A přesto, nebo právě proto, v té krutosti bylo cosi opojného. Vláčil natočil středověk bez romantiky, bez lesku rytířských mýtů. Všechno je špína, krev a zvířecí pud. Ale právě tím je film tak upřímný. Z ničeho se tu nedělá symbol čistoty, nic není posvátné jen proto, že to stojí v kronice. A Marketa? V jejím přežití je jediná možnost vykoupení. Ona není obětí, ani spasitelkou. Je ženou, jejíž tělo a víra se stávají bitevním polem mužských chtíčů, náboženských dogmat a násilí. A stejně přežívá. V tom přežití je cosi krásného – i když bolestného.

Když jsem poslouchal hudbu Zdeňka Lišky, měl jsem pocit, že slyším cosi, co mi bere orientaci stejně jako obraz. Jeho chorály, bubny, monotónní vokály nevedly příběh, ale dýchaly proti němu. Obraz se mnou cloumal a hudba ho ještě víc vytrhávala z rovnováhy. Bylo to jako rituál – a já byl jeho součástí, i když jsem se snažil bránit.

Vidět Marketu Lazarovou poprvé je jako být vtažen do světa, který neexistuje nikde jinde než v tomto filmu, a přesto působí skutečněji než naše vlastní přítomnost. František Vláčil nechtěl natočit historický epos, ale vizuální báseň o chaosu, vášni, víře a násilí, v níž se středověk neukazuje jako kapitola v učebnici dějepisu, ale jako špinavý, zemitý a dravý svět, který nás pohltí.

A přitom Marketa Lazarová není jen vizuálním experimentem. Je to příběh o násilí a lásce, o křesťanské vině a pohanské krutosti, o touze po smyslu v době, kdy život znamenal jen přežít den navíc. Únos Mareéty, střet dvou rodů, mučení, znásilnění, vzplanutí a smíření – vše se tu odvíjí ne v logice racionálního děje, ale v logice mýtu. Divák, zvyklý na přímočaré vyprávění, se může cítit ztracen. Ale právě tato ztracenost je klíčem: film nás nenutí sledovat události, ale prožívat je.

Marketa samotná je fascinující figurou. Není pasivní obětí, ale ani hrdinkou v moderním slova smyslu. Její tělo a víra jsou polem bitvy mezi muži, mezi náboženstvími, mezi světem, který se hroutí, a světem, který se rodí. Vláčil ji neidealizuje, nečiní z ní symbol čistoty ani tragickou ikonu. Její síla je v tom, že přežívá – a že v tom přežití dokáže nést cosi lidského, co přesahuje bestialitu okolí.

Hudba Zdeňka Lišky je dalším elementem, který činí Marketu tak mimořádnou. Nepodává ilustraci děje, ale buduje jinou realitu: rytmické chorály, údery bubnů, monotónní vokály, které jsou stejně neklidné jako obrazy. Liška nepíše doprovod, nýbrž je to hudební protivník filmu, který se s obrazem hádá a někdy jej dokonce přehlušuje. Je to jeden z nejintenzivnějších dialogů hudby a obrazu v celé historii české kinematografie.

Když se Marketa Lazarová natáčela, byla československá kinematografie na vrcholu tvůrčí svobody. Polovina šedesátých let byla obdobím, kdy stát sice stále řídil filmovou produkci, ale kontrola se postupně uvolňovala a umělci mohli experimentovat s formou i obsahem. Vláčilův projekt byl přitom nebývale ambiciózní: adaptovat Vančurovu románovou poezii, která se brání konvenčnímu převyprávění, a přetavit ji do obrazového jazyka.

Natáčení se protáhlo na tři roky a film se stal nejdražším československým snímkem své doby. Vláčil se s herci i štábem pohyboval v reálných přírodních podmínkách, bez kompromisů, bez kulis, s maximálním nasazením. Natáčení bylo fyzickým očistcem: dlouhé dny v zimě, improvizace, konflikty i zoufalství. Výsledkem však byl film, který působil jako zjevení – syrový, tělesný, odlišný od všeho, co do té doby vzniklo.

Přijetí u domácí kritiky bylo rozpačité. Někteří obdivovali vizuální velikost, jiní si stěžovali na nejasnost příběhu a přílišnou délku. Teprve čas ukázal, že film je jedinečným monumentem české kinematografie. Roku 1998 byl v anketě českých kritiků vyhlášen „nejlepším českým filmem všech dob“, a podobná uznání se pravidelně opakují.

A je symbolické, že Marketa Lazarová vznikla v roce 1967 – těsně před Pražským jarem a invazí. Její syrovost, násilí a zoufalá touha po smyslu působí téměř jako předtucha společenského zlomu, který se blížil. Jako by Vláčil – aniž by to zamýšlel – vyjádřil v obrazech cosi o krizi hodnot a o hledání víry, která se netýkala jen středověku, ale i 20. století.

Marketa Lazarová má pro můj život ještě jeden význam, protože moje rozhodnutí přestěhovat se do Prahy padlo poté, co mě Magda Vášáryová, tehdejší prezidentka Českého domu sportovců v Atlantě během olympijských her v roce 1996, během rozhovoru pro CNN přesvědčila, že je to dobrá volba. V té době jsem neměl tušení, kdo to je. O pár let později jsem seděl v Piano Baru ve Vinohradech a u vedlejšího stolu jsem zahlédl někoho, kdo držel v ruce knihu s velmi mladou Vášáryovou v roli Lazarové. Neustále jsem zíral na ty oči a přemýšlel, odkud je znám. Abych to zkrátil, ten chlap si myslel, že se dívám na něj, a ne na dívku v knize, a začal mě balit, až se stal mým přítelem. Byl studentem FAMU a následující dny jsme strávili sledováním všech nejlepších filmů české kinematografie, které mi komentoval a uváděl do kontextu. 

Dnes, když se svět ocitá v jiné, ale stejně všeobjímající krizi – ekologické, politické, kulturní – působí Marketa Lazarová znovu naléhavě. Sníh, který se ve filmu hromadí, dusí a čistí, připomíná přírodu, která není naším zázemím, ale naším soupeřem. Brutalita rodů, které se navzájem vraždí v nekonečných vendetách, se odráží v dnešních konfliktech, kde ideologie nahrazují víru, a touha po moci ničí vše lidské.

Markétino přežití, její schopnost unést hrůzu a přesto zůstat člověkem, se stává metaforou pro nás – pro diváky, kteří dnes hledají pevný bod v době, kdy se jistoty hroutí a nové struktury se teprve rodí. Její víra je křehká, často zpochybněná, ale právě v té křehkosti je její síla.

Marketa Lazarová nám dnes připomíná, že chaos není výjimkou, ale pravidlem, a že lidskost není daností, ale volbou, kterou musíme znovu a znovu uskutečňovat.