O pojetí žen ve Francii po druhé světové válce

23. 2. 2024 / Boris Cvek

Ve Francii, dnes proti nám tak vyspělé zemi, pokud jde o postavení žen, získaly ženy volební právo až v roce 1944 (u nás téměř o dvacet let dříve!). Ještě v roce 1949, kdy Simone de Beauvoir poprvé publikovala svou převratnou knihu Druhé pohlaví, se na ni vrhli muži ze všech stran. Když si přečtete následující úryvek (překlad můj) z A New History of French Literature (Harvard University Press), můžete mít občas pocit, že to je česká současnost.

Výmluvné je, že nejde o to, zda šlo o komunisty nebo katolíky, šlo o společnou mentalitu. A samozřejmě se to může vrátit. Může se vrátit i fašismus nebo nacismus, zejména pokud si nebudeme vědomi, že naše hodnoty, naše společnost nejsou žádnou věčnou samozřejmostí, ale křehkým výsledkem mnoha velmi čerstvých, nedávných bojů o základní lidská práva.

„Přineslo jí to nepřetržité obtěžování od nenávistných a chlípných mužů. Jakmile se objevily první úryvky v květnu 1945 v Moderní době, stala se Beauvoir cílem nebývalé šíře surových a sexistických útoků. Pravičáci stejně jako komunisti ji ukazovali jako zvrhlou nymfomanku, nebo, což byla druhá možnost, jako poníženou, sexuálně frustrovanou intelektuálku, která se chlípně rozhodla přenést svou nesplněnou erotickou posedlost na důvěřivé francouzské publikum. K tomu je třeba dodat, že komunisté ji obvinili ze zrady socialistické revoluce, která měla sama o sobě vyřešit všechny problémy žen najednou. Camus ji pokáral, že dělá francouzské muže směšnými. Katolická buržoazie byla šokována jejím jazykem (říkala penisu penis), ačkoli sami tito lidé používali jednoznačné výrazy ve snaze pošpinit její jméno. François Mauriac, respektovaný člověk z vyšší společnosti, se nemohl ubránit tomu, aby v dopise někomu, kdo měl blízko k Simone de Beauvior, napsal, že nyní je pro něj její vagína bez jakéhokoli tajemství.“ (BC: Dnes by možná Francouz takové postoje přičítal s pohrdáním muslimům).

Denis Hollier (ed.): A New History of French Literature, Harvard University Press 2001, str. 983.

V té souvislosti stojí za zmínku, že v téže knize lze najít esej o roku 1924. Pouhých sto let! V tom roce 1924 vyšla ve Francii kniha o roli žen v literatuře. Na otázku, proč ženy nikdy v minulosti nestvořily prý velká umělecká díla, připouštěl autor dvě odpovědi: buď na to prostě biologicky nemají, nebo byly zotročené. Když se pro odpověď obrátil na tehdejší vědy, všechny ho unisono přesvědčily, že ženy jsou intelektuálně a osobnostně méněcenné, jsou příliš emocionální, určené k rození a péči o domov, neschopné samostatnosti a odpovědnosti. Ono i vědy se hodně změnily. Za pouhých sto let. Věda o člověku v té době byla zhruba na té úrovni, která umožňovala nacistickou rasovou teorii (a u nás dodnes mnoho tzv. vzdělaných lidí je přesvědčeno o tom, že rasy biologicky existují).