Minulý týden Palestinská samospráva potvrdila ochotu spolupracovat s Blairovým týmem na poválečné obnově Gazy. Na papíře jde o akt politické vstřícnosti: gesto spolupráce, byť zdráhavé, ze strany vedení, které kdysi vinilo Blaira z legitimizace izraelské blokády a z podpory Bushovy války v Iráku. V praxi to však ukazuje, jak zoufalá a bezvýchodná se situace po válce stala.

Trumpova administrativa prosazuje tzv. „radu míru“ – vágně definovanou koalici západních a arabských představitelů, kteří mají dohlížet na přechodné období v Gaze. Rada však nemá ani legitimitu OSN, ani důvěru místního obyvatelstva. Hamás ji odmítá, Izrael jí nevěří a i uvnitř Palestinské samosprávy panuje neklid. Jeden z ministrů sarkasticky poznamenal, zda „všechny tyto roky boje“ měly vést k tomu, že se jejich „novým poručníkem“ stane muž, který „selhal v Londýně, selhal v Británii, selhal v Iráku“.

A přesto Blair vytrvává. Vždy vytrvával.

Od chvíle, kdy opustil Downing Street, strávil dvě desetiletí v paradoxu, který si sám vytvořil: globální reputace utvářená charismatem i katastrofou. Jeho působení jako vyslance tzv. blízkovýchodního kvartetu (2007–2015) skončilo zklamáním – byl obviňován, že je příliš blízký izraelské elitě a příliš vzdálený palestinské realitě. Přesto Blair vidí svou novou roli – nyní v rámci Trumpova „mírového plánu“ – jako neodolatelnou dějinnou příležitost: snad jako šanci dokázat, že idealismus z roku 1997 nebyl zcela pohřben v cynismu roku 2003.

Jenže to, co podniká, není mise. Je to hazard. A nejen politický.

Podívejme se na konstrukci celého projektu. Trumpův plán předpokládá „technokratický palestinský výbor“, který by pod mezinárodním dohledem řídil obnovu Gazy. Je to struktura, která uráží každý nacionalistický instinkt, aniž by uspokojila jedinou skutečnou stranu. Pro Palestinskou samosprávu je to ponížení; pro Izrael potenciální trojský kůň; pro obyčejné obyvatele Gazy další cizí diktát převlečený za humanitární správu.

Blair vstupuje do tohoto vakua bez jasného mandátu, bez spojenců, kteří by mu důvěřovali, a bez morální autority, kterou kdysi měl. Bude muset balancovat mezi Netanjahuovým chladným pragmatismem, Trumpovým triumfalismem a křehkou legitimitou Mahmúda Abbáse – a přitom přesvědčit vyčerpané obyvatelstvo, že západní obnova není jen jinou podobou ovládání.

Finanční infrastruktura, o kterou by se mohl opřít, se navíc hroutí. Izrael nadále zadržuje palestinské daňové příjmy, americká legislativa ohrožuje bankovní propojení. Celá konstrukce palestinské samosprávy, na níž by Blairova mise stála, se může zhroutit dřív, než se postaví jediná škola či nemocnice.

Žádný zkušený diplomat by si tuto situaci nemohl splést s řešitelnou rovnicí. Ale Blair vždy věřil, že politika je uměním morální improvizace – že přesvědčení, správně vyjádřené, může vytvořit legitimitu i tam, kde žádná není. Tato víra z něj kdysi udělala magnetickou osobnost Británie – a zároveň tragédii Iráku.

Blair nikdy nebyl byrokratickým správcem; jeho genialita byla performativní, etická, aspirativní. Vládl prostřednictvím jazyka – přesvědčením, že morální jasnost může vést politiku skrze nejasnost. I dnes mluví o Gaze ne jako o spleti neřešitelných suverenit, ale jako o zkoušce vůle: pokud se podaří vytvořit správnou architekturu naděje, politika se přizpůsobí.

Tento optimismus se však dávno proměnil v něco jiného – v posedlost. Blair prostě nedokáže nezasahovat. Každou krizi vidí jako druhou šanci, každou katastrofu jako příležitost k racionálnímu návrhu. Je to postoj, který z něj činí postavu zároveň obdivuhodnou i nesnesitelnou: muže, jehož víra v rozum se někdy rovná slepotě vůči realitě.

Blair, který kdysi sám sebe definoval pohybem vpřed – modernizací, reformou, „třetí cestou“ – dnes působí jako relikt zaniklého světového řádu. Jeho slovník – „usmíření“, „budování institucí“, „trvalý mír“ – patří do éry liberálního idealismu po studené válce, kterou dnes nahradila politika vyčerpání a cynismu.

A přesto je v Blairově neústupnosti cosi shakespearovského. Muž, který byl vyhnán z vlastní politické strany, nenáviděn napříč Blízkým východem a v Evropě téměř ignorován, stále věří, že může být nástrojem historické nápravy. Jeho sebedůvěra je zároveň jeho největší silou i nejnebezpečnějším sebeklamem.

Pokud uspěje – byť jen částečně – svět si toho sotva všimne. Pokud selže, vina bude absolutní. Samotná struktura jeho mise zaručuje, že úspěch zůstane neviditelný a neúspěch spektakulární. Jak poznamenal jeden francouzský diplomat, Blair je „hromosvod vydávající se za prostředníka“.

V dlouhém oblouku dějin se postavy, které se na scénu vracejí po katastrofě, nevracejí kvůli potlesku. Vrací se proto, že nedokážou přestat věřit, že i z trosek lze znovu vytěžit smysl. Blairovo rozhodnutí vrátit se do Gazy – pod chaotickým patronátem Donalda Trumpa a uprostřed regionální únavy – je politicky nerozumné, ale existenciálně logické.

Je to muž, který stále věří v moc politiky vykoupit morální selhání. Jenže Gaza není morální abstrakce. Je to pohřebiště iluzí – o mírových procesech, o zahraničním poručnictví, o liberálním optimismu. Vstoupit dnes do tohoto prostoru jako západní vyslanec, obtížený dědictvím Iráku a aureolou domýšlivosti, neznamená přepsat dějiny. Znamená vstoupit přímo do jejich soudní síně.

Blairova sázka spočívá v přesvědčení, že tentokrát bude upřímnost stačit. Že tím, že se objeví, že bude přesvědčovat všechny strany o humanitárnosti obnovy, může znovu získat morální střed, který ztratil v Bagdádu. Jenže dějiny mají málo pochopení pro muže, kteří si pletou vykoupení se strategií.

Blairova sázka je tedy osobní i civilizační. Je to sázka samotného liberálního řádu – že rozum, přesvědčování a dobrá vůle mohou stále překonat křivdu, trauma a nedůvěru. Pravděpodobnost úspěchu je mizivá. Ale Tony Blair vždy sázel proti pravděpodobnosti.

Zda tato mise skončí tragédií či fraškou, nebude záležet na tom, co v Gaze postaví, ale zda dokáže pochopit, že některé ruiny už opravit nelze.