Jižák, Jižák je město snů

9. 2. 2023 / Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty
Máte pocit, že o Jižním Městě, největším sídlišti v Praze i v celém Česku, lze říct něco pěkného? Že ho lze pojmout literárně, výtvarně, že ho lze milovat jako domov a poeticky opěvovat?

Obecný úzus takovým představám moc nepřeje a právě s tím si Jan Lukavec, autor knihy „Jižák, město panelů, snů a mýtů“, velmi úspěšně hraje. Chcete-li se nechat zase jednou čtením překvapit, tohle je dobrý tip na knihu. Galerie fotografií Karla Cudlína, které zachycují Jižák v dekádách jeho existence, jsou cenným bonusem, který společně s Lukavcovým textem do své knihovny získáte.


Jižák je pro mě, člověka, který v Praze dlouho žije, ale nepochází z ní, jihovýchodní branou do města. Branou, kterou se projíždí, ale kde se bezdůvodně nezastavuje. Místem, kde Praha začíná, ale vlastně jen tak nějak katastrálně, ne doslova. Lokalitou, kam prostě nepáchnete, leda byste k tomu měli nějaký hodně neodkladný důvod.  

Jan Lukavec píše o Jižáku z jiné pozice. Na sídlišti se krátce po jeho vzniku narodil a stále na něm žije. Na sídlišti vyrůstají i jeho děti, tedy v podstatě už třetí generace jeho obyvatel. Lukavec nezastírá, že Jižní město miluje a že v tomto ohledu není úplně nestranný. 

Panelstory, film Věry Chytilové, který zachycuje Jižák v jeho prvotní fázi existence jako místo lidské dislokace, odcizení a nepřátelství, je pro Lukavce příběhem z jiného světa, jak sám uvádí. Snaží se ukázat sídliště, nejen Jižák, jako místa spojená s přirozeným vývojem urbanizace lidského života, jako pokusy vytvořit nové části města s ohledem na potřeby rostoucí populace, jako projekty, které ve své době významně zvýšily životní standardy. Jako místa, k nimž člověk může velmi dobře přilnout a vytvářet v jejich prostředí sociální tmel, který se Chytilové v jejím dystopickém příběhu zachytit nepodařilo. 

Nečekejte příliš osobních zážitků nebo sběr příběhů ze sídliště, jakkoliv by to knize neublížilo. Lukavec je spisovatel a „knihomol“ zároveň, jde na věc systematicky. Pracuje s historickými prameny, s pohledy architektů, urbanistů, s literárními počiny, které se točí kolem sídlišť, s výtvarnem, které sídliště dotváří. 

Aby ukázal, že Jižák není pouhá „králíkárna“, jak svého času prohlásil Václav Havel, bere si na pomoc sociologii, antropologii a příklady zajímavých sídlištních projektů ze zahraničí. Vytváří tak vlastně metastudii o sídlišti, místy přiznaně emočně zabarvenou, ale prostou patosu. Čtenář tak nemá pocit, že mu Lukavec svůj pohled na sídliště vnucuje, nýbrž mu pouze dává možnost rozšířit svoje představy o něčem jinak stereotypně přehlíženém. 

Lukavec dokázal ve svém vyznání k Jižáku zachytit leccos, od prvopočátků rapu v Čechách, až po daleko méně pravděpodobnou sakrální vrstvu sídliště. Jeho kniha je dobrou ukázkou toho, jak se vypořádat s klišé, jak objevit ve zdánlivé fádnosti a šedi život a jak přitáhnout zájem k tomu, co podvědomě vytěsňujeme jako nechtěné či nevítané. 

Ne že by to snad nyní způsobilo nějaký nápor turistů, ale třeba to čtenáře přiměje podívat se na skutečnost z nové perspektivy. 

A to se cení.

0
Vytisknout
5714

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2023