"Milovat svět jak je, ve vší jeho zlomenosti"

20. 1. 2021

Narodila se v německém Hannoveru v roce 1906, osm let před vypuknutím 1. světové války, vyrůstala před 2. světovou válkou, byla persekvována a vyhoštěna nacisty, internována ve francouzském koncentračním táboře Camp Gurs a v roce 1941 unikla do USA, kde si s manželem Heinrichem Blücherem vybudovali nový život.

Hannah je známa jako filozofka, což je titul, který by přijala jen se zdráháním. Věnovala se primárně oblasti politické filozofie a s využitím vlastních zkušeností jako hnací síly zkoumala témata jako zlo, odpovědnost, antisemitismus, komunismus a totalitarismus, práva a povinnosti.

Osobně jsem se seznámila s myšlením Hannah Arendtové při psaní své dizertace. Moje doktorská práce se týkala analýzy pojmu odpuštění a argumentace Arendtové ohledně pojmu odpuštění mi přišla velice originální a zapůsobila na mě.

Arendtová píše o odpuštění v souvislosti s holokaustem a je přesvědčena, že jsou věci, které jsou ze své podstaty neodpustitelné - činy, které jsou natolik děsivé, že není možno uložit za ně rozumný a spravedlivý trest - a pokud je trest nemožný, je nemožné také odpuštění. Ale ačkoliv argumentovala ve prospěch takové "neodpustitelnosti" za určitých podmínek, vykazovala nicméně v osobní rovině velmi neobvyklou schopnost "odpouštět bližnímu".

Někdy během mého doktorského studia jsem narazila na knihu Elzbiety Ettingerové "Hannah Arendt/Martin Heidegger", která popisuje milostnou aféru mezi mladou Hannah, tehdy studentkou Marburské univerzity, a mnohem starším profesorem téže univerzity Martinem Heideggerem. Jejich vztah byl komplikován faktem, že on byl ženatý a ona židovka. Heidegger se samozřejmě později stal členem NSDAP.

O mnoho let později, když se Arendtová prosadila v USA a válka skončila, vrátila se do Evropy, aby hledala a sbírala židovské knihy, rukopisy a další kulturní artefakty pro organizaci Jewish Cultural Reconstruction. Rozhodla se navázat znova kontakt s Heideggerem. Co přesně se mezi nimi stalo 7. února 1950, když se potkali ve Freiburku, nevíme - ale z jejich korespondence je zřejmé, že se usmířili.

Tato nedůslednost, jak tomu pro neexistenci lepšího výrazu říkám, mě fascinovala. Hannah Arendtová není jen brilantní myslitelkou, jejíž dílo významně ovlivnilo náš pohled na lidstvo, zlo a laskavost. Je také složitou a protikladnou osobností, která překračuje geografické hranice i sociální konvence. Chtěla jsem to popsat.

Anand: Vaše kniha mě nejprve zaujala těmito slovy: "Co se můžeme naučit od ikonické politické myslitelky Hannah Arendtové? Krátká odpověď by mohla znít: Milovat svět natolik, abychom si mysleli, že změna je možná." Toto je však okamžik, kdy tolik lidí oprávněně cítí přesný opak. Řekněte nám, jak k tomu Arendtová došla - a co by její myšlenka mohla pro nás znamenat?

Ann: "Bylo by překrásné žít, jen kdyby světová historie nebyla tak strašná," napsala Arendtová v roce 1952 v dopise příteli Kurtu Blumenfeldovi. Je snadné cítit k jejím slovům sympatii. Svět a lidstvo nás často zklamávají.

V roce 1962 měla Arendtová cestou do svého bytu nedaleko Central Parku v New Yorku nehodu. Do taxíku, kterým cestovala, narazil náklaďák a byla ihned převezena do Rooseveltovy nemocnice. Krátce nato popsala incident v dopise přítelkyni Mary McCarthyové: "Na krátkou chvíli jsem měla pocit, že je na mě rozhodnout, jestli chci žít či umřít. Ačkoliv jsem si nemyslela, že by smrt byla strašná, řekla jsem si, že život je přece dost krásný a že žiju hodně ráda."

Arendtová se smířila s neúplností života, s křehkostí světa. Byla přesvědčena, že máme povinnost milovat svět. Amor mundi, "láska ke světu", znamená pečovat o život tak, aby mohl dál pokračovat. Musíme být schopni milovat svět tak jak je, ve vší jeho zlomenosti a nedokonalosti. Abychom toho dosáhli, vyžaduje to naději, naději, že změna je možná, naději v budoucnost.

Naděje je nezbytná. Bez naděje, bez schopnosti představit si život za hranicemi nynějších okolností, může mít člověk sklon to vzdát. Ale kdo má schopnost osvojit si tuto naději, může mít kapacitu přežít zvěrstva a nelidskost. Navzdory rezignaci, kterou Hannah vyjadřuje v dopise Kurtu Blumenfeldovi, byla ženou se schopností doufat. Naděje, že existuje život za hranicí hrůz koncentračních táborů, jí pomohla vydržet internaci v Camp Gurs, život uprchlíka, její útěk z Evropy, exil v USA a vyrovnat se na profesionální úrovni s novým a cizím jazykem.

Anand: Arendtová je známa prosazením formulace "banalita zla". Formulace velmi používané, velmi zneužívané, velmi často špatně chápané. Co tím myslela?

Ann: Tento pojem je nepochybně jedním z nejčastěji špatně chápaných pojmů v dějinách politické filozofie. Nejde o to, že by zlo bylo považováno za "banální", ani o to, že by důsledky nějakého zla měly být považovány za banální. To motiv za těmito zlými činy může být považován za banální. Arendtová tedy zpochybňuje, zda předpoklady zla musejí být vždy zlé záměry a zlé motivy. Podle ní vztah mezi těmito záležitostmi vždycky neexistuje.

Arendtová prosadila tento pojem v souvislosti s přítomností na tribunálu s jedním z nejvýše postavených důstojníků SS Adolfem Eichmannem, který byl izraelským soudem obžalován ze zločinů proti lidskosti. Sledovala proces v dubnu 1961 jako reportérka listu New Yorker a zarazilo ji, jak všedně a nevzrušeně Eichmann působil. Vůbec nevypadal jako monstrum, které byste si představovali. Jak napsala, působil jako "smutný a nenápaditý byrokrat, který jen dělal svou práci". Nevypadal ani démonicky, ani fanaticky.

Hannah byla přesvědčena, že zlé skutky jsou často páchány nebo zapříčiněny lidmi, kteří nemají zlý úmysl. Smutnou pravdou je, že zlých skutků se často dopouštějí lidé, kteří nestojí na ničí straně, kteří se jen rozhodli "poslouchat rozkazy", jak na svou obranu uváděl Eichmann.

Anand: Co nám perspektiva Arendtové říká o prezidentství Donalda J. Trumpa? Co to je? Tyranie? Autoritářství? Autokracie? Kam situujete poslední čtyři roky amerického života do dějin, o nichž psala?

Ann: Bylo by ode mě velmi troufalé spekulovat o tom, jak by Hannah Arendtová interpretovala čtyři roky Donalda Trumpa u moci - nicméně bych ráda zdůraznila některé aspekty obecnější povahy, konkrétně lži a propagandu.

Propaganda je nezbytnou součástí vzniku totalitního státu. "Masy je nutno získat propagandou," napsala v "Původu totalitarismu". Politická lež je k motivování mas stejně nepostradatelná.

Prezident Trump poskytl hojnost příkladů obojího. Byl mimořádně dobrý ve vyjadřování toho, co Nietzsche nazval "resentimentem", čili pocitu méněcennosti a bezmoci, pocitu, že na vás zapomněli, že vámi opovrhují, že jste neviditelní.

Resentiment vytváří nenávist. Nenávist vůči těm, koho považujete za součást jakéhosi establishmentu - nenávist vyvolanou nějakým pociťovaným nebo skutečným historickým proviněním. Všechna totalitní hnutí v dějinách, jako fašismus nebo komunismus, se opírala o tento druh resentimentu - a pro všechny typy totalitních hnutí v budoucnu to platí rovněž, nehledě na politické barvy. Navzdory skutečnosti, že Trump v každém slova smyslu sám náleží k establishmentu, se spojil s částmi společnosti, které pohání resentiment.

Diktatura není vytvořena přes noc. Genocida nebo občanská válka nevzniknou z ničeho nic. Vyžadují přípravy ve formě lží, propagandy a vědomého rozdělování společnosti a "my a oni", ty kdo k nám patří a ty, kdo nepatří.

Anand: Jedna z věcí, která pro mě byla během Trumpova vládnutí obtížná, i když jsem velmi záhy upozornil na jeho autokratické způsoby a bělošskou nadřazenost, byl fakt, že jistá moje část se vždy vzpírala představě, že se to skutečně odehrává zde, i když jsem věděl, že k tomu dochází. Můžete říct něco o analýze Arendtové, pokud jde o otázku, jak to, že v demokraciích může být tyranie blíže, než se zdá?

Ann: Jedna z věcí, kterou se můžeme od Arendtové naučit, je důležitost toho být ve střehu a nepropadnout konspiračním teoriím nebo toužebným přáním. Všichni bychom měli praktikovat zdravou skepsi, jistou dávku podezření. Arendtová chovala podezření vůči Hitlerovi a jeho národnímu socialismu velmi brzy, ale její znepokojení a strach byly mnohými z jejích přátel často odmítány.

Na podzim roku 1936, pár let poté, co musela opustit Německo, pobývala v Ženevě, aby se zúčastnila založení Světového židovského kongresu. Její obavy ohledně situace v Evropě jsou jasné z dopisů, které poslala manželovi pobývajícímu v Paříži. Je zřetelně frustrována tím, že nikdo, dokonce ani samotní židé, neberou eskalující perzekuci židů vážně: "Kdo se kvůli tomu ozve, pokud ne my?" napsala Heinrichovi bezmocně.

Je nepochybné, že katastrofa holokaustu byla mnohem blíže, než si většina lidí dokázala představit. Hannah byla zoufalá, že lidé kolem zřejmě nechápou, co se děje a jaké jsou rostoucí hrozby. Proč to nechápali? Možná kvůli nedostatku představivosti, možná kvůli intelektuální letargii a pohodlnosti. Jedním z poučení je doufat v to nejlepší, ale vždycky dávat pozor na to nejhorší.

Celý rozhovor v angličtině: ZDE

Kniha Ann Heberleinové (v angličtině): ZDE