Demokracie nás žádá, abychom tyto instinkty potlačili – abychom diskutovali trpělivě, důvěřovali cizím lidem a snesli složitost. V jistém smyslu je každý okamžik, kdy demokracie funguje, morálním zázrakem.

To je první vrstva našeho problému. Jsme bytosti stvořené pro sounáležitost, ne pro abstrakci. Když se politika stane příliš procedurální a technokratická, přestane naplňovat naši potřebu smyslu a uznání. Otevírá se prostor pro vůdce, kteří nenabízejí správu věcí veřejných, ale pospolitost – iluzi jednoty proti chaosu.

Touha po jasnosti není hloupost. Je to únava. Je to duše, která říká: Už neunesu tolik nejistoty.

Druhá vrstva je systémová. Liberální demokracie, propojená s tržním kapitalismem, přinesla blahobyt a svobodu, ale i nový druh osamění. Udělala z lidí podnikatele sebe sama – neustále optimalizující, prezentující, soutěžící.

Po nějakou dobu tuto osamělost zakrýval růst a konzum. Nákupní centrum bylo naším chrámem, chytrý telefon růžencem. Ale když hudba ustala – když se prohloubily nerovnosti, když se zhroutila důvěra v instituce a lidé se začali cítit zbyteční v digitální ekonomice – vrátil se starý hlad po sounáležitosti.

Populismus není jen vzpourou proti elitám. Je vzpourou proti anomii – proti emocionální poušti společnosti, která si cení autonomie víc než vztahu.

Když se společenská smlouva stane pouhou transakcí, lidé začnou hledat něco předpolitického: kmen, mýtus, víru, národ.

Ironií je, že demokracie potřebuje právě to, co trh rozkládá: důvěru, trpělivost, pocit společného osudu. A tak problém nemusí být odchylkou od liberální demokracie, ale jejím vnitřním defektem – nerovnováhou v její morální architektuře.

Po dvě století se liberální řád opíral o jednoduchý příslib: pracuj, dodržuj pravidla a tvůj život se zlepší. Tento příběh byl jak ekonomickým, tak morálním tmelem. Ale když stagnují mzdy, když automatizace a ekologická úzkost mění obzory, příběh se hroutí.

Co ho nahrazuje? Často nostalgie – sen o ztracené velikosti, o návratu do mýtické celistvosti. Autoritářská hnutí nekvetou proto, že by nabízela pokrok, ale proto, že nabízejí smysl. Proměňují osobní frustraci v kolektivní identitu.

Existuje však i tišší reakce – ta, která se neobjevuje v titulcích. Je to hledání komunity v menším měřítku: sousedské skupiny, lokální média, občanské iniciativy, nové formy solidarity. To jsou nenápadné protikultury morální obnovy.

Má-li demokracie přežít toto století, musí znovu vystavět morální základy, které kdysi považovala za samozřejmé. Samotná svoboda nestačí; musí to být svoboda ve vztahu. To znamená přemýšlet o vzdělávání jinak – ne jako o přenosu informací, ale jako o formování charakteru: pěstování zvídavosti, empatie a epistemické pokory – vědomí, že náš vlastní pohled je vždy jen částečný.

Znamená to také vyvážit ekonomiku tak, aby bezpečí a důstojnost nebyly vedlejšími produkty trhu, ale základními společenskými statky. Protože občan, který žije ve strachu nebo v ponížení, těžko může být demokratem.

A nakonec to znamená vytvořit digitální prostředí, které podporuje dialog, nikoli kmenové potvrzování – prostory, které odměňují porozumění, ne rozhořčení. Není to nic oslnivého. Ale právě to je práce civilizace.

Skutečný zápas naší doby není mezi levicí a pravicí, ale mezi dvěma představami člověka. Jedna v nás vidí spotřebitele zážitků, izolované a sebestředné. Druhá nás chápe jako morální bytosti, schopné transcendence a vzájemné péče.

Každý společenský řád stojí na určité antropologii – na tom, jak si představuje člověka. Krize demokracie je v jádru krizí antropologickou. Vybudovali jsme systém pro racionální aktéry, ale žijeme v něm jako toužící duše.