Pax oligarchica

23. 6. 2023 / Albín Sybera

čas čtení 9 minut
30755
 
Obrysy nového regionálního pořádku založeného na kompromisu s kleptokracií s sebou přinášejí rizika

Česko je v polovině mandátu vlády Petra Fialy po uši zabředlé v oligarchickém vlivu
 

České firmy, které se minulou dekádu podílely na prohlubování závislosti Česka na Rusku, a které podporovaly populistickou, vůči Putinově Rusku tolerantní, či přímo otevřenou politiku, se dokázala poměrně rychle adaptovat na situaci, kdy se Kreml octil v mezinárodní izolaci ze strany evropských a severoamerických zemí.

EPH Daniela Křetínského a Patrika Tkáče realizovala během energetické krize celou řadu významných transakcí v energetice v Holandsku, Německu, či Velké Británii. Kromě toho se z těchto předních představitelů post-normalizační generace československých byznysmenů stali také významní aktéři na francouzském mediálním a maloobchodním trhu.  

 
Stačilo aby se v nové mezinárodní situaci vyvolané ruskou celoplošnou invazí na Ukrajinu přeorientovali z ruského plynu na LNG proudící ze severozápadu a zase jsou vlastníci největší české energetické společnosti o krok blíže svému vytouženému statutu quo – aby se o nich hovořilo a psalo jako o podnikatelích, kteří se nijak neliší od svých protějšků v západní části Evropy. 

Dokonce i Czechoslovak Group (CSG) otce a syna Strnadových, tedy bývalých sponzorů Miloše Zemana, který drtivou většinu svých dvou prezidentských mandátů sloužil jako trapně loajální apologet vazeb na kremelský mafiánský kapitalismus, se dokáže vézt na vlně zapomnění, případně je CSG rovnou skloňována vládními představiteli jako nástroj české podpory Ukrajině. 

CSG, vybudovaná relativně nedávno pomocí bezskrupulózního luxování zbankrotovaných společností v Česku, je nejenom klíčový dodavatel Armády ČR, ale jak ukazuje i role CSG v prodeji bojových letounů Mirage 2000-5 Indonésii, či akvizice italského výrobce munice Fiocchi Munizioni se CSG prosazuje také jako významný mezinárodní dodavatel.

Na jednu stranu je pochopitelné, že v situaci, kdy se západ včetně Česka snaží Ukrajině pomoci vytlačit ruskou armádu ze svého území veškerým dostupným materiálem, není moc prostoru řešit, kdo dodávanou munici vyrábí, nebo prodává. Na druhou stranu se ale zdá, že spojenci shromáždění okolo Bruselu a Washingtonu se dříve či později budou muset zamyslet nad markantním posilováním obchodních kontaktů Kremlu z éry před 24.2.2022.

A to obzvláště v situaci, kdy se z Putinova neofašistického režimu může stát bolehlav Washingtonu na „příštích 10, 15, ale i 20 let,“ jak nedávno ve Foreign Affairs poznamenal Eugene Rumer z Carnegieho nadace. Putinovo Rusko se během nadcházející dekády nemusí nijak změnit, naopak. Jestliže do loňského února byly elity připoutány ke Kremlu pomocí závislosti na penězovodech a přístupu k moci, tak jejich nemožnost vyvázat se z tohoto orbitu je může více připoutat i k ideologické rovině Putinova režimu. 

Navíc, jak se domácí i zahraniční pozorovatelé shodují, tak v myslích západních politiků přetrvává i strach z toho, co se z Ruska může stát, pokud by v čele Ruska nestál Putin. Dostali by se k moci lidé okolo neofašistického Nikolaje Patruševa, o kterém si už před únorem 2022 leckdo v Rusku domníval, že ho láká představa vojenské konfrontace s NATO, anebo snad někdo ještě radikálnější? 

Je tedy v této situaci ospravedlnitelné upozadit problém oligarchie v Česku a dalších zemích regionu? Rychlá odpověď samozřejmě je, že v české politice se problematika oligarchizace země vytratila šťastnou shodou náhod, která vyústila v těsnou porážku mediálně nejexponovanějšího oligarchy (nikoliv ale toho nejmocnějšího) Andreje Babiše ve volbách v říjnu 2021.  

Pro ilustraci rozměru této paradoxní situace, kdy s odchodem jednoho oligarchy, posílilo několik dalších bez většího veřejného zájmu, je dobré ještě mezi názorné příklady doplnit mediální obraty Pavla Tykače a oficiální návrat Martina Romana a s ním i jeho neoficiálního bosse, Vladimíra Johanese do českého průmyslu.

Tykač ještě před rokem v květnu, tedy v době kdy Kreml už ustoupil od Kyjeva a opustil severní frontu, tak na CNN Prima News argumentoval, že Česko bez ruského plynu zkolabuje uprostřed společenských nepokojů ve srovnání se kterými „by byl listopad 1989 jen drobným představením.“

Namísto toho, aby se Tykač se svými prognózami propadl na úroveň předpovědí v ranku Vladimira Žirinovského z 90. let o rozpadu České republiky na Čechy a Moravu, tak na začátku letošního roku sdělil v rozhovoru po Radiožurnál, že je důležité, aby se média nedostala do rukou těm, kteří je mohou použít proti zájmům Česku. Tím vysvětloval svůj zájem o koupi Mafry, kontrolované Babišovým Agrofertem.

Takový názorový veletoč uhlobarona, jehož Severní energetická má za sebou PR kampaně zahrnující nasazení falešných účtů na sociálních sítích, je ovšem plně v souladu s ukotvením české politiky ve dvou blocích s populisticko-pravicovým zlým mužem Babišem na jedné straně a konzervativně-pravicovým, ale slušným lídrem SPOLU, Petrem Fialou, na straně druhé. 

V tomto ovládnutí šachovnice české politiky plní Babiš roli vůči Bruselu toho nechtěného, zatímco Fiala přes svůj (v porovnání s Janem Skopečkem a dalšími představiteli ODS) umírněnější euroskeptismus znamená vlastně dobré zprávy. Výsledkem je de facto ale úplné vytěsnění toho, co bylo ještě donedávna mainstream v Evropě a co bylo z české politiky již mnohokrát vytěsněno – tedy evropská politika v Česku. 

Namísto toho je Česko zaseklé v tom, co současný technokratický premiér Slovenska, L’udovít Ódor výstižně nazval řízením státu pohledem do zadního zrcátka.     

Oba hlavní bloky – SPOLU a ANO – pěstují představu Česka jako především národnostního státu, údajně kontrastujícího s dalšími národnostními státy, inspirovaného úvahami o národnostních státech, které zažili boom v 19., případně v první polovině 20. století. A zatímco Babiš dává najevo ochotu družit se s prokremelským Viktorem Orbánem, Petr Fiala se druží s protikremelskou polskou vládnoucí stranou PiS či italskou premiérkou Giorgiou Meloni.

V takové situaci může být další dekáda Putinova režimu, byť oslabeného ukrajinským odporem a západní podporou Ukrajiny, skutečnou noční můrou nejenom pro Washington, ale především také pro Brusel. 

Zatímco totiž ruská armáda, přes soustavné vraždění civilistů, unášení dětí a mučení, kterého se dopouští během vpádu na Ukrajinu, ukázala, že v konvenční válce je porazitelná, tak kremelská prvotřídní zbraň – kleptokratické ovládnutí lokální oligarchie v Evropě a Americe pomocí korupce a obchodních vztahů – tímto stavem nemusí být tolik paralyzována.

V této situaci jsou čeští oligarchové přesně tam, kde potřebují být, aby byli pány nad svou vlastní situací, a tím mimochodem i velkou měrou nad děním v Česku – viz. index klientelistického kapitalismu časopisu The Economist, podle kterého má Česká ekonomika druhý největší podíl miliardářů, jejichž majetek pochází z klientelistických vazeb na stát. Před Českem je jenom Rusko (které asi nepřekoná) a za ním Malajsie, Singapur a Mexiko.

Že jsou náhle znovuobjevené prozápadní postoje českých oligarchů výsledkem rozdílné mezinárodní situace asi není potřeba závěrem zdůrazňovat. Mnohem zásadnější otázka je, jak stabilní tyto postoje budou v situaci, jak a jestli se Kremlu podaří zkonsolidovat režim po krvavém tažení na Ukrajinu.

V polovině vlády Petra Fialy se zdá, že Česko zatím prohospodařilo příležitost udělat něco se třemi indikátory vlivu oligarchie (diskutovanými na BL) a učinit tak z Česka odolnější a spravedlivější demokracii.

Tedy reformovat exekuční a insolvenční legislativu tak, aby byla alespoň v souladu s praxí běžnou v dalších státech EU, vyvážit poměr obnovitelných zdrojů v energetickém mixu a připravit obce a domácnosti na co největší míru energetické soběstačnosti, a nakonec začít se systematicky zaobírat s manipulacemi a nenávistnou propagandou v českém digitálním prostoru. 

Česko sice otočilo svou zahraniční politiku po ponižujících letech, kdy se na ni snažil mít vliv Zeman, a Ukrajině proti Kremlu pomáhá, ale na domácí scéně nijak zásadní pokrok nepředvedlo. Trochu tím tak připomíná situaci z 90. let, kdy se vlivu na zahraniční politiku oligarchie vzdala a přitom se věnovala „budování“ svého hospodářského vlivu.        

2
Vytisknout
4888

Diskuse

Obsah vydání | 27. 6. 2023