Opravdová úcta k ústavě

16. 2. 2021 / Richard F. Vlasák

čas čtení 3 minuty

 

Pravice, někteří komentáři a advokáti se bouří proti vyhlášení současného nouzového stavu – je prý neústavní. Volání po ústavní žalobě neprospívá ani atmosféře ve společnosti, ani k všeobecnému respektu vůči prvnímu zákonu republiky.

Už od dob novozákonních rozlišujeme ducha a literu textu – někdy se dostanou do rozporu, pokud intepret – vykladač vychýlí váhu na jednu nebo druhou stranu: dochází buď k svévoli nebo k hnidopišství. Jenže ústava není svatý text, naopak jen posvátné držení ve vitríně přímo provokuje, aby někdo hodil kamenem a ústavu otevřel, četl, přemýšlel o ní a ano, ji miloval jako smlouvu mezi lidmi navzájem (podstata demokracie), aby se stávala posvátným náznakem spravedlivějšího světa, v němž nevítězí síla nebo vychytralost. A právě naolejovanými bicepsy a kulišáckým pomrkáváním mi argumenty advokátů, politických komentátorů nebo dopis předsedy horní parlamentní komory zavání.

 

Proč? Není přece rozhodnutí vlády přijmout prosbu hejtmanů a vyhlásit nouzový stav obejitím parlamentu? Nouzový stav vyhlašuje vláda, buď o své vůli a o jeho prodloužení žádá parlament, anebo je vyhlašuje vláda na základě žádosti hejtmanů – zákonodárce nepředpokládal, že by jedna nebo druhá možnost měla být od začátku vyloučena. Nyní nastala situace, kdy by nepožádání o nouzový stav vyvolalo chaos, potíže ve zdravotnictví nebo při vymáhání preventivních opatření.

Prosím, nemysleme si, že za tuto situaci nemůže premiér – vládnout s tímto egomaniakálním chaotikem by nezvládl ani medvídek Pú. Ano, ANO je vinno, ale to neznamená, že si budeme ještě situaci ztěžovat. Díky hejtmanům vznikl prostor na kompromis, ale nikoliv na politické řešení, které by bylo víc než kompromisem. Takže čísla nemocných budou dále trčet z obrazovky a žalovat, žalovat celou politickou reprezentaci, že nezajistila testování ve školách a továrnách, nezavedla stoprocentní nemocenskou a nezatraktivnila moderní formy trasování.

Nikdo z politiků nemá právo vyčítat lidem, že porušují pravidla; nikdo z „moudrých“ nemá zvyšovat hlas a mluvit o sobectví v zemi, plížící se závisti a chudoby. Za úpadek morálky od skvělého zvládnutí jarní krize nese odpovědnost celá reprezentace, protože místo hledání shody, hledala jen politické body a rozdmýchavala nesváry mezi společnskými vrstvami – vzpomeňme na ošklíbání se nad „rouškovným“ nebo pomoci umělcům.

Všem těm, kteří mluví o neústavnosti nynějšího nouzového stavu bych rád připomněl preambuly naší ústavy, kde se mluví o povinnostech vůči druhým  a zodpovědnosti vůči celku. Já, vím preambule, to jsou pro mnohé jenom takové kecy na začátek; úvod, který je nutno přeskočit. Jenže, chyba lávky, preambule vystihuje ducha ústavy nejvěrněji, je filosofickým předznamenáním dalších řádků, znaménkem před závorkou paragrafů.

V ústavě mé druhé vlasti – Švýcarsku, se mluví o ohledech vůči slabým. Česká republika se stala zemí silných, kteří zavřeli vrata před chudákem – ať už je jím tovární dělník nebo malý živnostník, o lékařském personálu ani nemluvě. Předčasné ukončení nouzového stavu by situaci nezlepšilo, naopak. Potřebujeme znovu najít směr, klid a soudržnost a to ústavní žaloba nezajistí.

1
Vytisknout
7316

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2021