Íránská sága aneb Kdo drží prst na spoušti?

22. 7. 2019 / Daniel Veselý

V našich zeměpisných a politických podmínkách striktně rozlišujeme mezi aktivitami nominálně demokratických zemí, jež jsou často omlouvány či rovnou ignorovány, a činy (a mnohdy zločiny) opresivních režimů. Často to vypadá, jako kdyby pozitivní vibrace výlučně vycházely ze západního společenství v čele s USA, a nikoliv kupříkladu od reakčních kleriků sídlících v Teheránu. V sázce je totiž nehledě na motivaci zúčastněných aktérů příliš mnoho.

Jenže i nedemokratické vlády se v pudu sebezáchovy nejednou zachovaly rozumněji než velmoci, které zpravidla v podobných situacích téměř nic netratí. Spojené státy nemusely obětovat prakticky nic, když s Íránem a dalšími zeměmi uzavíraly dohodu o íránském jaderném programu (JCPOA). Bílý dům by nikdy nepřistoupil na podmínky, které íránský režim až do nedávna striktně dodržoval. Část viny patří také Německu, Velké Británii a Francii, jejichž vlády nedokázaly vytvořit efektivní finanční mechanismus, díky němuž by JCPOA i po odstoupení USA mohla nadále fungovat.

Počátky této nešťastné ságy hledejme v květnu loňského roku, kdy Washington jednostranně vypověděl JCPOA; jinými slovy porušil fungující dohodu, a ohrozil tak národní bezpečnost USA, jak se dočteme i v americkém mainstreamovém tisku. Trumpova vláda současně uvalila na Teherán extrémní finanční sankce, které však v první řadě tvrdě dopadají na bedra obyčejných Íránců, a nikoliv na režim ajatolláhů. Trumpův Bílý dům chce eliminovat íránský ropný export na nulu a vystrnadit Teherán z mezinárodních trhů, jimž dominuje dolar. Finanční sankce hrozí ale prakticky komukoliv, kdo by i nadále chtěl s Íránci spolupracovat. Je to čirý surrealismus: sankce postihly dokonce i vrcholné íránské činitele, kteří by se Spojenými státy měli vést diplomatické rozhovory – kdyby Bílému domu skutečně šlo o diplomatické urovnání krize.

Ani námitky typu "na hrubý pytel hrubou záplatu" neznějí zrovna přesvědčivě. Íránská vláda představuje nebezpečí zejména pro obyčejné Íránce, nicméně sny amerických neokonzervativců o Americe nakloněném režimu v Teheránu jsou čiré fantasmagorie. Favorité Johna Boltona a Rudyho Giulianiho z teroristického kultu Lidových mudžahedínů (íránská exilová opoziční skupina MEK) jen stěží představují životaschopnou alternativu vůči teokratické vládě - ledaže by byli k moci dosazeni silou. Považme, že pomyslný prst na spoušti drží narcistní klaun Trump, který z pouhého rozmaru zbořil jeden z klíčových pilířů regionální bezpečnosti!

Mezitím v oblasti Ománského zálivu na pozadí těchto událostí dochází k eskalaci napětí mezi Spojenými státy a Íránem. Ať už za sabotážními útoky na ropné tankery v Ománském zálivu stojí kdokoli, je jisté, že se íránský režim zmocnil jedné britské cisternové lodi. Opět se zdá, jako by zločinní ajatolláhové mysleli jako sebevrazi, kteří svůj vlastní národ drží jako rukojmí. Jenže Velká Británie před dvěma týdny po nátlaku ze strany Bílého domu zajala u Gibraltaru íránský tanker, dobře si vědoma případných následků. Není tudíž divu, že Teherán oplácí stejnou mincí, přičemž testuje meze své agresivní diplomacie. Je to hra pevných nervů, neboť jakýkoliv náhodný či plánovaný incident může iniciovat další krvavý konflikt v tomto horkém regionu.

Strategie Bílého domu vůči íránskému režimu je zřejmá: vadí mu sílící angažmá Teheránu a jeho proxy sil na Blízkém východě a strategická kontrola nad Hormuzským průlivem, kudy proudí pětina světových ropných zásob. A podle některých prognóz zůstane Hormuzský průliv navzdory změnám klimatu i v následujících dekádách strategicky důležitým ropným „hubem“, jehož kontrola bude věcí mocenské cti.

Oblast Hormuzského průlivu je nádherná, hlavně podivuhodné ostrovy Kešm a Hormuz, jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit. Tehdy, v nadějných časech JCPOA, kdy byl v Íránu nakažlivý optimismus patrný na každém kroku, by mě nenapadlo, jak brzy by se tento krásný kout planety opět mohl stát válečným ohniskem.

 

 

0
Vytisknout
2873

Diskuse

Obsah vydání | 25. 7. 2019