K zemi hleď!
1. 1. 2022 / Jan Čulík
Foto: Kate Dibiasky (Jennifer Lawrence) a její školitel dr. Randal Mindy (Leonardo di Caprio) v idiotském televizním pořadu s idiotskými moderátoryZatímco Británie zaznamenala dalších 189 846 denních nákaz co...6. 1. 2022 / George Monbiot
Není divu, že tento film novináři odsoudili. Vymysleli
stovky výmluv, proč se na satiru o klimatickém
rozvratu K zemi hleď! nedívat:
je "tupá",
"křečovitá",
"samolibá".
Ale skutečný problém
nepojmenují: je to o
nich. Film je podle mého názoru silnou demolicí groteskních selhání veřejného života.
A odvětvím, jehož
selhání jsou odhalena nejbrutálněji,
jsou média.
I když je film rychlý a zábavný, mně, stejně jako mnoha ekologickým aktivistům a klimatologům, připadal až příliš reálný. Měl jsem pocit, jako bych sledoval svůj dospělý život. Když se vědci ve filmu snaží upozornit na blížící se kometu, která zabíjí planetu, a tlučou hlavou o Velkou zeď popírání, kterou vztyčila média, a snaží se oslovit politiky s desetivteřinovým rozsahem pozornosti, všechen hněv, frustrace a zoufalství, které jsem v průběhu let cítil, ve mně vřely.
Když vědec, který kometu objevil a
jehož zatlačily na konec programu blábolivé drby celebrit v ranní televizní show, vybuchl vzteky, připomnělo mi to mou vlastní ztrátu kontroly v listopadovém pořadu Good Morning Britain. Bylo to krátce po klimatické konferenci Cop26 v Glasgow,
kde jsme byli svědky toho,
jak se nejméně seriózní
ze všech vlád (Spojené
království bylo hostitelem jednání)
nedokázala postavit k nejzávažnějšímu ze všech problémů.
Po tisící jsem se snažil
vysvětlit, čemu čelíme, a najednou jsem to už nemohl vydržet. V přímém
přenosu jsem se rozplakal.
Dodnes se za to hluboce stydím. Reakce na sociálních sítích,
stejně jako reakce na vědce ve filmu, byly skličující a zlé.
Byl jsem hysterka. Byl jsem psychicky nemocný. Ale když vidím
lhostejnost těch, kteří mají moc, když
vidím, jak byla naše existenciální
krize odsunuta na okraj ve prospěch
malicherností a
frivolnosti, uvědomuji si, že by se mnou bylo něco v nepořádku, kdybych se neztratil.
V boji s jakoukoli velkou škodou
v jakékoli době se setkáváme se stejnými silami: rozptýlením, popíráním a klamem. Ti, kdo se snaží bít na poplach před blížícím
se kolapsem našich systémů podpory života, brzy narazí na bariéru, která
stojí mezi námi a lidmi, které
se snažíme oslovit,
bariéru zvanou média. Až
na několik pozoruhodných výjimek
se jedná o odvětví,
které by mělo komunikaci usnadňovat.
Nejde jen o jeho jednotlivé
hlouposti, které se staly
neomluvitelnými, jako například
platformy opakovaně poskytované popíračům klimatu. Jde o strukturální
hloupost, které se média dopouštějí. Je to antiintelektualismus,
nepřátelství k novým myšlenkám a odpor ke složitosti. Je to absence morální vážnosti. Je to prázdné plkání o celebritách a spotřebním
zboží, které má přednost před přežitím života na Zemi. Je to reflexivní souznění se statusem quo, ať už je jakýkoli. Je to nekonečné prosazování
názorů těch nejsobečtějších a nejasociálnějších
lidí a vylučování
těch, kteří se nás
snaží bránit před katastrofou, s
odůvodněním, že
jsou "hodní",
"extrémní" nebo "šílení" (od přátel
z BBC jsem slyšel, že tyto výrazy se tam stále používají
pro označení ekologických
aktivistů).
I když
se tito obchodníci s odváděním
pozornosti zabývají danou
problematikou, mají tendenci
vylučovat odborníky a místo nich dělat rozhovory s herci, zpěváky
a jinými celebritami. Posedlost médií herci potvrzuje předpovědi Guye Deborda z jeho knihy
Společnost spektáklu, která vyšla v roce 1967. Věcnost
je nahrazena zdánlivostí, protože i ta nejzávažnější témata
musí nyní vyjadřovat lidé,
jejichž práce spočívá
v tom, že přijmou cizí podobu a mluví cizími slovy. Stejná
média, která z nich udělala
mluvčí, pak na tyto aktéry útočí
jako na pokrytce, kteří vedou
rozmařilý životní styl.
Podobně
neomluvitelnými se stávají nejen jednotlivá selhání
vlád v Glasgow a jinde, ale celý
rámec jednání.
Vzhledem k tomu, že klíčové systémy
Země se možná
blíží svému
bodu zvratu, vlády stále navrhují řešit
tento problém drobnými
kroky v průběhu
desetiletí.
Když
zběsile bušíme do skla, vypadáme stále
šíleněji. A cítíme to. Situace je skutečně šílená. Na těchto
problémech pracuji od svých
dvaadvaceti let, kdy jsem byl plný sebevědomí a naděje. Za chvíli
mi bude 59 let a sebedůvěra se mění v chladný strach, naděje v hrůzu. Vzhledem k tomu, že vyrobená lhostejnost zajišťuje,
že nás nikdo nevyslyší,
je stále těžší vědět, jak se udržet.
Většinu dní
teď brečím.
Celý článek v anglickém originále ZDE
Diskuse