JAR: ANC zradil odkaz Nelsona Mandely

6. 12. 2023

Deset let po jeho smrti zůstává odkaz Nelsona Mandely pro těch pár Jihoafričanů, kteří se obtěžují o něm přemýšlet, nedostižným. Pro mnohé ztělesňoval ztracenou zdvořilost v mezirasové politice, velkorysost ducha, neochvějnou víru v pestrý národ. Pro jiné, zejména pro novou generaci černošských extremistů shromážděných pod praporem Radikální ekonomické transformace (RET), byl jen starým mužem, který strpěl mnohé, ale bez valného účinku. Byl prý příliš shovívavý.

Takové názory opomíjejí význam muže, který spolu s bývalým prezidentem Frederikem Willemem de Klerkem pomohl odvrátit hrozící katastrofu své země. Tragédie, která se nyní odehrává na Blízkém východě, by měla Jihoafričanům připomenout, jaké měli štěstí, že měli takové vizionáře v jedinečném okamžiku národních dějin.

Mandela měl tři dobré vlastnosti: Byl to slušný člověk; jeho dlouhé věznění ho udrželo neposkvrněného všemi špatnými věcmi, které se staly během bojů jeho osvobozeneckého hnutí; a co je klíčové, jeho jediné pětileté funkční období přišlo v době, kdy šlachy civilních a bezpečnostních služeb odcházejícího systému apartheidu ještě dokázaly držet stát pohromadě – v jistém smyslu ho nesly na svých rukou. Jeho nástupci takové štěstí neměli.

Bývalý prezident se však jen málo zajímal o detaily vlády a nerozuměl jim. Vládl svou pověstí člověka se svatozáří, šarmem a podmanivou naivitou. Všechny problémy by se daly odbýt s nesrovnatelným úsměvem a vtipnou poznámkou. Samozřejmě to nemohlo trvat věčně; ne v zemi s mnoha rozpolcenými částmi, jako je Jihoafrická republika.

Když jsem byl redaktorem jihoafrických Sunday Times během politických změn v polovině devadesátých let, zabýval jsem se Mandelou často, ne vždy bez třecích ploch. Jednou se rozhodl využít setkání celostátních redaktorů k tomu, aby obvinil bílé redaktory z toho, že říkají černošským reportérům, co mají psát, což je podle mého názoru pro ty druhé více ponižující než pro ty první.

Následný chlad byl částečně zmírněn, když jsem ho pozval, aby se stal patronem expedice sponzorované Sunday Times, jejímž cílem bylo postavit první Jihoafričanku a novou vlajku na vrchol Mount Everestu. Expedice se zvrtla, když její rtuťovitý vůdce rozdělil skupinu v základním táboře 4 a zůstal jen on a dvě členky týmu, aby zaútočili na výšiny. Naše čtenost raketově vzrostla, ale připadlo mi letět do Kapského Města, abych našemu patronovi sdělil špatnou zprávu.

"Chcete říct, že ženy jsou stále připraveny pokračovat?" Zeptal se Mandela.

"Ano," řekl jsem.

"Pak můj patronát platí. Přeji jim vše nejlepší."

Politický odkaz jeho 111 let starého Afrického národního kongresu (ANC) bohužel není ani tak rozhodný, ani ušlechtilý. V květnu 1990, čtyři roky před nástupem do úřadu, Mandela načrtl široké strategické politické a ekonomické názory ANC a zdůraznil význam plné zaměstnanosti, maximální produktivity, sociálního uvědomění, partnerství mezi státem a podniky, růstu malých podniků a pozemkové reformy. I když se dalo očekávat, že se zaměřil na dirigismus starého stylu, trval na tom, že znárodnění a přerozdělování nejsou jedinými slovy ve slovníku ANC. "Je důležité, abychom přestali propagovat pochmurný obraz Jihoafrické republiky, která, jak se říká, nevyhnutelně spadne do ekonomické krize, která postihuje mnoho afrických zemí," řekl.

Jak to dopadlo v Jihoafrické republice po téměř 30 letech vlády ANC? Strana, k níž Mandela patřil, nyní čelí svému venezuelskému momentu poté, co po desetiletí ignorovala katastrofální dopad své administrativní, ideologické a rasově založené preferenční politiky. Nedávné střednědobé rozpočtové prohlášení vlády (MTBPS) to v kostce ilustruje. V prvních šesti měsících finančního roku vzrostl hlavní rozpočtový deficit o více než 50 % na propastných 53 miliard randů (2,2 miliardy liber). Na této trajektorii bude muset Jihoafrická republika splácet 242,5 miliardy randů (10,2 miliardy liber) ročně na finančních poplatcích.

Na vině jsou překotné výdaje na sociální dávky (45% Jihoafričanů pobírá sociální granty) a platy ve veřejných službách (v průměru téměř dvakrát vyšší než v soukromém sektoru), doprovázené obrovským poklesem daní v důsledku průmyslových odvětví ochromených výpadky elektřiny (ztráta 5 % HDP) a kolabujících přístavních zařízení (dalších 4,9 %). Hospodářský růst se zastavil na 0,1 % a nezaměstnanost je na 32 %, což je nejvyšší hodnota v historii, zatímco nedávná zpráva Světové banky tvrdí, že 10 % HDP je ukradeno zločinem. Přibližně 36 % vody ve většině obcí se ztrácí prasklým potrubím a téměř pětina elektřiny, kterou národní dodavatel energie prodává obcím, je odcizena prostřednictvím nelegálních přípojek v neformálních osadách.

Mezitím bylo v souladu s Mandelovou vizí investováno obrovské množství státních prostředků do stimulace mikropodniků, malých podniků a venkovských družstev. To bylo v drtivé většině promarněno nekompetentností, korupcí nebo lhostejností jak na úrovni dárců, tak příjemců. Nejnovější projekt, mega-farma pro Khutso-Naketsi Community Property Association, se zhroutil kvůli liknavosti státu a korupci správců. Jinde je program vytváření pracovních míst pozastaven kvůli vyšetřování korupce, zatímco největší rozvojová agentura v KwaZulu Natalu, 60 let stará Ithala, se chystá na ukončení svých základních funkcí dozorujícími úřady, protože už dva roky nepodává zprávy. Jejími cílovými zákazníky jsou černošská mládež a ženy.

Ve srovnání se zeměmi se středními příjmy má Jihoafrická republika depresivně nízký počet mikropodniků, malých a středních podniků vlastněných černochy. Je to pochopitelné: Proč se obtěžovat se zakládáním vlastního podniku, když stát za vás vydírá podíl někoho jiného v již existujícím, nebo ještě lépe, poskytuje vám obrovské vládní dotace, které sotva zasáhnou účty společnosti, než skončí jako záloha na SUV?

Mandelův optimismus byl tedy žalostně mylný. A v tom tkví tragédie: Mandela a v menší míře i jeho nástupce Thabo Mbeki, kteří zdědili pošramocenou ekonomiku apartheidu, jmenovali vynikající ministry financí, kteří v úzké spolupráci s podnikatelským sektorem uskutečňovali disciplinované a produktivní výdaje. To povzbudilo růst a zaměstnanost, vyneslo významné výhody dříve marginalizovaným lidem a v jednu chvíli na počátku tisíciletí dokonce vymazalo deficit a splatilo půjčky z dob apartheidu. Existovala stále kompetentní státní a polostátní síť, schopná masivního škálování, aby vyhověla novým požadavkům. K dispozici byly hluboké kapitálové trhy a záviděníhodná kvalifikační základna. Zdánlivě se rodila africká Austrálie (nebo Singapur).

Tento slib se však nikdy nenaplnil. Neúspěch byl z velké části důsledkem politiky ANC založené na rasových preferencích v zaměstnání, investicích, stipendiích, výběrových řízeních a obchodování. Pod rouškou rozvojového projektu bylo posílení černošské ekonomiky, nebo jeho módní slovo "transformace", zvráceno v sukuba s mnoha chapadly, který vysává ekonomický život země a podporuje jednosměrný tok státem schváleného, vyvlastněného bohatství do rukou monstrózně hladové a neproduktivní elity nového byznysu a veřejných služeb, která tvoří o něco více než 1% populace. Přesně to, co Mandela nechtěl.

Tento takzvaný proces zplnomocnění má různé iterace. Jednou z nich bylo prototypické obdarování vybraných černošských vůdců bílými kapitalisty vybranými černošskými vůdci – úřadující prezident je pouze nejzářivějším z mnoha beneficientů. Dalším je "kádrové nasazení", kdy došlo k odvodu velkého počtu zoufale nekompetentních a zkorumpovaných stranických "kádrů" do veřejné služby a do státem řízených subjektů. Na všech myslitelných úrovních státní správy se prosadili straničtí "tendroví podnikatelé". Podle nedávné zprávy Ricarda Hausmanna z harvardské Growth Lab zvýšili tito operátoři náklady na státní nákupy o 20 %, aniž by z toho koukal sebemenší užitek pro kohokoli jiného než pro ně. Systém zmocnění přitom stál přibližně 3 % HDP. Kriminalita, korupce, klientelismus a bezradnost tak okrádají zemi o téměř čtvrtinu HDP, a to v zemi, která ještě ani není ve válce. Pro srovnání, obléhaná a částečně okupovaná Ukrajina loni ztratila 30 % HDP.

Tento systém zplnomocnění stál za takzvanou jihoafrickou fází uchvácení státu, která vzkvétala za zhoubné vlády bývalého prezidenta Jacoba Zumy a zahrnovala ochromující míru zpronevěry státních zdrojů. Navzdory tomu, že čelí nesčetným obviněním z trestných činů u Nejvyššího soudu, je Zuma v tichosti rehabilitován do struktur ANC, aby si strana udržela hlasy Zuluů. Vykuchaná státní zastupitelství mezitím za posledních pět let nedokázala vynést jediný rozsudek na vysoké úrovni.

Je však typické, že ANC zůstává neskloněn před svými spektakulárními neúspěchy a raději se vrací ke svému výchozímu postoji a obviňuje apartheid, soukromý sektor a bělochy. Vzhledem k tomu, že se příští rok rýsují sporné všeobecné volby, v nichž ANC možná ztratí svou celkovou většinu, zdvojnásobuje svou politiku rasových preferencí a sociální výdaje: Na obzoru se rýsuje národní grant základního příjmu a navzdory radám ministerstva financí i brzké zavedení legislativy, která penzistům umožní čerpat část penzí. Částečně je to předvolební agitace, ale hodně je to poháněno názorem na všech úrovních veřejného zastoupení ANC, že okno příležitosti pro korupci se možná konečně uzavírá.

Jihoafrická republika se nyní nachází v pravděpodobně nejnebezpečnější, ale zároveň nejlogičtější závěrečné fázi jednosměrného "zplnomocňování" ve stylu ANC. Zločinecké kartely fakticky privatizovaly státem posvěcený projekt vyvlastnění bohatství na vlastní účet. Například ve stavebnictví se takzvaná podnikatelská fóra snaží násilím vymámit 30 % hodnoty všech stavebních projektů. Většina převážně černošských odvětví taxislužby a dálkové přepravy je kartelizována, nezdaněna a v některých případech kriminalizována. Například taxikářský průmysl, který má roční obrat 90 miliard randů, zaplatil v loňském roce na daních 5 milionů randů.

Prezident Ramaphosa, zvolený před pěti lety na základě slibu čisté a efektivní vlády, je bezmocný při řešení této metly, protože z ní má prospěch tolik jeho stranických kolegů, a ani nepřizná, že její původ spočívá v dogmatu "zplnomocnění", které navzdory všem důkazům stále tak vytrvale prosazuje. Stejně jako Tancredi Falconeri v klasickém filmu Giuseppe Tomasiho di Lampedusa Leopard chce, aby se všechno změnilo, jen aby mohlo vše zůstat při starém. Mandelova vize byla zrazena, a to jeho vlastními soudruhy.

Zdroj v angličtině: ZDE