Hustota nečekaných setkání

1. 11. 2022 / Derek Sayer

 

Někdy koncem roku 1992 jsem byl na pivu s významným českým sociologem Jiřím Musilem v restauraci U Vejvodů, hned za rohem od Sociologického ústavu v Jilské ulici na Starém městě pražském. U Vejvodů byla tehdy ještě místní hospoda a ne hlučná turistická pivnice, kterou se stala později. Jídlo bylo lhostejné, obsluha jako z dob komunismu, ale pivo bylo výborné. Měl jsem s sebou Odbornou příručku pro sběratele československých poštovních známek, kterou jsem si nedávno koupil ne proto, že bych byl sběratelem známek, ale protože mě jako kulturního historika zajímaly poštovní známky jako prostředek, kterým státní orgány předávají politická poselství. Ukázal jsem knihu Jiřímu a upozornil ho na jednu sadu známek, vydanou v roce 1949 pod názvem „Politické a kulturní osobnosti“. (obrázek viz výše).

Tyto známky připomínaly jednoho Slováka, básníka a spisovatele Pavola Országha Hviezdoslava, a pět Čechů: spisovatele Vladislava Vančuru a Aloise Jiráska, básníka Jiřího Wolkera, „novináře, politika a organizátora protifašistického odboje“ Jana Švermu a „literárního kritika, novináře, spisovatele a organizátora odboje“ Julia Fučíka. Jiří nechápal, proč jsem se tak radoval. Naše rozdílné reakce na tuto sadu poštovních známek – zdánlivě velmi triviální, bezvýznamnou, každodenní věc – ilustrují mnoho o příslušných výhodách a omezeních „insiderského“ a „outsiderského“ pohledu na psaní dějin.

Podivná sestava rádoby kulturních ikon

Ze šesti osobností se stáří dožili Pavol Országh Hviezdoslav (1849-1921) a Alois Jirásek (1851-1930). Proletkultovní básník Jiří Wolker (1900-1924) zemřel romanticky mladý na tuberkulózu, „student a socialista / věřící v sebe, v ocelové vynálezy a v dobrého Ježíše Krista“. Ostatní byli mučedníci nacistické okupace. Vladislav Vančura (1891-1942) byl zastřelen v Praze jako jeden z tisíců nevinných Čechů popravených v rámci pomsty za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha provedený československými parašutisty sídlícími ve Velké Británii. Julius Fučík (1903-1943) byl zatčen za odbojovou činnost a oběšen v berlínské věznici Plötzensee. Jeho Reportáž psanou na oprátce četl každý československý školák. Jan Šverma (1901-1944), někdejší šéfredaktor deníku KSČ Rudé právo, umrzl v Tatrách během Slovenského národního povstání v roce 1944.

Pro mého přítele Jiřího, kterému bylo v roce vydání těchto známek jednadvacet let, nebylo na tomto panteonu vůbec nic pozoruhodného. Byly to únavně známé postavy, součást tapety komunistického Československa, v němž strávil celý svůj dospělý život. Ale pro mě, který jsem přišel zvenčí, to byla nápadně nesourodá sestava.

Když pominu Hviezdoslava, který tam byl jako symbolický Slovák, byl tím vyčnívajícím jednoznačně Alois Jirásek. Kromě toho, že byl o dvě generace starší než ostatní Češi, stál politicky na opačném pólu než oni. Karel Čapek ho označil za „našeho bytostně nejnárodnějšího spisovatele“. Jiráskovy plodné historické romány a divadelní hry vyprávějí celou odyseu českého národa od jeho příchodu do Čech až po revoluci v roce 1848. Byl členem Národního výboru, který 28. října 1918 převzal v Praze moc, a zasedal v revolučním Národním shromáždění. Když se Tomáš Masaryk 21. prosince vrátil z exilu po první světové válce jako první československý prezident, byl to právě Jirásek, kdo byl vybrán, aby ho jménem národa přivítal na nádraží Woodrowa Wilsona.

Spisovatel pak vedl kandidátní listinu Národně demokratické strany do senátu, kde působil v letech 1920-1925. Ale v tom je právě ten háček. Tito národní demokraté v čele s Karlem Kramářem byli stranou výrazně pravicovou, stranou, která kvůli zradě zájmů Československa během nacistické okupace nesměla kandidovat ve volbách v roce 1946. Vančura, Wolker, Šverma a Fučík byli naopak členy Komunistické strany Československa. Jirásek by jistě nesouhlasil se slavným Vančurovým prohlášením z roku 1921: „Nová, nová, nová je hvězda komunismu ... a mimo ní není modernosti.“

Jiráskova přítomnost v této společnosti byla z literárního hlediska neméně disonantní. Od doby, kdy Manifest české moderny z roku 1895 hodil rukavici proti „napodobeninám národních písní, veršovaným folkloristickým cetkám“, se většina české levice spojovala s mezinárodním modernismem a distancovala se od pokusů vytvořit národní umění vycházející z místních tradic. Vančura byl nejen rozhodně modernistický spisovatel a filmař, ale také první předseda Devětsilu, avantgardní skupiny spisovatelů, výtvarníků, architektů a divadelníků, která ve dvacátých letech dominovala pražské avantgardní scéně a jejímž členem byl i Julius Fučík. Teoretik skupiny Karel Teige ve svém článku „Umění dnes a zítra“ odmítl Jiráskovy texty jako „obyčejný kýč, odpudivý a sentimentální“. Je ironií, že právě tuto pasáž budou stalinisté po Teigeho smrti v roce 1951 rozhořčeně citovat jako důkaz jeho „pohrdání všemi zdravými kořeny národní kultury, skrývání kosmopolitní propagandy za pseudonacionalistická hesla“.

Českoslovenští komunisté si přivlastnili národní dědictví

Pro mne bylo záhadou, že Jiří nepostřehne flagrantní vymazávání, zplošťování rozdílů mezi příčinami a epochami, které bylo základem téohoto zmatku signifiantů. V jakém myslitelném světě by se mohli Alois Jirásek, Vladislav Vančura a Julius Fučík prolínat jako političtí a kulturní souputníci?

Při dalším zkoumání českých dějin jsem zjistil, že na tuto otázku existuje historická odpověď, a ta se stala ústředním tématem mé knihy Pobřeží Čech z roku 1998. Jirásek nebyl zdaleka jediným buditelem devatenáctého století, který sdílel československou filatelistickou krajinu s Leninem a Stalinem, komíny a traktory, horníky a stavebními dělníky, nemluvě o studentkách s holubicemi míru. Po roce 1948 KSČ recyklovala postavy, tropy a symboly z českého národního obrození devatenáctého století a znovu je zasadila do teleologického narativu, v němž byli komunisté, řečeno titulem slavného textu Zdeňka Nejedlého z roku 1946, „dědici velkých tradic českého národa“. O tom, jakým způsobem KSČ revidovala význam minulosti, aby vyhovovala svým prioritám v současnosti, vypovídala známka z roku 1951 k třicátému výročí založení KSČ s koláží „dělníka-vojáka a husitského bojovníka“.

Tato „obroda obrození“ se po roce 1948 projevovala ve všech koutech kultury od výtvarných výstav a filmů přes divadelní představení až po knižní publikace, k nimž patřilo i 32-svazkové vydání Jiráskova díla s názvem Jiráskův odkaz národu. Toto nové vyprávění bylo samozřejmě tendenčním zjednodušením českých dějin – ale ne více než jak ho zjednodušil jeho nacionalistický předchůdce z devatenáctého století, ztělesněný v Dějinách národa českého v Čechách a v Moravě od Františka Palackého a zpopularizovaný v obsáhlých románech a divadelních hrách Aloise Jiráska.

Toto přivlastnění bylo možné, jak jsem tvrdil v knize Pobřeží Čech, jen proto, že v českém nacionalismu vždy existoval silný populistický proud. Ten byl důsledkem germanizace české šlechty po roce 1620. Soustředit identitu na český jazyk, jak to dělali buditelé, znamenalo zakořenit ji v lidech, kteří jím mluvili, což byly z velké části nižší vrstvy. Čeština byla jazykem polí, továren a kuchyní, nikoli salonů, univerzit, a státních úřadů. Tomáš Masaryk nebyl marxista, ale v České otázce (1894) zdůrazňoval, že „mladší spisovatelé a básníci ... hledají konkrétnějšího českého člověka a přirozeně ho objevují na českém venkově a v těch vrstvách lidu, kterých se kulturní vývoj dotkl nejméně ... národnost je vnímána jako lidovost. V lidovosti jsou českost a slovanskost definitivní, konkrétní, živé“.

Navzdory konzervativní politice byly i v Aloisi Jiráskovi silné prvky populismu. Kritik F. X. Šalda v roce 1930 poznamenal, že Jiráskovými hrdiny je „lid ... malý lid bez historických titulů a funkcí ve svém každodenním boji s půdou“. Eliminace národnostní a třídní příslušnosti v nově vzniklém Československu měla mít nesmírné důsledky, od pozemkových reforem v roce 1920 („Dnes se zbavujeme jednou provždy oné šlechty, která sehrála v dějinách našeho národa tak neslavnou roli, a zvláště smutnou roli po bitvě na Bílé hoře až do současnosti“, vysvětloval jeden parlamentní poslanec) až po nucené vysídlení tří milionů českých Němců v letech 1945-6, jednu z největších etnických čistek v Evropě dvacátého století. Ukázalo se, že tato deportace je rozhodující pro legitimizaci Komunistické strany Československa jako autentických zástupců dlouho trpícího českého lidu v letech 1945-48, a do značné míry vysvětluje širokou podporu komunistů ve volbách v roce 1946 a po nich.

Insider vs. outsider: vztah mezi českým nacionalismem a komunismem

Když si vzpomenu na onen rozhovor U Vejvodů, nejvíce mě zaráží omezení „vnitřní“ a „vnější“ perspektivy. Jiří nepochybně věděl o českých dějinách a kultuře mnohem více než já. Nebyla to neznalost, ale obeznámenost, která ho zaslepila před významem věcí, jejichž podivnost mi připadala samozřejmá. Spojení Jiráska a Fučíka, devatenáctého a dvacátého století, nacionalistického a komunistického vyprávění bylo tak všudypřítomnou součástí jeho okolí, že zůstalo nepovšimnuto. Jen díky mému odstupu, díky tomu, že jsem přišel odjinud, působily obě tyto osoby nesourodě. Byl to jasný případ ostranenie Marci Shore, kdy se známé stává cizím. Mé vnímání osobností na těchto známkách jako surrealistické  asembláže pomohlo zahájit, jak věřím, produktivní zkoumání filiace mezi nacionalistickým narativem devatenáctého století a komunistickým narativem dvacátého století, filiace která by přinesla závěry, jež by mnohým Čechům nemusely být příjemné: nejzřejměji zpochybňují rozšířené přesvědčení, že komunismus v Česku byl cizím vnucováním vnitřně demokratické kultury. Tím nechci říci, že bych se díky tomu, že jsem byl outsiderem, stal jakkoli objektivním, neutrálním pozorovatelem. Jiří měl totiž pravdu: z českého pohledu nebylo na těchto spojeních vůbec nic surreálného.

Panteon na známkách mi připadal zvláštní jen proto, že jsem si přinesl jiná očekávání – například očekávání, že politická a literární propast, která dělila Jiráska od Wolkera, Vančury, Švermy a Fučíka, bude mít větší váhu než jejich role v národním příběhu, v němž se opakují motivy vytrvalosti, odboje a mučednictví. Moje perspektiva byla neméně podmíněna historií, ale byla podmíněna zcela jinou historií, v níž vlastní jazyk není katedrálou a pevností a ti, kdo v něm píší, nejsou považováni za reprezentanty národa, ať už chtějí, nebo ne.

Císařský jazyk a malý národ

Narodil jsem se a vyrostl v Británii, která ještě nedávno vládla čtvrtině světa. Později jsem emigroval do Kanady, kde se také mluví anglicky. Vlastně si mohu být celkem jistý, že téměř kdekoli najdu někoho, s kým se domluvím svým rodným jazykem. A mnozí z nich nebudou mými krajany, i když je angličtina náhodou také jejich rodným jazykem. Zkrátka nepatřím k žádnému z malých národů Milana Kundery. „Ten pojem není kvantitativní“, vysvětluje, „popisuje situaci, osud: malé národy nemají ten pohodlný pocit, že jsou tu vždy, v minulosti i v budoucnosti; všechny v tom či onom okamžiku svých dějin prošly předsíní smrti; vždy čelí arogantní ignoranci velkých národů, vidí svou existenci neustále ohroženou nebo zpochybňovanou; neboť sama jejich existence je otázkou.“ Jinak řečeno, to, co na známkách působilo zvláštně, byla právě ona „arogantní nevědomost“.

Alois Jirásek nazval jeden ze svých románů, který se odehrává ve venkovském prostředí jeho rodného Hronova v první polovině devatenáctého století, U nás (čtyři díly, 1897-1904). U nás je v češtině silné slovní spojení. V závislosti na kontextu může znamenat „mezi námi“, „u nás“, „v naší vesnici/městě/regionu/krajině“ nebo prostě „tady“ (což by byl v tomto případě můj preferovaný překlad). Někdy má v sobě nádech komunitního imperativu: děláme to takhle, takhle se to tady dělá. Vždycky to má váhu připoutanosti. Nelze to přeložit jedinou anglickou frází; genialita Jiráskova titulu spočívá v tom, že si pohrává s těmito mnohočetnými konotacemi, shromažďuje domácí a národní do jediného sentimentálního sémiotického svazku, v němž, abychom použili další běžnou českou frázi, je všechno malé, ale naše.

Konečný důvod, proč výraz „u nás“ nelze snadno přeložit do češtiny, není jazykový. Jak už dávno řekl Wittgenstein, jazyky jsou spjaty s formami života. U nás, tady, v zemi malého českého člověka, domov není hrad, svět není ústřice a loďstvo nevládne vlnám. Ale ocitneme se v hřejivém – i když někdy dusivém – rodinném objetí spoluobčanů, kteří mluví česky, a spoluobčanů, kteří přežili. „Malý národ se podobá velké rodině a rád se tak popisuje“, píše Milan Kundera, rodině, v níž „všechno a všichni (kritici, historici, krajané i cizinci) zaháčkují umění na velký národní rodinný portrét a nenechají si ho utéct“.

Neexistuje žádný archimédovský bod mimo jazyk, z něhož bychom mohli shlédnout dolů a stanovit definitivní, objektivní pravdy. Různé jazyky konstituují své světy odlišně. Být outsiderem, to lze interpretovat dvěma způsoby. Může vám umožnit vidět věci, které zasvěcenci nevidí. Marginalita má své výhody a ostranenie může být mocným metodologickým nástrojem. Pokud se však ponoříte na dostatečně dlouhou dobu do jiné historie, jazyka nebo kultury, začne vám i to, co považujete za samozřejmé, v určitém okamžiku připadat podivné a vyžadující vysvětlení. Naučit se jazyk druhého vám může pomoci vidět věci, které jinak zůstávají neviditelné. To je pro mě hlavní výhoda psaní soudobých dějin jako cizinec, i když nepřekonám syndrom věčného podvodníka, který k této pozici nevyhnutelně patří. To, co začíná jako vzájemné nepochopení, může skončit jako vzájemné osvícení. Milan Kundera tomu říká „hustota nečekaných setkání“.

Životopisná poznámka. Derek Sayer je britsko-kanadský sociolog a kulturní historik. Je autorem trilogie knih o českých dějinách, které vyšly v nakladatelství Princeton University Press: The Coasts of Bohemia (1998); Praha, hlavní město dvacátého století, Volvox Globator, 2021); a Postcards from Absurdistan: Prague and the End of History, která vyjde ve Spojených státech 1. listopadu 2022 a ve Velké Británii 3. ledna 2023.