O relativizaci vědy a o postmodernismu

22. 10. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut

Je pravda, že vědci se ve svém bádání často mýlili, mýlí a budou mýlit. Mnozí lidé se z toho dnes snaží vymáčknout jakýsi relativismus typu: protože se vědci mohou mýlit, není úplně jisté, že se Země otáčí kolem Slunce, tedy je možné legitimně držet představu, že se Slunce otáčí kolem Země.

Tohle asi nikdo nebude tvrdit, neboť široká veřejnost zrovna tomuto celkem rozumí. Ono vyvrácení geocentrismu je ikonický příklad vědecké revoluce. Stal se z něho osvícenský příběh pokroku a rozumu. Vítězství světla nad temnotou. Mělo by se to ale číst jinak: tento začátek vědecké revoluce ukazuje obecnou vlastnost moderní vědy ničit srozumitelný svět zdravého rozumu.


Proto je moderní věda postavena na objevech. Není postavena na tom, že se potvrzují staré obrazy světa, ty naopak padají. Je prakticky vyloučeno, aby člověk z 16. století, který by se probudil někdy v roce 2500, mohl říci: všemu tomu rozumím, jsem doma. Takový návrat se konat nebude.

Když tedy někdo mudruje, že věda není jistá, nemůže to používat jako argument pro návrat do bezpečí a srozumitelnosti světa včerejška. Tam už se vrátit nelze, aspoň ne bez zničení vědy. Dále je také nutné zdůraznit, a to možná nejvíce ze všeho, že není možné kritizovat vědu na základě nějakého selského nebo jinak zdravého rozumu. Kdo chce vyvrátit omyly, které jsou ve vědě, musí to udělat vědecky, tedy sám se pustit do vědy a udělat výzkum, který prokáže podle vědeckých standardů, že věci se mají jinak, než si vědci myslí.

Nakonec bych chtěl říci pár slov o tzv. postmoderním relativismu. Postmoderní filozofie, aspoň jak ji čtu a rozumím, se nechce vracet do světa včerejška. Právě naopak: pro ni se stala včerejškem ta doba, která je dosud pro mnohé vědce dneškem, tedy doba osvícenského racionalismu (je banální fakt, že mnoho vzdělaných lidí, zejména vědců, myslí dodnes na úrovni mentality 18. století, tedy mají asi dvě stě let zpoždění). Osvícenství a pozitivismus se snažily z vědy udělat nějaký obraz světa, který je přehledný, jistý a jaksi nad dějinami.

Je to starý tik, zděděný z dob středověké autoritativní metafyziky: rozum poznal a kodifikoval pravdu, dostal se do Boží mysli a vidí věci tak, jak jsou, jak je Bůh myslel před počátkem času. Takto fyziku chápal vlastně ještě také Albert Einstein (a zde je taky pravý důvod jeho sporů s Nielsem Bohrem o povahu fyziky).

Jenže věda je produktem lidských dějin, lidské kultury. Dělají ji darwinistická zvířata, nikoli bytosti nadané přístupem k Boží mysli. To je základ postmoderního pohledu na vědu. Věda jako dějinný proces, v němž se nelze dostat nad dějiny, do Boží mysli. Paradoxně všichni ti ateisté, přísahající na vědu, kteří si představují nějakou „teorii všeho“, nějakou schopnost rozumu proniknout do podstaty vesmíru, věří v to, že lidské pojmy byly někde na počátku všeho, že lidské pojmy jsou jakýmsi půdorysem vesmíru.

A to je přesně mentální dědictví středověké racionální teologie (biblický pohled na svět naopak není metafyzický, neklade důraz na to, že člověk svým rozumem proniká Boží mysl, naopak v Bibli je pojetí člověka mnohem blíže Darwinovi než Aristotelovi). Jestliže tedy postmoderní filozofie „relativizuje“ vědu, dělá to přesně proto, že je věrná tomu, že věda ničí staré i nové samozřejmosti, zatímco osvícenství a pozitivismus by chtěly, aby věda přejala roli staré středověké metafyziky.

Problém postmodernismu, a to naprosto zásadní problém, je ovšem hledání nějaké objektivity uprostřed nahodilých dějin a kulturně závislých pojmů. Proto např. Rorty mohl dojít k závěru, že mezi přírodní, experimentální vědou a beletrií není zásadní rozdíl.

Naprosto mu uniklo, že kromě intelektuální stránky, která je opravdu kulturně relativní, a to jsou všechny vědecké teorie, je tu ještě experimentální, praktická stránka vědy. Experimenty by měly platit i po pádu teorií, i po změně kultur, po pádu civilizací. A to platí obecně pro zacházení s fyzickým světem. Tam je ten pramen objektivity, tam začíná to přesvědčení, že všichni sdílíme stejný objektivní svět – a to nejen všichni my lidé, ale fyzické zacházení se světem nám otevírá svět, který sdílíme se zvířaty, rostlinami, mikroby (je to ten svět, v němž nás mohou mikrobi tím, jak fyzicky zacházejí s našimi buňkami, zabít).

0
Vytisknout
10077

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2019