Pakt mlčení mezi Izraelci a jejich médii

21. 10. 2024

 
Ale ani vypnutí televize nedokáže zastavit rozladění a zoufalství, které Persico pociťuje a které se od masakrů vedených Hamásem 7. října a následného ročního útoku izraelské armády na pásmo Gazy jen prohloubily. Když válka začala, ocitla se izraelská média v kritické situaci, kdy se orientovala v traumatu národa, který byl otřesen bezprecedentním násilím a rychle se stáhl do hluboce zakořeněného vnímání historické oběti. Persico poznamenává, že na toto národní trauma reagovaly zpravodajské stanice tím, že ještě více sklouzly do spárů státem schválené propagandy.

Jak se dny brutálního násilí měnily v týdny a měsíce, izraelská média se vrátila ke známým vzorcům: shromažďovala se kolem vlajky, posilovala státní narativy a marginalizovala jakékoli kritické zpravodajství o izraelské brutalitě v Gaze, natož aby vysílala záběry nebo vyprávěla příběhy o lidském utrpení Palestinců v pásmu Gaza.

Cesta k tomuto okamžiku byla vydlážděna již dávno. Izraelské mediální prostředí, které bylo podle Persica vždy podřízeno politickému a vojenskému establishmentu, se v posledním desetiletí dostalo pod neúprosný tlak Benjamina Netanjahua; izraelský premiér se je pokusil přeměnit v nástroj k uplatňování moci a v konečném důsledku k zajištění vlastního politického přežití. Komerční média, která mají větší zájem o udržení sledovanosti než o zpochybnění moci, se stala obětí Netanjahuovy strategie nátlaku, autocenzury a ekonomického tlaku.

V posledních letech také došlo k rychlému vzestupu Now 14 (obecně známé jako Channel 14), izraelské verze Fox News, která se otevřeně spojila s Netanjahuem a nyní zpochybňuje dlouholetou dominanci Channel 12. Nabízí divákům nejen zprávy, ale i protipalestinské polemiky - které jsou často navenek genocidní - připravené jako zábava. Netanjahuovo obratné využívání propagandistických kanálů, jako je 14. kanál, a také sociálních médií mu pomohlo vytvořit si oddané stoupence, kteří ho brání a podporují proti domácímu i mezinárodnímu tlaku.

V rozhovoru pro server +972, který byl pro přehlednost zkrácen a upraven, se Persico zamýšlí nad historickou úlohou médií při popírání porušování lidských práv ze strany Izraele, nad jejich neschopností postavit se politickému establishmentu a nad téměř naprostým nedostatkem solidarity s palestinskými novináři, kteří jsou bombardováni v Gaze.

Povězte mi o mediální situaci v Izraeli před 7. říjnem.

6. října byla izraelská média - ať už veřejnoprávní či soukromá, televizní, rozhlasová nebo internetová - oslabená a okleštěná po více než deseti letech vytrvalého boje premiéra Benjamina Netanjahua o jejich kontrolu. Zatímco některá média se stala pouhým nástrojem Netanjahuovy propagandistické války, jiná se postupně podvolila jeho tlaku a ve svém vysílání propagovala premiérovy spojence a mluvčí. 

[Jen několik měsíců před 7. říjnem] oznámil ministr komunikací Šlomo Karhi návrh zákona o reformě mediálního prostředí - na základě jeho přání zrušit izraelskou veřejnoprávní vysílací společnost [známou pod hovorovým názvem KAN] a „postarat se“ [tj. zajistit kontrolu nad] soukromým mediálním sektorem. To vše se dělo pod hesly „otevření trhu“ a „odstranění bariér“ - hesly, která ve skutečnosti znamenala usnadnění cesty médiím, která slouží Netanjahuovým zájmům, a zároveň omezení médií, která ho kritizují.

Jaké kroky podnikl Netanjahu a jeho následné vlády k potlačení tisku v uplynulých desetiletích?

Od roku 1999 [kdy Netanjahu prohrál volby po svém prvním premiérském období] označil média za svého soupeře a postupně sjednotil svou základnu v populistickém boji proti nim. To platí zejména od roku 2017, kdy propukly jeho četné právní skandály - všechny přímo souvisejí s jeho snahou ovládat média.

V uplynulých deseti letech se Netanjahu pokusil zavřít kanál 10; snažil se zlikvidovat dominantní postavení deníku Yedioth Ahronoth v izraelských tištěných médiích; údajně slíbil jednomu mediálnímu magnátovi výhodné regulační změny výměnou za pozitivní zpravodajství o něm a jeho rodině; a pečlivě dosazoval své příznivce do všech možných izraelských médií, od kanálu 12 a izraelského armádního rozhlasu až po i24 a KAN.

A přesto nemůžeme veškerou vinu svalovat na premiéra. Netanjahu působí v zemi, kde je většina médií v soukromém vlastnictví a kde se veřejnost posouvá doprava. Tato komerční média nechtějí přijít o diváky a čtenáře. Nemohou prodávat reklamu, pokud nemají diváky, a nemohou si je udržet, pokud jim ukazují věci, které je rozčilují.

Žádná diskuse o dnešních izraelských médiích není úplná, aniž by se hovořilo o 14. kanálu, který se v této oblasti stal tour de force a který by ještě mohl předstihnout 12. kanál ve své dominanci.

Kanál 14 vznikl z Kanálu židovského dědictví, malé a většinou neúspěšné stanice zaměřené na poskytování náboženského obsahu, která neměla licenci na vysílání zpravodajství. Postupně však Netanjahu a jeho spojenci začali tato nařízení osekávat: nakonec získala licenci na vysílání zpravodajství a stala se z ní plnohodnotná propagandistická stanice, jak ji známe dnes. 

Přestože je nyní druhým nejpopulárnějším kanálem v Izraeli, stále dostává dotace, jako by to byl malý útvar, kterým začínal. Dnes kanál vlastní syn oligarchy, který má úzké vazby na Netanjahua a který má údajně kontakty na Vladimira Putina a další pochybné postavy.

S nástupem justiční revize na začátku roku 2023 si mnohá média vzpomněla na svůj účel a úlohu: kriticky pokrývat všechny mocenské uzly v zemi - ekonomické elity i vládnoucí třídu. Kanál 14 naproti tomu stále mluvil jedním hlasem s vládou. 

Diváci Kanálu 14 také tvoří jakousi komunitu. Průzkumy neustále ukazují, že na rozdíl od Kanálu 11, Kanálu 12 a Kanálu 13, jejichž diváci pendlují mezi stanicemi, - jsou diváci Kanálu 14 oddaní této stanici [a nevyhledávají zprávy nebo analýzy na jiných kanálech].

Znamená to, že pokud se Netanjahu jednoho rána probudí a rozhodne se zaujmout určitý postoj, 14. kanál tuto zprávu svým divákům předá?

Stejně jako celý mediální aparát, který Netanjahu vybudoval - často se mu přezdívá „stroj na jedy“ a využívá jak konvenční, tak sociální média - je i kanál 14 nástrojem propagandy. Je vnímán jako zábava: poskytuje zábavu pro masy.

To zní velmi podobně tomu, co dělá Donald Trump a Fox News ve Spojených státech. Jak to vypadá na kanálu 14?

Izraelci jsou už více než rok v krvavé válce a výsledný dojem z Kanálu 14 je pocit, že vyhráváme, že se nám žije dobře. Kanál zdůrazňuje vojenské úspěchy Izraele a bagatelizuje jeho neúspěchy - a pomlouvá ostatní zpravodajské kanály, že podporují paniku a poraženectví. 

Například po nedělním útoku dronu na vojenskou základnu IDF, při kterém zahynuli čtyři vojáci a desítky dalších byly zraněny, měly izraelské mediální weby tuto zprávu jako hlavní titulek po celou noc až do rána. Ne tak kanál 14, který měl tuto zprávu na svých webových stránkách jako hlavní půl hodiny, poté ji nahradil průzkum veřejného mínění, který ukázal, že většina Izraelců podporuje útok na Írán.

Zaměřuje se také na „společné nepřátele“ - ostatní média, armádní elitu a generálního prokurátora -, které obviňuje ze spolčení proti vládě a viní je ze současných potíží Izraele. Je plný podněcování, propagandy a konspiračních teorií a apeluje na touhu veřejnosti po pomstě po 7. říjnu. Komentátoři, kteří vystupují v pořadu „Patrioti“, stěžejní talk show stanice, kterou moderuje Yinon Magal, pravidelně vyzývají ke genocidě a vyhlazení [Palestinců]. Mnozí diváci se cítí dobře, když to vidí; potvrzuje to, co už cítí.

Zdá se, jako by popularita 14. kanálu přišla z ničeho nic. Jak se to stalo?

Od chvíle, kdy se mainstreamová média v Izraeli postavila proti soudní reformě, začala sledovanost kanálu 14 rychle růst. K druhému nárůstu jeho sledovanosti došlo bezprostředně po 7. říjnu. Oba tyto nárůsty představují schopnost kanálu vytvořit ze svých diváků komunitu.

Po dvou až třech týdnech, kdy izraelská média po útocích Hamásu projevovala jakousi „národní jednotu“, se rychle vrátila ke svým dřívějším postojům buď pro Netanjahua, nebo proti němu. Na kanálu 14 se bezprostředně po událostech 7. října objevilo několik hlasů, které obviňovaly premiéra z toho, co se stalo, ale i ony velmi rychle ustoupily stranické linii. 

Pokračující růst a mainstreaming kanálu 14 po 7. říjnu je podle mého názoru nejvýznamnějším vývojem, který jsme v izraelských médiích od masakru zaznamenali.

Projevy extremistické rétoriky a válečného štvaní se však rozhodně neomezovaly pouze na kanál 14. Po 7. říjnu jsme to viděli prakticky u všech hlavních zpravodajských kanálů, ať už jsou k Netanjahuovi kritické, nebo ne. 

Máte pravdu - celá izraelská veřejnost se silně přiklonila k pravici a poprvé ve své historii čelí kanál 12 silné konkurenci kanálu 14. V tomto případě se však jedná o velmi silnou konkurenci. Udělal klasickou chybu, že se snaží být přijatelný pro všechny, včetně fašistů, kteří sledují kanál 14, a poskytuje tak platformu lidem, jako je Jehuda Schlesinger [který vyzval k tomu, aby se znásilňování palestinských vězňů ve vazební věznici Sde Teiman stalo oficiální politikou].

Je třeba si uvědomit, že novináři v Izraeli jsou součástí izraelské společnosti. Znají lidi, kteří byli 7. října zabiti nebo uneseni. Znají vojáky v Gaze.

Samozřejmě, ale mají také odpovědnost vůči veřejnosti, aby informovali o tom, co se děje, a to nejen vůči Izraelcům. Jinak jde o zanedbání povinností.

To je, ale zároveň jejich chování - kdy odkládají stranou svou novinářskou integritu, aby vytvořili jakousi jednotu veřejnosti - vnímám jako přirozenou a lidskou reakci po takové traumatické události. Nemyslím si, že je to dobře, myslím si, že je to chyba. Ale nemyslím si, že bych od nich mohl očekávat něco jiného.

Nejste na ně trochu mírný?

Izraelští novináři považují za svou vlasteneckou povinnost soustředit se na naši oběť, ignorovat oběti na druhé straně a zvyšovat národní morálku - zejména morálku izraelských vojáků. Domnívám se, že vlasteneckou povinností je poskytovat veřejnosti spolehlivé informace, aby si mohla vytvořit reálný pohled na dění kolem sebe. Jinak bude mít izraelská společnost - nebo jakákoli jiná společnost - pokřivené chápání reality založené na neznalosti, lžích a popírání. To vede k oslabení společnosti, která se může mnohem snadněji rozpadnout ve švech. Říkat pravdu bude mít přesně opačný účinek, ale tomu zdejší novináři nevěří. 

Ukazují izraelská média veřejnosti, co armáda dělá Palestincům v Gaze?

Ne.

Sledují izraelské porušování lidských práv na Západním břehu?

Ne.

Sledují opakované lži mluvčího IDF?

Ne.

Chápu vaši poznámku o prvních týdnech, kdy byli novináři hluboce traumatizováni, ale jsme rok po 7. říjnu a novináři se stále z velké části vzdávají své odpovědnosti, pokud jde o potýkání se s těmito zásadními otázkami. Přestalo je to prostě zajímat?

Celá izraelská společnost má dlouholeté zkušenosti s ignorováním našich zločinů vůči Palestincům. Ať už jde o Nakbu, která je zcela tabuizovaným tématem, nebo o pokračující vojenskou okupaci milionů lidí. Média a diváci jsou do toho zapleteni tím, že uzavírají jakýsi pakt mlčení: veřejnost to nechce vědět, a tak o tom média nebudou mluvit. Tyto psychologické mechanismy byly již tak zakořeněné, že když došlo k 7. říjnu, začaly působit a jen zesílily. 

To, čeho jsme byli svědky v uplynulém roce, je výsledkem desetiletí trvajícího procesu výchovy novinářů i diváků k tomu, že o některých věcech se prostě nemluví a neukazují se ve zprávách. Většina novinářů pracujících v těchto mainstreamových médiích ví, co se děje, ale nechtějí si znepřátelit své diváky ze strachu ze ztráty sledovanosti. Zvrátit tento druh indoktrinace může trvat celá desetiletí.

Prostě se tváří, jako by tyto věci neexistovaly?

Zdá se, že kdykoli si zapnete některý ze zpravodajských kanálů, neustále znovu oživují hrůzy 7. října - ať už prostřednictvím příběhů přeživších, nebo nových investigativních reportáží. Jaký vliv to má na izraelskou veřejnost?

Sedmý říjen byl událostí, která izraelské židy opět staví do pozice historické oběti. Záběry přepadených izraelských kibuců a měst a masakry ozbrojenců Hamásu připomínají historické obrazy z holocaustu. To není vtip - jsme hluboce posttraumatická společnost, která holocaust dosud nepřekonala, a tento den byl prvním případem, kdy stát, který měl zabránit budoucím holocaustům, selhal.

A přesto propaganda, kterou jsme v posledním roce viděli ve zprávách, jen posiluje a ospravedlňuje státní násilí vůči Palestincům. Poskytuje racionalizaci pro to, aby bylo možné udělat cokoli, co je nutné k vyhlazení těch, kteří jsou vykreslováni jako „absolutní zlo“. V konečném důsledku to Izraelcům vnucuje pocit spravedlnosti, který je během dlouhé války bez jasného konce nezbytný.

Jak velký vliv mají izraelská média ve skutečnosti na veřejnost, zejména když má tolik lidí přístup k jiným formám zpráv na sociálních sítích?

Jestliže v minulosti bylo úkolem médií zprostředkovávat a organizovat realitu [pro diváka], ústřední úlohou izraelských médií dnes je vyznačovat jak hranice legitimity vůči veřejnému diskurzu, tak i to, kdo se tohoto diskurzu smí účastnit. Podíváte-li se například na 12. kanál, zjistíte, že pokud jde o vojenské záležitosti, účastní se rozhovoru bývalí vojáci - většinou muži.

Je také těžké vyhnout se dalšímu rozměru role médií: poskytují platformu a často slouží jako odnož izraelských snah o hasbaru, přičemž v různých zpravodajských pořadech se pravidelně objevují vlivní lidé, jako je Yoseph Haddad.

Rozhodně. Hasbara je velmi žádaná a média - komerční i veřejnoprávní - ji poskytují veřejnosti, protože to veřejnost chce. Dosáhlo to toho, že Yoseph Haddad tvořil v první polovině roku 2024 více než třetinu všech vystoupení „arabských expertů“ v izraelských médiích. Je v pořádku, že ho zvou, ale v žádném případě nereprezentuje většinu palestinských občanů Izraele.
90)

Izrael se často chlubí tím, že má svobodný tisk, který je vůči vládě mimořádně kritický. Je to pravda?

Při každé významné [historické] události byla izraelská média vždy loajální k politickému a vojenskému establishmentu země - ať už šlo o válku, mírový plán nebo ekonomický program. Až do reorganizace soudnictví souhlasila v podstatě s každým významným politickým krokem vlády. Vůči Netanjahuovi je velmi kritická, protože je to zkorumpovaný lhář, který jednoznačně upřednostňuje své soukromé zájmy před zájmy státu. Není však kritický k armádě ani ke státu jako takovému.

Stojí za to si připomenout, že v roce 2002 došlo k obrovskému pobouření veřejnosti poté, co Izrael zavraždil vůdce Hamásu [Saláha Mustafu Muhammada Šehadeho] a zabil 14 členů jeho rodiny, včetně 11 dětí. Pokračující okupace, o níž se v hlavním proudu téměř nepíše, však také vede k erozi veřejného pobouření i novinářských standardů. Armáda dnes nemá problém zabít 14 lidí, pokud to znamená odstranit nízko postaveného člena Hamásu - a média, kromě novin jako Haaretz, s tím souhlasí. 

Co by média mohla udělat jinak, když informovala o událostech po 7. říjnu? Co by to mohlo změnit? 

Za prvé, v prvních dnech po útoku odvedla média výjimečnou práci ve chvíli, kdy ostatní izraelské instituce jednoduše nefungovaly. Média přinesla veřejnosti obrázky, [které pomohly] pomoci uprchlíkům z jihu a těm, kteří masakr přežili, tím, že lidem doslova poskytla logistiku, protože stát v té době prostě nefungoval.

Nikdo nenutí izraelskou veřejnost, aby nevěděla, co se děje v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Kdo to chce vědět, může se obrátit na New York Times nebo The Guardian. Představte si, že byste vzali Haaretz nebo +972 a udělali z nich hlavní zpravodajský kanál - změnilo by to něco? Možná trochu, ale mluvíme tu o zrušení generací indoktrinace.

Izraelské úspěchy v Libanonu byly přijaty s velkým ohlasem a oslavami. Ve dnech následujících po těchto „vítězstvích“ se v médiích jen velmi málo diskutovalo o geopolitickém významu tohoto okamžiku, kromě toho, že Izrael poškodil Hizballáh, což podle znalců mohlo přinést vyhlášení jeho porážky. Nikdo se nepostavil a realisticky nehodnotil, že vstupujeme do fáze, kdy budeme svědky [nárůstu] počtu raket a bezpilotních letounů na severu.

Připomíná to situaci, která nastala bezprostředně po útoku Hamásu, kdy média tvrdila, že operace bude trvat jen několik týdnů až měsíců. [Zcela ignorovaly skutečnost, že] v roce 2014 IDF odhadovaly, že opětovné obsazení Pásma může trvat pět let a vyžádá si životy desítek tisíc Palestinců a Izraelců. Netanjahu údajně tento odhad v roce 2014 prozradil kanálu Channel 2 právě proto, že si tyto obrovské škody  uvědomoval a nechtěl Gazu znovu vojensky obsadit. Proč média tato hodnocení veřejnosti nepřipomínají? Proč se dnes neozve Udi Segal, novinář z Channel 2, který tuto prezentaci odhalil jako první?

Jsem si jist, že podobná hodnocení existují i v případě Hizballáhu, ale když izraelská armáda zahájila invazi, média tvrdila, že bude trvat jen několik týdnů. Tím se vracíme k první libanonské válce, kdy média uváděla velmi podobná tvrzení o délce operace [izraelská armáda zůstane v jižním Libanonu téměř dvě desetiletí]. 

Podle Syndikátu palestinských novinářů Izrael od loňského října zabil v Gaze 168 palestinských novinářů. Jak velká je solidarita izraelských novinářů s jejich palestinskými kolegy v Gaze nebo s novináři Al-Džazíry, kteří mají zakázáno pracovat v Izraeli a jejichž kanceláře v Ramalláhu byly v září přepadeny a uzavřeny izraelskými silami?

Nula. Koncem loňského roku jsem pomáhal organizaci Reportéři bez hranic organizovat petici solidarity izraelských novinářů s jejich palestinskými kolegy. Řekl jsem jim, že kromě několika lidí z radikální levice takové prohlášení nikdo nepodepíše, a místo toho jsem jim nabídl, že se pokusíme izraelské novináře přimět k podpisu petice, která by požadovala, aby média více ukazovala, co se děje v Gaze, protože jsem si myslel, že se nám podaří získat k podpisu více mainstreamových novinářů. To se prostě nestalo. Jen velmi málo lidí ji chtělo podepsat.

Izraelští novináři nechápou, že když vláda přijme „zákon o Al-Džazíře“, jde nakonec o něco mnohem většího, než je pouhé zaměření na tento kanál. Současný zákon je o zákazu zpravodajských stanic, které „ohrožují národní bezpečnost“, ale také chtějí dát izraelskému ministrovi komunikací právo zabránit působení jakékoli zahraniční zpravodajské sítě v Izraeli, která by mohla „poškodit národní morálku“. Izraelská veřejnost nechápe, že další na řadě jsou arabské stanice BBC, Sky News Arabic a CNN. Poté si přijdou pro Haaretz, Channel 12 a Channel 13.

Vidíte, že se to děje?