O dvou pojetích víry v Boha

18. 7. 2023 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
30750
Uvědomil jsem si nedávno, že Bůh může být v reálném křesťanství chápán dvojím velmi, ba radikálně odlišným způsobem, z čehož plynou dalekosáhlé důsledky. Ačkoli evangelium líčí jako základní konflikt Krista s jeho protivníky problém pokrytectví, často se v běžné praxi křesťanů klade obrovský důraz na to, že člověk má být takový a takový, protože takového ho Bůh chce, a to bez ohledu na to, jaký ten člověk skutečně je.

 Na jedné straně, a v tom je podle mne podstata Nového zákona, Bůh vidí a zná člověka takového, jaký opravdu ten člověk je, a nabízí mu svou bezpodmínečnou lásku, v jejímž prostředí se ten člověk může proměňovat, ale nikoli přetvařovat, nikoli si hrát na změnu, která třeba reálně není možná. Na druhé straně se očekává, a to je podle mne proti Novému zákonu, že člověk prostě bude takový, jakého jej dané společenství chce, aby ho uznalo za hodna Boha, což pak samozřejmě vede ke lhaní a pokrytectví, jako by Bůh neviděl, jak se věci skutečně mají.

Ono vlastně v jádru věci jde o to, zda v Boha skutečně věříme, čili zda nám stačí konformita, nebo zda se zabýváme tím, jak nás vlastně Bůh vidí, zda nám na tom záleží. První věc ve víře v Boha není přece otázka zázraků nebo článků víry, ale otázka toho, jak nás Bůh vidí, jací jsme, jak se k němu máme. A odtud pak plyne i to, zda se spokojíme se zdáním, nebo jdeme za skutečností.

Když třeba říkáme, že Bůh stvořil vesmír, pak pokud to míníme vážně, musí nás zajímat, jaký ten vesmír skutečně je. Protože Bůh ho nestvořil jako pohádku, ale jako něco reálného. Musí nás zajímat skutečné pocity, skutečná situace našich bližních, protože tak je vidí Bůh. Jistě ve společnosti, v běžném mezilidském životě vždycky nosíme tak či onak, více či méně nějaké masky, ale před Bohem to přece nejde. Čili vnitřní pravdivost je základní předpoklad víry, není-li to víra sama. Kdo má skutečnější vztah k Bohu: věřící, který nebere vážně, že ho Bůh vidí, jaký skutečně je, nebo ateista, který se snaží být k sobě upřímný, tedy vlastně brát vážně, jak ho vidí Bůh?

Samozřejmě nikdy nemůžeme vidět věci plně tak, jak je vidí Bůh, protože jsme jen lidé, ale je veliký, zásadní rozdíl mezi tím, když k této skutečnosti míříme, když nám na ni záleží, nebo když se rozhodneme hrát jen hru, abychom zapadli a uspokojili očekávání našeho okolí. To, že nemohu vědět tak, jak ví Bůh, neznamená, že můžu Bohu lhát a předstírat sám sebe, pokud v něj tedy vůbec věřím, pokud beru vážně, že vidí dokonale do mého srdce a mého života.

Když stojím před Bohem, má situace není přece dána tím, že je třeba zakrýt skutečnost, ale tím, co dělat, aby skutečnost nesla, nakolik je to možné, plody lásky. Sama láska přece vyžaduje ohled ke skutečnosti, pokud chce skutečně pomoci, skutečně proměňovat, nikoli jen na oko. Uspokojí se láska matky lží, že její dítě je v pořádku, když ve skutečnosti šíleně trpí? Co by to bylo za matku! Chce znát skutečnost. Proč? Protože miluje. A proto plně a vášnivě věří, že skutečnost existuje a že je třeba ji brát vážně, že právě na ní záleží.

1
Vytisknout
4701

Diskuse

Obsah vydání | 20. 7. 2023