volby prohraje, navíc ještě tuto úlevu zaobalil do starostí bývalého státníka, jenž má obavy z toho, aby čerstvě vzniklá (staronová) opozice nepokračovala v tom, co opozice má dělat.

A co by měla opozice dělat? Podrobovat vítěze voleb (notabene vítěze, kterému k upocenému výsledku pomohla dezinformační scéna spolupracující s kremelskou propagandou, například ZDE) kritické argumentaci. To je totiž, přesně ta poloha, která bývalému státníku Klausovi st. nevyhovuje. On preferuje realitu jednolitou, na jakou byl zvyklý například v těžkém období normalizace, ve které je zjevné, kdo kam patří.

Podobnou „přirozenou“ volbou se i celá společnost dá rozdělit na neúspěšné bankrotáře, či lidi v exekuci, a na ty úspěšné, chytré, krásné, zkrátka ty, co mají na své straně moc. V případě VK st. jenom není jasné, zda tu moc ztělesňuje on, anebo jeho fanklub, kterému dlouhodobě vévodí PPF banka, a.s. – alespoň tedy, co se oficiálních finančních darů týče (ZDE).

Jinými slovy, zda mocný je VK st., anebo Petr Kellner. A kdo z nich mluví, případně kdo z nich koná. Kdo je komu zavázán. Zda VK st. už jenom dožívá svůj život a své zásluhy (o zásluhy o ČR se určitě nejedná, ale takovou historiografii si během svého života zřejmě nepřečte). Proto na Letné budou vždycky jenom ztroskotanci a neúspěšní frustráti, kteří PPF, VK st., či komu (v české terminologii zjevně chybějí česká slova) nepřejí úspěšné podnikatelské blaho, které možnosti globálního trhu skýtají.

Největší terminologický rozpor spočívá totiž v konceptu národovectví. Je to ten nejosvědčenější nástroj do voleb (ať už hlavní závodní kůň v okrese ČR bude mít u huby trikoloru, anebo koblihu), ale přitom přece všichni víme, že ve světě globálních elit – velkých rozhodnutí na úrovni Si Ťin-pchinga či Donalda Trumpa je národní zájem až jeden z posledních. A tam patří i český Honza, Petr I. Veliký – tak mu to přejme a buďme rádi za to blaho (viz. úvodník z výroční zprávy PPF skupiny 2018).  
0
Vytisknout
3962

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2019