Není třeba být Čech jako poleno, abyste si vychutnali děsivě ohromující krásu labyrintální češtiny

5. 5. 2021 / Fabiano Golgo



Každý biologický druh má strategii přežití. Některá zvířata umí plavat, jiná umějí létat, jiná bodají, jiná uvolňují jed, jsou taková, která jsou dostatečně velká, aby mohla zaútočit, zatímco pro menší je lepší přestrojení. To, jak zvířata vypadají a jak se chovají, určuje, jak žijí, jak hledají potravu, jak jsou atraktivní pro partnery, jak budují svůj úkryt, jak se brání před živly a predátory. Jinými slovy, každý biologický druh má speciální funkce, které jim pomáhají přežít. Lidé jsou jen chytřejší zvířata, takže každý člověk má také strategii pro přežití. Jako společenská zvířata máme individuální, ale i skupinové strategie pro přežití. Agresivní jedinci mohou být schopni vykořisťovat nebo dominovat, reaktivní jedinci jsou behaviorálně flexibilnější, což může podporovat objevování a využívání nových zdrojů.


Skupiny lidí mohou být rodiny, týmy, přátelství, seskupení mohou být ideologická, geografická, náhodná, založená na víře, osudu nebo pohlaví atd. Běžnou vazbou, která určuje identitu, je národnost.

Pojem národ se ale také různí. Pro Brazilce je kdokoli narozený na území Brazílie nebo dítě alespoň jednoho brazilského rodiče, i když se narodí kdekoli jinde na této planetě, prostě taky plně Brazilec. Pro většinu Američanů je Američan osoba narozená a vyrůstající v USA nebo kdokoli, kdo byl od dětství vychováván na americkém území, a dokonce každý, komu bylo uděleno americké občanství. Také děti Američanů, i když se narodily v zahraničí. Například Miloš Forman je charakterizován na wikipedii i  ve většině textů o něm jako „Čechoameričan“. V Japonsku nikdo není Japoncem, pokud do rodiny někde  vnikla jediná kapka cizí krve. Kurd je Kurd bez ohledu na to, kde se narodil. Tyto interpretace mají mnoho variací.

Pokud jde o Čechy, mám pocit, že většina považuje za Čecha především ty, kdo se narodili oběma českým rodičům na českém území. Pokud je jeden z rodičů Slovák, ale vy jste se zde narodili, můžete být také považováni za Čecha. Pokud jsou oba vaši rodiče Češi, ale narodili jste se na Slovensku, jste stále Češi. Pokud je jeden z rodičů Slovák a druhý Čech a vy jste se narodili na Slovensku, budete považováni spíše za slovenského bratrance. Pokud jste se narodili v zahraničí a vychovali vás tam čeští rodiče, jste cizinec. Pokud jste se narodili tady, ale vyrostli jste v zahraničí, ztratíte právo se prohlašovat za Čecha. Pokud jste Čech, který Česko opustil a dobře se mu žije v zahraničí, tak to už rozhodně nejste Čech. Miloš Forman a Martina Navrátilová jsou Češi, když se jim dostává uznání, ale normálně jsou to jen zrádci, kteří nás „opustili“, a tak ztratili schopnost skutečně autentické "českosti" porozumět nebo si ji nárokovat.

Tato skupina lidí a někteří potomci Čechů v zahraničí však mají výhodu, když jde o české záležitosti: jazyk.

Zatímco v geopolitické hře o přežití velká zvířata používají svoji sílu k vzájemnému gladiátorskému boji, menší národy se musejí uchylovat k chytřejším a méně nápadným strategiím, aby nebyly rozdrceny. Malé státy investují do specializované strategie, zvyšují svou měkkou sílu. Menší národy důsledně uplatňují strategický pragmatismus.

Dobrým příkladem je nedávný konflikt mezi Českou republikou a Ruskem ohledně výbuchů ve Vrběticích. Kreml projevil naprostou lhostejnost k suverenitě České republiky a využil českého území, jako by to byl prostě jeho dvorek.  

Po reakci České republiky reagovali Rusové stejně jako po československých hokejových nepokojích z března 1969: Se stejně nestoudným popíračstvím, které zasahuje až do zbabělosti a které bylo vždycky charakteristickým rysem vládců tohoto národa,  dali najevo, že nepřijímají, že by pro ně byl takhle malý bezvýznamný národ jakkoliv zajímavý, zatímco hrají svou globální hru velkých kluků.

Spěšný pohled na jejich mainstreamová média i na jejích sociální sítě  jasně odhaluje obecně sdílený názor, že by Češi měli mlčet, protože teď hrají dospělí.

Tato realita rozhodně není nová a český národ byl po staletí nucen hledat strategie přežití, aby odolal svým agresivním, mnohem větším sousedům. Pro Rusko jsou Češi méně důležitým, i když dobře vypadajícím bratrancem, s nímž cítí spřízněnost, pokud se tento menší bratranec trvale usmívá jako host ruské strany a tančí na hudbu hostitele.

Je pravda, že pro tuto příbuznost, vzhledem k tomu, že jde o dva slovanské národy, i v důsledku nedávné společné historie, jsou Češi dúležitější a milejší pro Rusy než pro oportunistické „mocné švagry“ - USA. A Evropa je jen bohatý soused, který zavolá policii a bude křičet z bezpečí svého luxusnějšího bytu, ale ve skutečnosti si nebude špinit ruce, aby bránila tento malý národ. Takže, aby mohli Češi přežít, musejí prostě  využívat řadu strategií, které velmi dobře ilustroval Dobrý voják Švejk.

Jednou z nich, která udržuje neslovanské vetřelce mimo, je jazyk.

Český jazyk je jako velká čínská zeď, která brání cizincům v invazi.

Jednou z českých strategií přežití je předstíraná spolupráce s utlačovatelem (Češi ale při tom příkazy utlačovatele sabotují) a jejich tajný nezvládnutelný jazyk je užitečným nástrojem pro spiknutí pod nosem nepřítele.

Většina západních cizinců nedokáže pochopit hloubku a nuance české duše, protože nikdy nedosáhnou úrovně složitosti, aby porozuměli některým slovům, výrazům nebo idiomatickým konstrukcím. Po více než třech desetiletích s větším než obvyklým rozsahem vystavení českému jazyku díky své profesi mám pasivní znalosti češtiny, které mi otevírají bohatství a chytrost českého jazyka způsobem, který dokáže vnímat jen málo „cizinců“.

Často, když píšu článek, který kritizuje něco na Češích, je nejtypičtější reakcí, kromě toho, že mě posílají  zpět do Brazílie nebo se mě ptají, jestli je to ve favelách lepší, prostě prohlásit, že určitým problémům nerozumím, protože nejsem Čech.  A i když ten, kdo mi to říká, má méně než třicet let, po které já žiju  ponořen do české kultury, stále je přesvědčen, že i po všech těch letech je tu pro mě zásadní překážka, kterou je jazyková železná opona. Český jazyk, ještě více, když se hovoří obecnou češtinou či slangem,  je pro každého cizince kryptonit. Nedávno jsem se musel vypořádat s domnělým humorem reakce jednoho čtenáře Britských listů na můj článek, který mi mimo jiné napsal:

"Chápu, že pan Golgo boří domečky (vysvětlení pro pana Golga: 'boří domečky' je podobenství, nikoli, že někde boříte nějaké domečky) a musí se na vše dívat z okázale odlišných úhlů. Ale aby získal skutečný nadhled a odstup, necht' zkusí získat vízum, našetřit na letenku a vyrazit do terénu. :) Po návratu možná vymyslí jiné nastavené zrcadlo, jež Češi samozřejmě potřebují jako prase drbání . (Vysvětlení pro pana Golga : "jako prase drbání" znamená jako že "hodně".)"

Učení jazyka je proces na různých úrovních. Většina lidí, kteří „mluví“ druhým jazykem, mu ve skutečnosti pouze dokážou porozumět. První a nejjednodušší úroveň procesu učení je úroveň porozumění. Dokonce i svému mateřskému jazyku nejprve rozumíme jako batolata a pak se pomalu začínáme snažit jej napodobovat  a až později se naučíme, jak s ním lépe zacházet a kodifikovat ho. Člověk tedy může plně rozumět jazyku, i když má současně potíže s vyjadřováním jeho prostřednictívm, ústně nebo písemně. To se děje i ve vlastním jazyce člověka: většina lidí dokáže porozumět tomu, co Ludmila Pelikánová recitovala, ale jen málokdo to dokáže reprodukovat i jen minutu po vyslechnutí.

Když mluvím česky, jsem schopen reprodukovat jen zlomek toho, čemu rozumím. Psát je ještě obtížnější úrovní pro každého, ať se tu narodil nebo ne. Ale protože si mnoho lidí neuvědomuje ten rozdíl mezi úrovní toho, jak moc je člověk schopen určitému jazyku porozumět, i když jím neumí mluvit se stejnou úrovní erudice a plynulosti, často jsem konfrontován tím, že lidé zpomalují svou řeč, když se mnou mluví, jako by mluvili s dětmi nebo staršími lidmi, nebo mluví hlasitěji, jako bych byl hluchý, nebo se mi snaží vysvětlovat, co znamenají určité výrazy. Jen se tiše usmívám, jsem rád, že jsem již získal nástroje, které mi umožňují získat a užívat si potěšení, která plynou z toho, že jsem se už stal "znalcem" této vzácné speciality, kterou je český jazyk.

A všiml jsem si, že sami Češi si nejsou úplně vědomi toho, co dělá tento jazyk tak těžkým a bohatým. Tento labyrint, který brání v přístupu těm, kteří nejsou trpěliví a oddaní natolik, aby dešifrovali jeho mapu, a dostali se do říše české literatury, filmu, hudby a ústního projevu.

Abych to přehnal a zjednodušil, vždycky pobavím řidiče Uber a náhodné známé v tramvaji, kteří jsou v úžasu nad Brazilcem, který je schopen povídat si s nimi v češtině a dokazovat tím, jak tento jazyk rozšířil mé chápání určitých činů života, určitých dojmů a pocitů, jen tím, jak je vytvořen. Například, jak může Američan nebo Brazilec porozumět podvýznamům slov, změnám v měřítku nebo dosahu určitých sloves a substantiv, pro která v angličtině nebo portugalštině existuje pouze jedno, chabé, zjednodušující, všeoobecné slovo? Vezměte jakékoli slovo z každodenního používání: to sell, to eat, to think, to enjoy. Vybereme jen jedno. Prodat. V angličtině to sell. Ale v češtině rozšiřujeme nuance tohoto jednání na prodávat, zaproda(va)t, vyproda(va)t, rozproda(va)t (i když poslední dvě varianty mají anglickou podobu, která by obsahovala slovo „out“). Stačí jen přidat předponu při, pro, po, na, se, za, vy, pře, od, o, u nebo několik dalších kombinací a slovo dostane nový, rozšířený význam. Pojmy jako „ob“ (každý druhý) jsou pro mou latinskou mysl poezií.

Ale tohle je jen dotek povrchu, jako kdybychom se snažili vysvětlit historii Řecka  jen tím, že se zaměříme pouze na  Parthenon.

Nikdy jsem nenavštěvoval žádnou českou jazykovou školu, dovolil jsem si učit se česky jako dítě, přirozeně vystavené tomu jazyku. Po dvou letech jsem pochopil základy a sledoval každodenní povrchní rozhovory. Pak jsem v České televizi objevil Takovou normální rodinku. Nechal jsem se unést prototypickými příběhy Fan Vavřincové, podvody Marie Rosůlkové, želvami Zdeňka Řehoře a mistrovským herectvím Dany Medřické. Natočil jsem si všechny díly a sledoval je znovu a znovu. Poté se můj mozek otevřel českému jazyku.

To, co mi dalo výsadní a vzácné vystavení většímu než obvyklému množství čtení a poslechu českého jazyka, je moje profese. Průměrný cizinec, který sem přijde žít, zaznamená český jazyk prostřednictvím nápisů na cestě tam a zpět z práce, rozhovorů od kolegů, nebo tím, co  konzumuje v médiích a to je všechno. Ale já jako šéfredaktor čtyř různých časopisů a jednoho deníku jsem musel každý den číst desítky článků svýych reportérů a mnohonásobně více článků v v ostatních zdejších médiích a zpravodajských zdrojích pro své vlastní články. K tomu přistupovala běžná lidská interakce každodenního života, také neustálé jednání s osobami s rozhodovací pravomocí, vlivovýmii osobami, politiky, reklamním světem, obchodními partnery, čtenáři ...  Byla to každodenní lavina textů a projevů, která je u většiny typů povolání a životních stylů pro zde žijící cizince neobvyklá.

Tato vylepšená schopnost mi umožňuje vychutnávat si okouzlující hravost, kterou toto množství významů českých slov umožňuje. Ti, kteří se nedostanou hluboko do úskoků českého jazyka, si nemohou užít většinu jeho nejlepšího humoru, který je silně formulován ve dvojím smyslu. Od Jana Wericha až po Ester Kočičkovou, pokud se divák neorientuje ve zlomyslné semiotice určitých slov a výrazů, nezaznamená vůbec celý smysl vtipu.


Skutečné zvládnutí českého jazyka vyžaduje, aby osoba pochopila, že přezdívka Plachťák, odkazující na Otíka z filmu Vesničko má středisková, existuje kvůli jeho uším. Nebo že napsat scénář „na tělo“ neznamená psát ho na něčí tělo. Nuance a zvláštnosti, které většině cizinců chybějí.
Samo se to stává vtipem, když cizinec nechápe obrazný význam nějakého výrazu a vezme to doslovně. Vstávat se slepicemi, čumět doblba, mít plné zuby, chodit kolem horké kaše.

Nebo jak vysvětlit radost ze skrytých významů od Hrabala-Menzela „to zas bude v álejích nablito“ nebo „už ani Pinďa to nežere“?

Atraktivita slov jako našinec, fiflena, kundybál, zlobidlo, tajnůstkář, kamarandění, čecháček, fotrovatět, ďobárna, koupěchtivý, limonáda (ve smyslu romantického filmu pro dívky), žrande, rozumbrada, zobač, lomcovák. "Ta nová úča je teda kedra"...

Vzhledem k tomu, že sabotážní humor je jednou z nejlépe zkonstruovaných českých obranných zbraní, netrvalo dlouho a v prostředí místních sociálních sítí  se zrodily nové výrazy, jako je „čepiguma“, inspirované ruským agentem Čepigou, který se podílel na explozích ve Vrběticích  a na otravě Skripalových v Salisbury („On je to takovej čepiguma, všechno zvoře“). Obtloustlost získaná pobytem doma kvůli lockdownu se už nazývá korosádlo a lidé, kterých se to týká, jsou „deprymulovaný“.

Luštit záhady českého jazyka je  jedinečný druh potěšení. Úspěšná orientace v tomto labyrintu je jako objevení skrytého rajského ostrova, který mi nabízí chutné ovoce zdarma a úžasné výhledy. (Pro výše uvedeného ironického čtenáře: chutné ovoce zde neznamená skutečné chutné ovoce ...)

Co vy na to, pane Šmoldasi?
4
Vytisknout
5158

Diskuse

Obsah vydání | 11. 5. 2021