Dneska jsou to čtyři roky, co umřel Petr Uhl
1. 12. 2025 / Matěj Metelec
čas čtení
2 minuty
Pomalu
to pro mě přestává být jen bolestné výročí, a přehoupává se do zvláštní
směsi melancholie, introspekce a obecnějších úvah o stavu světa. To
samozřejmě souvisí s tím, kam se posouvá náš svět, a že vyhlídky nejen
na jeho podobu, ale i na formy rezistence vůči té proměně jsou nevalné.
Ptát se, co by na to Petr Uhl říkal a jak by na to reagoval, je
samozřejmě trochu banální, je to taková intelektuálnější varianta
veselých historek z natáčení. Přesto nepochybně existuje cosi, jako
"uhlovský postoj", který představuje umíněnou, až sveřepou neochotu
uhnout před nespravedlivostí a zvůlí mocných.
Přitom
nelze říct, že by Petr Uhl nebyl schopen pragmatismu - bez něj by asi
sotva mohl být v letech 1998–2001 byl zmocněncem vlády pro lidská práva a
předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní
komise pro záležitosti romské komunity (a náměstkem místopředsedy vlády
pro lidská práva). Jen si jej schovával na dobu, kdy nešlo o "všechno" a
navíc se zdálo, že svět jde více méně příčetným směrem, a stávající
nespravedlnosti je možné aspoň pomalu a lokálně napravovat.
Často
si na Petra Uhla vzpomenu, když se v Praze přejmenovávají ulice, zvlášť
když mají nést jména "národních výtečníků". Myslím, že by si nějakou
takovou zasloužil víc, než mnozí jiní, zároveň si ale říkám, že jemu
samotnému by to asi přišlo spíš směšné. Navíc je dost dobře možné, že by
se za pár let zase to její jméno zase měnilo, když už bych chtěl být jo
pesimistický. Na každý pád si myslím, že v těch příštích letech, a
kdoví kolik jich bude, budeme potřebovat aspoň hrstku takových, kteří
budou moc zachovat "uhlovský postoj".
Na jeho památku zveřejňujeme rozhovory, které poskytl Britským listům:
