Pieta v. FOMO a rozhořčení v nesprávný čas
11. 9. 2024 / Bohumil Kartous
Pieta za dobrého člověka je okamžik, kdy mají i lidé s pochybnostmi příležitost mlčet. Pan Veleman svým článkem na téma pomoci rodině Radka Ptáčka této příležitosti nevyužil. Mám pro to určité pochopení, digitální svět vytváří závislost na pozornosti. Dospělý a základní mírou sebereflexe nadaný člověk by měl mít dostatek vůle překonat FOMO, fear of missing out, obavu, že neřeknu veřejně něco, co je podle mne důležité, a ponechat své, věcně třeba relevantní úvahy, na soukromou diskusi, případně se o ně podělit s odstupem času a formou, která zbytečně neatakuje památku na dobrého člověka a city těch, kteří k němu měli vztah. Je mi líto, že je třeba něco takového zdůrazňovat, dokonce v okruhu lidí, u nichž člověk dostatek úcty, sebereflexe a sebeovládání očekává.
Pan Veleman o práci Radka Ptáčka neví zhola nic. Jeho konstrukt stojí na nepochybně oprávněné kritice skutečnosti, že elity často bývají netečné vůči problémům společenských periferií. Kde ale vzal své přesvědčení o tom, že se na tomhle elitářském přehlížení podílel Radek Ptáček mi není jasné. Jediné, co čtu za tou podivně rozhořčenou kritikou v době piety je kombinace rostoucího FOMO autora s kompulzivní potřebou vyjadřovat se k běhu událostí a zasahovat je do kontextu vlastního vnímání světa. Pan Veleman je v tomto počínání někdy trefný, někdy ale střílí nazdařbůh a s pocitem radosti klidně i do vlastní nohy.
Radka Ptáčka jsem poznal na workshopu k programu Phila Zimbarda The Heroic Imagination Project. Projekt je zaměřen ve svém důsledku na zvyšování společenské koheze, tedy něčeho, co by i pan Veleman mohl kvitovat s povděkem. The Heroic Imagination Project vede lidi k větší vnímavosti sociálního okolí, k prostupování neviditelných sociálních bariér, které brání lidem v určitých kritických situacích pomáhat a tedy navozovat prostředí důvěry. Stojí na hlubokých poznatcích sociální psychologie, doložené řadou funkčních experimentů. Radek projektu pomohl dostat se do Česka.
O Radkově odborném zájmu souvisejícím s s fyzickým trestním dětí se všeobecně ví. Pan Veleman si ve svém rozhořčení zřejmě neuvědomuje, jak významný vliv může mít fyzické trestání na budoucí deprivaci dětí, jak samotné schvalování tohoto “tradičního přístupu” vede následně k rozevírání pomyslného okna, kde ve středu Gaussovy křivky stojí iluzorní “facka v pravou chvíli”, cestou k okraji pravidelné bití a na okraji těžké týrání. Toto téma je výsostně sociální a snaha oponovat tupému výchovnému konzervativismu je spjata s nemalou odvahou. Sahat na výchovu dětí je považováno za inkurzi do rodinné svatyně a agresivní reakce degradující odbornou diskusi o důsledcích agrese na dětech na blábolení digitálních “expertů” typu sedlák, hokejista nebo herec, obhajujících fyzické tresty vlastním, zálibným pohledem do zrcadla.
Nevím, kde bere pan Veleman tu opovážlivost zahrnovat člověka s touto expertízou a veřejnou stopou mezi servis elitářského způsobu života založeného na nákupu krásy a zdraví za peníze. Zjevně mu k tomu stačí dojem, že se Radek Ptáček znal s dalšími veřejně známými lidmi, aby učinil jednoduchý závěr a zabalil ho do absolutní kritiky dotýkající se nedávno tragicky zesnulého člověka.
Podobným způsobem pan Veleman odsoudil lidi, kteří se podílejí na sbírce na pomoc pozůstalé rodině. Dokonce se opovažuje mluvit o “zvrácenosti”, protože má dojem, že přispívat by se mělo jinde. Ano, nepochybně existuje řada palčivějších problémů, ale objektivní hodnocení v tomto případě naráží na jinou, socialní psychologií prokázánou konstantu lidského jednání: emoční bilanci. Hezký příklad poskytuje třeba Daniel Kahneman v knize Myšlení rychlé a pomalé, kde ukazuje, že lidé ohodnocují pomoc podle blízkosti, jakou vůči dané možnosti cítí. Nazývat zvraceností potřebu pomoci rodině zesnulého člověka, který se prokazatelně zasloužil o veřejný zájem a mnoha lidem zjevně pomohl ujasnit si důležité otázky vlastního života, ať už vlastní prací nebo spoluprácí s řadou ostatních je pro mě úplně nepochopitelné. Stejně jako dělat z těchto lidí jakési odporné opozitum “dezolátům”, podle pana Velemana zjevně lidem nezaslouženě deklasovaným, obětem per se v jeho očích.
Pan Veleman má jistě mnohdy pravdu ve své kritice přístupu k sociální práci. Stal se ale obětí vlastní digitální nedospělosti, z níž vyvěrá potřeba dětinsky a v podstatě manipulativně interpretovat událost, která zasluhuje čas úcty a ticha. Snad si to pro sebe přebere.
Diskuse