Putin a paradox opožděných ústupků

19. 7. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Když se v roce 1933 dostali v Německu k moci nacisté a začali zemi systematicky připravovat na válku, objevili se lidé kritizující přílišnou tvrdost poválečného Versailleského systému a prosazujících ústupky vůči Německu. - Jenže to, co by možná fungovalo v dobách, kdy Německo mělo demokratickou vládu, už nacisty přesvědčit nemohlo; jen se tím paradoxně posílily jejich šance na vítězství. Chcete-li totiž vést srdečná jednání s osobou, která ani neskrývá odhodlání vás podříznout, je to mírně řečeno zpozdilé. - A totéž platí i o současném Rusku, kde se režim nedokáže dlouhodobě udržet bez opakovaného vyvolávání válek v "blízkém zahraničí" a systematického napadání "prohnilého Západu". (Přičemž kdyby si Putin vůči Pekingu dovolil polovinu toho, co si běžně dovoluje vůči západním zemím, už by nejspíš dávno nebyl ruským prezidentem.)


Čína potichu obsazuje ruský Dálný východ, aniž by se přitom musela obtěžovat dodržováním ruských zákonů ZDE ZDE - Putinovo eurasianistické krédo však staví do role hlavního protivníka Evropu a USA, ačkoliv ty vůči Rusku nevznášejí žádné územní nároky ZDE.

V souladu s touto celkovou orientací se Ruská federace připravuje na války v Evropě, aniž by takový krok byl ze strany Západu jakkoliv vyprovokován ZDE.

Poté co za několik dní přestane platit Smlouva o střelách středního a kratšího doletu z roku 1987, nic nestojí v cestě Putinově snaze získat v Evropě jednostrannou vojenskou převahu, zatímco evropské státy pocítí v bezpečnostní oblasti prohlubující se závislost na USA - v jejichž čele teď stojí psychicky nestabilní, nespolehlivý a nesmírně náladový prezident, kterého si Rusko přálo a pomáhalo jej zvolit ZDE.

Za této situace občas zaznívá názor, že "Než se domlouvat s nespolehlivými Američany, raději se domluvme s Rusy". Přednášejí jej nejen "obvyklí podezřelí" na krajní levici proslulí "bojem za mír", ale stále častěji také západoevropští ultrapravičáci, kteří před mnoha lety vyslali do Ruska vlastní misijní výpravu ZDE - mnohem dříve než Američané ZDE - a nyní sklízejí plody minulého úsilí v podobě mocného spojence na východě.

Taková představa je ovšem zcela zcestná. Putinovo Rusko by Evropě "vyšlo vstříc" jen za cenu jejího podřízení diktátu z Kremlu. Kremelští spojenci jako Salvini, Le Penová nebo Orbán by pak začali dominovat evropské politice.

Jiný model dává mnohem větší smysl: Udržet Američany v Evropě tak dlouho, dokud se "starý kontinent" opět nedokáže postarat o svou bezpečnost sám.

Celkový recept je přitom v základních obrysech jednoduchý: Vládce Kremlu si musí být v každém okamžiku nade vší pochybnost jist, že ani destabilizační operace na Západě, ani masivní zbrojení mu v Evropě nepřinesou žádnou, byť i jen velmi dočasnou podstatnou výhodu ZDE.

Za takového předpokladu je pak klidně možné vrátit se jednou zase k diplomatickým jednáním.

0
Vytisknout
15599

Diskuse

Obsah vydání | 23. 7. 2019