Poslední opona prince Andrewa

31. 10. 2025 / Fabiano Golgo

 

Narodil se do příběhu, který měl být předem napsaný zlatým inkoustem: syn královny, voják, vévoda. Měl mít svět u nohou, ale nakonec se ocitl v místnosti, kde se i nejdražší nábytek zdá příliš těžký. Prince Andrew – kdysi prototyp královského jistého úsměvu a uměřeného tónu – se stal nepostradatelným symbolem toho, co se stane, když se moc setká s nevědomostí o své vlastní křehkosti.

 
Král Charles formálně zbavil Andrewa všech titulů, nebylo to gesto pomsty, ale hygieny. Monarchie, ten složitý organismus závislý na iluzi ctnosti, si musela odříznout nemocnou končetinu, aby mohla dál dýchat. A přesto, sledovat ten pád je jako pozorovat, jak se starý obraz rozmazává v dešti – barvy se rozpíjejí, ale něco v nich stále zůstává krásné, možná jen proto, že je to tak tragické.

Andrew nebyl nikdy geniální ani výrazně charismatický, ale měl v sobě to, co Británie po generace obdivovala: jistotu bez otázek. To, co mu dřív připadalo jako přirozený status, se však ukázalo být neprůstřelnou bublinou, která se rozpadla při prvním doteku reality. Jeho přátelství s Jeffreym Epsteinem nebylo jen osobní chybou – bylo to divadlo arogance, kterou palác po desetiletí pěstoval. Když pak přišlo televizní interview, ve kterém se pokusil obhájit, působilo to jako zpověď člověka, který neumí rozpoznat, kdy už ztratil publikum. Jeho slova byla těžká, ne proto, že by v nich byla vina, ale protože v nich nebylo pochopení. Pozn. JČ. A taky v něm lhal.

Ve chvíli, kdy byl zbaven vojenských hodností a čestných patronátů, se z jeho života vytratila ta tenká nit, která ho spojovala s veřejnou službou. Pozn. JČ: On žádnou veřejnou službu nedělal. Nedělal nic. A když nyní přišlo rozhodnutí odebrat i samotné tituly, monarchie dokončila to, co už dávno začalo – tiše ho vymazala. Už není vévodou z Yorku, není Královská výsost. Pozn. JČ: Což je samo o sobě naprosto absurdní titul. Je jen Andrew Mountbatten-Windsor, muž bez štítu, kterým kdysi (ne)chránil své jméno před světem.

Ale tohle není jen příběh o pádu. Je to i příběh o instituci, která se snaží přesvědčit sama sebe, že se umí očistit. Královská rodina, zvyklá žít v mlze formalit a tradic, poprvé za dlouhou dobu ukázala, že dokáže být chirurgicky přesná, když jde o přežití. Andrew je oběť i symptom. 

Veřejnost, která kdysi prince vnímala jako samozřejmost, se mezitím naučila jinému druhu pohledu: chce odpovědnost, chce katarzi. A tak se monarchie, ta stará herečka britské moci, musela znovu naučit hrát – tentokrát bez sentimentu. Andrewův pád se stal scénou, na níž se testuje, co ještě znamená „královský“.

A tak se kruh uzavírá. Královská rodina dál existuje, očištěná, lesklá, znovu připravená na svůj věčný monolog. Pozn, JČ: Většina Britů má nyní už královské rodiny plné zuby.