Tom Tugendhat o Afghánistánu: Já jen křičím jako hlas volajícího na poušti

6. 9. 2021

 
Tom Tugendhat: Jako u mnoha veteránů, tento minulý týden byl svědkem toho, jak zápolím skrze hněv, smutek a zuřivost, skrze pocit, že jsme byli opuštěni, nejenom jako země, ale i jako oběť, kterou učinili mí přátelé.

Byl jsem na pohřbech od města Poole k městu Dunblane. Viděl jsem, jak dobří muži končí v zemi. Vzali s sebou část mě samotného. A část nás všech.

A tento týden znovu rozerval některé tyto rány. Jsou zase otevřené, bolestivé.

(Kompletní Tugendhatův projev v českém překladu ZDE)

Moderátor: Tome Tugendhate, vítejte v pořadu Politické myšlení.

Tugendhat: Děkuji, Nicku. Je příjemné se s vámi setkat.

Moderátor: Spíte vůbec, od těch událostí v Kábulu?

Tugendhat: Ne, moc nespím. Mám na mobilu tuhle aplikaci, a povšiml jsem si, že můj spánek poklesl od průměru asi sedmi, sedmi a půl hodin, na v průměru asi tři, čtyři hodiny za poslední tři týdny. A mám z toho tak trochu pocit, že jsem zpátky na bitevním poli. Existuje síť demobilizovaných důstojníků a vojáků, která si snaží pomáhat těm lidem, které známe, kteří jsou v takové zoufalé situaci. A tak je to opravdu intenzivní.

Moderátor: Vy asi dostáváte esemesky, emaily, zprávy, žádající "Pomozte mi odtud!"

Tugendhat: Ano. Telefonovali mi ve dvě hodiny ráno, dnes ráno, skupina lidí, kteří uvízli na hranicích. To nejsou lidi, které osobně znám, ale nějak dostali mé telefonní číslo a prosili mě, Pomozte nám odsud! Otevřete hranici! A já jsem jim musel vysvětlit, že nemohu, že nemohu nařídit pohraničním strážím, aby to udělaly, nemám ty pravomoci, nemůžu nařídit velvyslanectví, vysokému komisařství, aby jim vydali dokumenty, o tom rozhoduje britské ministerstvo vnitra, o tom rozhodují  bezpečnostní služby, o tom rozhoduje ministr zahraničí. Mohu se snažit o tato rozhodnutí usilovat, ale nemůžu nikomu nic rozkazovat. A je to - je to - víte - Říkával jsem "Jděte!" a oni šli. Říkával jsem "Přijďte!" a oni přišli. Ale teď já jen křičím jako hlas volajícího na poušti.

Moderátor: V tom je ten velký rozdíl, když jste býval voják a teď jste politik, ale jen řadový poslanec, nikoliv v ministerské funkci. Nemůžete nikoho donutit, aby něco udělal. Pociťujete osobní odpovědnost? Že něco těm lidem osobně dlužíte?

Tugendhat: Ano. Ano. Hluboce. Hluboce. Silně osobně. Víte, tohle jsou lidi, po jejichž boku jsem bojoval. To jsou lidi, kteří vedle mě a ostatních riskovali všechno. I ty lidi, které osobně neznám, já vím, po boku koho oni bojovali, já je znám. Tohle nejsou cizinci, tihle lidé jsou daleko víc.

Moderátor: A je to proto, proč jste mluvil tak dojemně, a je zjevné, že i vy jste byl dojat, když se na vás lidi v Dolní sněmovně dívali, když vás poslouchali. Když jste mluvil o hanbě, a hněvu a o smutku.

Tugendhat: Ano. Je to zvláštní, mluvím v poslední době se spoustou veteránů. Z těchto důvodů. A mnoho lidí, poté, co jsem pronesl ten projev, mě kontaktovalo. Doslova tisíce lidí ze Spojených států, z Británie, z dalších zemí. A ten pocit hanby je opravdu všeobecný, pociťují ho všichni. Pro mě, víte, to bylo skoro terapeutické. Víte, že nejste sám. Říkáte tyto věci o samotě, v divočině, a netušíte, jestli budou rezonovat. A co mě ohromilo je to, kolik z nás má stejné pocity. Vojáci v aktivní službě, demobilizovaní vojáci... Britové, Američané... Francouzi... Mnoho národností.

Moderátor: Hovořil jste o tom, že dobří muži skončili v hlíně a vzali s sebou kousek mne, kousek všech z nás. A že jste to mohl být vy. Talibán se pokusil vás zabít víc než jedenkrát.

Tugendhat: Ano, to je pravda. Mohl jsem to být i já. Nebyl jsem.

Moderátor: A opravdu, lidé kolem vás byli zabiti, když se oni snažili zabít vás.

Tugendhat: Ano. Přišel jsem o několik lidí.

Moderátor: Chci vám položit obtížnou otázku. Jste tomu příliš blízko? Znamená tohle všechno, že hovoříte vášnivě? Mluvíte s autoritou? Měli bychom vám naslouchat? Ale někteří lidé řeknou: On je tomu příliš blízko. Je to příliš osobní.

Tugendhat: To je férová otázka. Já té otázce rozumím. Avšak stojím příliš blízko britskému zdravotnictví, protože na ně spoléhám? Absolutně, kvůli ochraně své rodiny. Jsem příliš blízko sociální politice Spojeného království, protože na ní stoprocentně závisím? Kvůli ochraně, na niž spoléhá moje rodina, moji přátelé? Lidé, s nimiž jsem sloužil v armádě, často opravdu na to spoléhají. Stojím příliš blízko dopravní strategii, pro kterou hlasujeme, protože já i mnoho dalších lidí spoléháme nejen na to, že vlaky jezdí na čas, ale i na to, že přejdeme od benzínu k zelené energii. Víte, podstatou demokratické politiky - jestliže máte demokracii - je,  že máte lidi, kteří jsou z definice tomu blízko. A jestliže tomu tak není, hlasujete pak pro aristokracii. Pro lidi, kteří jsou od toho všeho oddělení, kteří jsou daleko. Já přijímám, co říkáte, potřebuju, pořád se potřebuju sám sebe ptát, pořád se sám sebe ptám, je možné, že nemám pravdu? Investoval jsem do toho příliš mnoho? Vyhazuju takříkajíc peníze?

Moderátor: Divím se, že si říkáte, že se musíte sám sebe na to ptát. I dokonce když tak málo spíte, dokonce uprostřed intenzity všech nynějších věcí, že se sám sebe ptáte, jestli se mýlíte. Je možné, že ten argument, který byl vznášen po mnoho let, vznášelo ho mnoho lidí, že Afghánistán nikdy nemůže být potlačen, že nikdy nebude možné mu vládnout bezpečně, že měli vždycky pravdu? Dvacet let?

Tugendhat: Víte, to já nepřijímám. A z historie Afghánistánu vyplývá, že tomu tak není. Existovala dlouhá období, kdy se v Afghánistánu vládlo pokojně. Za krále Zahira Šáha a jeho otce. A mnoho lidí, já nevím, jestli i vy, podniklo tu hippie cestu pěšky.

Moderátor: Ne. To asi pro lidi nebude moc překvapivé.

Tugendhat: Byla to pokojná, mírová země s dobrou vládou. Kde dívky chodily do školy a na univerzitu. Byla tam státní služba, a tak dále. Byla to hodně nezajímavá a relativně prosperující země.

Moderátor: Hlavní argument který předkládá Joe Biden, zdá se je: Podívejte se, status quo nebyl alternativou. Ta představa, kterou vy prosazujete, ta představa, kterou Tony Blair podporoval, totiž proč nepokračujeme tak s dvěma tisíci vojáků, téměř žádní mrtví už po řadu let,  jen pokračujme, že to bylo nerealistické. Protože Talibán by to považoval po 20. výročí 11. září za vyhlášení války. Vzhledem k tomu, že se s nimi Donald Trump dohodl, že Amerika odejde. Vzhledem k tomu, že Joe Biden je znám jako politik, který sliboval americkému lidu, že americké vojáky z Afghánistánu stáhne. Takže existovala jen jediná alternativa: Odtamtud vypadnout? Anebo vyslat posily a poslat do Afghánistánu další vojáky.

Tugendhat: Víte, já s tímhle naprosto nesouhlasím. Samozřejmě přijímám, že to bylo avizováno dopředu už velmi dlouho, jak to právem říkáte, avizoval to nejen Biden, ale i Trump a vlastně i Obama, který určil první datum odchodu, když vyslal do Afghánistánu další vojáky. Takže - máte pravdu, avizováno dopředu to bylo velmi jasně. Ale to neznamená, že to bylo správné. Víte, když se podíváte na ten počet vojáků, říkáte, že je to seriózní vojenské angažmá. Víte, jediný voják v zemi může být seriózní vojenské angažmá, pokud ví, co dělá. V tomto případě to bylo 2 500 amerických vojáků, to je asi polovina posádky jedné americké letadlové lodi.

Moderátor: Ale Biden argumentuje, a vy jste bezpochyby mluvil s řadou lidí ve Washingtonu, a snažil jste se porozumět Bidenovu myšlení, zdá se mi, že Bidenův argument zněl: Ono by to nemohlo zůstat na počtu 2 500 vojáků. Kdyby býval řekl, My tam zůstaneme, Talibán by řekl, Tak dobře, my budeme útočit na vaše vojáky. Budeme útočit na britské vojáky a vy pak budete nuceni vyslat daleko větší počet vojáků.

Tugendhat:  Ale to předpokládá, že britští a američtí vojáci prováděli takové operace, které by umožnily, aby k tomu došlo. Tak tomu ale prostě nebylo. Afghánské bezpečnostní jednotky, ať to byla policie nebo afghánská národní armáda, byly těmi silami, které prováděly vojenské operace. My jsme jim poskytovali podporu. Ze vzduchu, leteckými údery, logistickou podporou. A všechno to dělaly dvě relativně izolované letecké základny v Kandaháru a v Bagramu, s tisíci kontraktory, kteří byli ochotni v zemi zůstat pouze, pokud by tam zůstaly Spojené státy.  Takže to není platný argument.

Moderátor: Druhý argument, který předkládáte vy a který předkládají i další lidé, proti němuž Biden konkrétně před několika dny hovořil, když hovořil k národu,  je váš argument, že tohle je jako Korea. Nebo jako Německo po druhé světové válce. Ta představa, že jsme tam zůstali po dlouhá desetiletí. A s daleko vyššími počty vojáků, než jaké jsme měli v Afghánistánu. Ale to přece už nebyly horké války, ty už v podstatě skončily?

Tugendhat: Opravdu? Opravdu? Říkáte, že Jižní Korea začátkem sedmdesátých let už nebyla horkou válkou? Spousta lidí by s tím nesouhlasila. Ti by se dívali na to, co se děje na druhé straně rovnoběžky a opravdu by neusoudili, že tomu tak je, a kdybyste se podívali na jihokorejskou vládu té doby, zjistili byste, že to je doslova katastrofa. Vedla ji skupina vojenských diktátorů, jihokorejská ekonomika byla menší než ekonomika Afghánistánu, rovnala se v podstatě ekonomice Konga, nebylo jisté, zda se kdy vzchopí. A teď se na tu zemi podívejte. Je to jedna z nejvýznamnějších světových ekonomik, jedna z nejlepších světových demokracií, vyváží nejen auta a mobilní telefony, ale i kulturu, inovace, vědu, je to neuvěřitelný úspěch, Jižní Korea.

Moderátor: Ano, ale to by se dalo říct o desítkách zemí... Tam neintervenujeme. Tam nemusíme zasahovat...? Ty neokupujeme? Nemáme tam ohrožené vojáky. Proč zrovna Afghánistán?

Tugendhat: Protože tam došlo k 11. září. Víte, my si nevybíráme historii, historie si vybírá nás. Více lidí z těchto ostrovů bylo usmrceno během toho teroristického atentátu než při jakémkoliv jiném teroristickém atentátu. Toto byl okamžik, kdy na nás zaútočila globalizace. A přišlo to z Afghánistánu. A my jsme měli volbu: Mohli jsme nereagovat, ale reagovali jsme, jako NATO, podle článku pět, bylo to jedinkrát, kdy jsme se zachovali jako mušketýři, Jeden za všechny, všichni za jednoho, a společně jsme to udělali. Tak máte pravdu: Nemuseli jsme to udělat, ale byli jsme tam. Nikam jinam jsme nešli.

Moderátor: Teď se musíme, vy se musíte vyrovnat se skutečností, že prezident Biden, demokrat, proti tomu argumentoval a prosadil svou. A že republikáni s ním víceméně souhlasí, i když kritizují způsob, jak to udělal. Co to znamená pro vztah Británie s USA? Zaujal mě výrok, který jste onehdy použil: Charakterizoval jste Ameriku jako lva, který chce tiše spát ve své posteli. Co tím myslíte?

Tugendhat: Chci říct, Amerika je jedním z nejpozoruhodnějších úspěchů lidstva. Podařilo se jí skrze ideály vytvořit z myšlenek, z inovací, z kultury, z lidí z celého světa pozoruhodnou republiku.  A to jí poskytlo sílu, jakou si nikdo nedovede představit, kulturní, vojenskou, hospodářskou. Je to pozoruhodná země. Avšak! Avšak: Jak právem říkáte, jak je to v té písničce: Amerika má ten neuvěřitelný luxus, že na každé její straně leží obrovský oceán a sousedí s dvěma zeměmi, které jsou obecně řečeno nesmírně přátelské. To je luxus, který umožňuje některým lidem podlehnout iluzi, že mohou tiše spát v posteli. Aniž by museli myslet na ostatní.

Moderátor: Znamená to, že musíme restrukturalizovat celou svou zahraniční politiku? Která byla od konce druhé světové války založena na nejtěsnějším vztahu s USA?

Tugendhat: Znamená to, že se na to budeme muset znovu podívat, ale neměli bychom si myslet, že tohle je americký izolacionismus. On to není izolacionismus, ale je to chvíle, kdy Amerika, za posledních tří prezidentů, a kdyby nebylo 11. září 2001, pravděpodobně za posledních svých čtyř prezidentů, prochází v podstatě podobnou trajektorií postupného odchodu ze světa.

Moderátor: Konvenčním názorem je, že politikové z toho udělali kůlničku na dříví. A částečně proto, že existuje tolik sympatií a tolik empatie s vojáky, s bývalými vojáky, jako jste vy, lidé nekritizují armádu. Není rozumné říci, že britská armáda v Hílmandu prohrála? Že předtím prohrála v jižním Iráku? Že neuspěla v Libyi, že neuspěla v Sýrii, vlastně k skutečnému britskému vojenskému úspěchu už nedošlo hodně dlouho?

Tugendhat: Nebudu vám říkat, že nedošlo k žádným vojenským chybám. Došlo k mnoha. A víte, můžu začít nahoře a propracovat se až dolů, jestli chcete. A upřímně řečeno, sám jsem vinen množstvím chyb. S nimiž musím žít.

Moderátor: Vojenských chyb, chcete říct?

Tugendhat: No, rozhodnutí, která jsem udělal a která byla nesprávná. A, víte, chyby mají důsledky.

Moderátor: A s kterými chybami žijete? Které prožíváte znovu?

Tugendhat: S kterými žiju? Nechci se podrobně vracet do minulosti, ale jsem si vědom, velmi dobře vědom svých chyb.

Moderátor: Aniž bychom se zabývali jejich podrobnostmi, někteří lidé by řekli, Podívejte se, mělo být jasné už tehdy, a bylo to potenciálně zřejmé už předtím, že tam existuje jedině politické řešení. Že bude nutno uzavřít politickou dohodu s Talibánem.

Tugendhat: To vy říkáte, Nicku. Já pořád slyším ten argument, "vojenské řešení neexistuje". Ano, existuje. Talibán to právě prokázal. Co si myslíte, že právě Talibán udělal? Toto je přece vojenské řešení.  Oni právě provedli invazi do Kábulu! Je to provedeno. To je to vojenské řešení. Vy jen nejste ochoten říci, že existovalo jiné vojenské řešení, jímž bylo dál podporovat velmi pomalou operaci na vytváření míru. To, co teď Talibán udělá, je to, že oni udělají přesný opak toho, co jsme dělali my. Oni řeknou: My tady zůstaneme tak dlouho, jak to bude potřeba. A vybudujeme tak islámský emirát. A budeme používat sílu a budeme používat násilí, abyste nás poslouchali, až si na to všichni natolik zvyknou, že už to dělat nebudeme muset.

Moderátor: Tak dlouho, jak to bude potřeba, to je zajímavá formulace. Protože ve vašem projevu v Dolní sněmovně jste opakovaně hovořil o trpělivosti. Je to to, co podle vás západním demokraciím chybí? Ochota dělat něco deset, dvacet, třicet, čtyřicet, více  let?

Tugendhat: To je ta argumentace o Jižní Koreji, o Německu, o Kypru. Víte, my máme vojáky na Kypru od šedesátých let! Udržují zelenou linii, operaci OSN, dvě bojující strany od sebe oddělené a v míru. Je to snad nekonečná válka? Ne, vůbec ne, je to nekonečný mír. Mír vyžaduje investice, mír vyžaduje čas, mír vyžaduje angažmá, stejně jako byste necharakterizoval to, že na ulicích hlídkuje policie, jako "nekonečné nepokoje". Říká se tomu "policejní práce", udržování klidu a míru. To je to, co to je. A naši vojáci tohle ani nedělali, jen poskytovali podporu druhým vojákům.

Moderátor: Tohle byla první zkouška výrazu, který  v parlamentním výboru zjevně vyvolal velké pochybnosti. "Globální Británie". Jak ten výraz vypadá teď?

Tugendhat: No, já proti tomu výrazu nic nenamítám, jenom nevím, co to znamená. Na tom výrazu není nic špatného, je v pořádku. Ale co to má znamenat?

Moderátor: Co se obáváte, že to znamená?

Tugendhat: Já se neobávám, že to něco znamená. Já prostě nevím, co to znamená. (Smích) Prvním pokusem to vysvětlit byl vládní dokument Integrovaná revize politické strategie, to je velmi dobrý dokument.

Moderátor: To je dokument, který slučuje zahraniční politiku, armádu, bezpečnostní politiku, teoreticky ...

Tugendhat: Ano. A hovoří o vzdělávání dívek a žen jako o prioritě, je to tam asi padesátkrát, zmiňuje se o Afghánistánu dvakrát, a zásadním a největším krokem zpět při vzdělávání dívek a žen je pád Afghánistánu. Víte, je to jako - vláda chce tyhle cíle, ale není ochotna investovat do prostředků, jak jich dosáhnout. A nedělejte mi přednášky o vzdělávání dívek. Když nejste ani ochotni udržet stát, do něhož jsme dvacet let investovali, natolik bezpečný, aby dívky mohly chodit do školy.

Moderátor: Takže výraz "globální Británie" zrovna nefunguje. Co takhle ministerstvo zahraničí jako instituce? Vaše frustrace je zjevná ve všem, co jste řekl. Od pádu Kábulu. Co se děje na britském ministerstvu zahraničí špatně?

Tugendhat: To je opravdu zásadní otázka. Protože je naprosto jasné, že zvednete tu kapotu toho Rolls Roycu a já vám nevím, co je to tam za motor, ale v Coventry ho nevyrobili. Abych použil vaší analogie, Oni možná mají na sobě červené košile, ale není to váš tým.

Moderátor: Oni ani nejsou v první lize. Ten "výkon" britského ministerstva zahraničí.

Tugendhat: Podívejte se. Existuje obrovské množství lidí, kteří jsou - můžu napsat seznam vysokých komisařů a velvyslanců - kteří jsou neuvěřitelně schopní. Diplomati, kteří jsou opravdu prvotřídní a fantastičtí. Ale, víte, když vidíte, že tajné dokumenty a osobní informace zůstanou rozházené na velvyslanectví v Kábulu, když jste svědky toho, že vysoký státní úředník zůstane na dovolené ve chvíli neuvěřitelné zahraničněpolitické  krize, začínáte přemýšlet o tom - - co je pro vás důležité.

Moderátor: Co je vaší motivací? Ministr zahraničí zůstal na dovolené také.

Tugendhat: Ano, ale - odpusťte: Většina politiků nevěnovala třicet let svého života jediné instituci, nevyrostla v ní, nevštípila jí své hodnoty a svou ortodoxii. Takže pro mě je více šokující, že se z dovolené nevrátil ministrův osobní tajemník, nikoliv sám ministr.

Moderátor: Ten nejvyšší státní úředník.

Tugendhat:  Ten nejvyšší státní úředník. Dokážete si to představit? Dokážete si představit, že by se uprostřed bitvy generál nevrátil na bojiště? To je nemyslitelné. Je to naprosto nemyslitelné. Mimochodem Voltaire ohledně toho udělal vtip. Nevím, jestli si to pamatujete.

Moderátor: Připomeňte mi to.

Tugendhat: Vtipkoval o admirálu Bingovi. Myslím v roce 1760. Ten neprojevil dost odvahy při bojích s Francouzi a myslím, že ho pověsili v jednom přístavu. A Voltaire vtipkoval: "Aby tím povzbudil ostatní."

Moderátor: Ale jestliže ta kritika platí pro vysokého státního úředníka na ministerstvu zahraničí, pak přece určitě platí i na ministra zahraničí?  Ten zůstal na dovolené a když se ho váš výbor ptal, odkdy do kdy byl na dovolené, on to odmítl říct!

Tugendhat: My jsme byli všichni v srpnu na dovolené. Určitě jste byl i vy. Já byl. A když k tomuhle došlo, drastická změna. Začal jsem pracovat dvacet hodin denně.

Moderátor: Někteří mají pocit, že mezi vámi a ministrem zahraničí Dominicem Raabem je to osobní konflikt. Vy jste v parlamentě pronesl ten nesmírně dojemný projev, byl vyslechnut v naprostém tichu, po projevu se netypicky tleskalo a když Raab uzavřel debatu, je tradiční, aby ministři pochválili dobré řečníky ze své strany, Raab o vás neřekl ani slovo. Spoustě jiných lidí se zmínky dostalo.

Tugendhat: Já jsem mu předtím poslal esemesku a omluvil se, že nebudu na závěr přítomen. Takže on věděl, že tam nebudu. Já si nemyslím, že je to osobní. Jak víte, Nicku, trápím opravdu tvrdě už třetího ministra zahraničí. Doufám, že plně respektuju ten úřad a musím říct, že Dominic Raab je velmi inteligentní člověk, který v některých oblastech projevil velmi dobrý úsudek, v jiných oblastech je moje práce ho kritizovat. A kdyby neexistovala možnost ho kritizovat, to by nebylo dobré pro demokracii.

Moderátor: Vy jste se zmínil, že jste kritizoval předchozí ministry zahraničí. Mimo jiné i nynějšího premiéra Borise Johnsona. S ním jste se střetával opakovaně, když byl ministrem zahraničí.

Tugendhat: To je ale moje práce.

Moderátor: Já vím. Vy jste jednou řekl jednu velmi zajímavou věc, že humor se nedá překládat do jiných jazyků. V zahraniční politice.

Tugendhat: Já jsem si to vyzkoušel, Opravdu to nejde.

Moderátor: Myslíte doslova? Že ta slova prostě nejsou k dispozici? Protože vy mluvíte kolika jazyky?

Tugendhat: Asi šesti nebo sedmi. Ale, víte, ono to prostě nejde. Nejde to přeložit. Věřte mi.

Moderátor: Takže Borisovy gagy často vyloudí úsměv i u lidí, jimž jde strašně na nervy, a to může fungovat ke snižování napětí na domácí scéně, ale v zahraničí to nefunguje.

Tugendhat: Myslím, že není nic mimořádného na tom říci, že Boris má pozoruhodnou schopnost komunikovat s lidmi v Británii. Je to opravdu fenomenální. V tom smyslu je politický alchymista. Má fantastickou schopnost komunikovat to, co potřebuje. Ale realitou je, že jazyky fungují jinak, různě. Kultury fungují jinak, různě. A ono je vám opravdu nesmírně obtížné přeložit vtip. Nevím, jestli jste četl ty knihy o Asterixovi.

Moderátor: Nejenže jsem je četl, ale patří k mým nejoblíbenějším.

Tugendhat: Tak vidíte. Byly napsány francouzsky, ale všechny byly přeloženy nejrůznějšími neuvěřitelně talentovanými profesory. A když je čtete, to nejsou přeložené vtipy. Jsou to jiné vtipy v druhých jazycích.

Moderátor: Vy hovoříte asi šesti jazyky. Jste bývalý voják, strávil jste dlouhou dobu v zahraničí. Nebyl byste vy lepším britským ministrem zahraničí, než je ten dnešní?

Tugendhat: (Smích) To, co je na této větě legrační, je to, má to být - promiňte mi, já vím, proč to děláte, děláte to, protože je to naprosto zjevná otázka, ale má to být ta otázka na tělo, že. Ach ano, nemůžete být příliš arogantní a říkat, že chcete být v ministerské funkci. Samozřejmě, že chci mít možnost ovlivňovat rozhodnutí vlády. Proč proboha byste kandidoval v politice, když byste nechtěl změnit existující politickou strategii? Doslova, to je přece důvodem, proč lidi jdou do politiky. Víte, mít vizi, mít názory, sdílet je a snažit se je prosadit. Ale, víte, jsou způsoby jak to udělat.

Moderátor: Nebyla to záměrná otázka na tělo, protože já vím, že vy jste jedním z mála poslanců, který od chvíle, kdy byl zvolen, vždycky říkal, Vždyť je to hloupá otázka, samozřejmě, že chci být premiérem. Proč ne? Samozřejmě, že bych chtěl být ministrem zahraničí nebo obrany? Proč jinak být v politice? Myslím, že někteří posluchači budou uvažovat, Proč Tugendhat vlastně není ve vládě?

Tugendhat: No, protože vlády jsou týmy a premiéři potřebují kolem sebe lidi, s nimiž dokáží dobře spolupracovat, a, víte, politika je osobní. Musíte být schopen vyjít s týmem, který je kolem vás.

Moderátor: Takže vy nevyjdete s Borisem Johnsonem, protože jste se pohádali, když byl ministrem zahraničí?

Tugendhat: Já nemyslím, že jsme se pohádali. Vycházíme spolu naprosto dobře, když se vidíme, esemeskujeme si, docela těsně spolupracujeme navzájem v této krizi. Nebudu ovšem říkat, že všechno proběhlo brilantně, víte moc dobře, že si to nemyslím. Myslím ale, že některé ty reakce byly opravdu velmi dobré. A rozhodnutí vlády vedla k daleko lepším důsledkům, než jak to původně mohlo dopadnout. Čeho jsme se mnozí ještě před několika týdny obávali. Já nejsem kritický ve všem. Jsem kritický v těch oblastech, kde mi parlament uložil, abych kritický byl. A to dělám.

Moderátor: Chvíli se mi zdálo, že docela řeknete, že to Boris Johnson zvládl dobře, ale nedokázal jste to říct. Vy si prostě myslíte, že to naprosto zvoral, že ano?

Tugendhat: Ne, myslím, že v některých oblastech to udělal docela dobře. Problém, který mám s těmito otázkami v této roli, kterou mám teď, je, že já jsem konzervativec, Já naprosto věřím v konzervativní hodnoty a prosazuju je, jak nejlépe dokážu. Ale mým úkolem není podporovat vládu, protože to by ochromilo mou schopnost spolupracovat s ostatními stranami ve funkci, kterou mám jako předseda parlamentního výboru.

Moderátor: Poslední otázka. Vy jste začal tím, že jste hovořil o nočním telefonátu a za poslední týdny jste těch telefonátů obdržel tolik.  Předpokládám, že se musíte velmi obávat, že lidi přestane bavit hovořit o Afghánistánu. Už to skončilo. Bez ohledu na to, o čem si myslíme, že to bylo správné nebo špatné. Máte opravdovou naději, že se vám podaří udržet pozornost lidí a vlády a státní služby ohledně toho, co se děje v Afghánistánu? Aby pomohli těm lidem, kterým pořád ještě chcete pomoci?

Tugendhat: Realitou je, že v Afghánistánu to skutečně skončilo. Víte, byli jsme poraženi. Politicky, ne vojensky. Byli jsme poraženi, protože jsme se rozhodli odejít. Takže to skončilo. Teď jsme v druhé etapě, která je jak nejlépe ochránit ty, co jsou nejzranitelnější, před odvetnými útoky, protože projevili odvahu a postavili se za nás, když jsme to nutně potřebovali. Nemyslím si, že tato vláda se o to přestane zajímat. A mimochodem proto jsem na tuto vládu velmi hrdý. Změnila okamžitě svůj postoj -  můžete se samozřejmě hádat, zda 20 000 nebo 30 000 je ten správný počet lidí, které chce přijmout - ale tato vláda se nepokusila zpochybňovat  ten princip přijetí uprchlíků. Vláda neřekla, Ne, ne, my tu nechceme cizince. Okamžitě přiznala, ano, tady máme odpovědnost, musíme pomoci. Jestliže se ukáže, že budeme muset změnit ty počty, tak dobře, jen si přečtěte ta prohlášení. Pokud to bude nutné, my ty počty změníme. Ale bezprostředně zveřejňujeme prohlášení, že přijmeme 20 000 lidí - což je mimochodem víc, než kolika se zpočátku podaří uniknout. A britští občané projevili naprosto jasně - aspoň to vyplývá z emailů, které dostávám já - že chtějí podporovat potřebné Afghánce. Obávám se ale, že to skončilo.

Audio v angličtině ZDE