13. 11. 2025 / Matěj Metelec
Konzervativně-liberální konsenzus, který po roce 1989 stál na shodě nadřazenosti ekonomického neoliberalismu nad jakýmikoli alternativami, se tak na jednu stranu mohl prezentovat jako držitel mandátu Dějin, ale zároveň v podstatě neideologické vehikulum čistě odborných, technokratických řešení, které v prvé řadě znamenaly jasné vymezení hranice „představitelného“ v ekonomické politice. (V ČR se tato shoda dodnes projevuje například v tom, že zatímco odcházející liberálně-konzervativní vláda nechtěla zvyšovat daně, nastupující konzervativně-liberální vláda daně zvyšovat nechce.)
Když nakonec došlo k nevyhnutelnému přeskupení linií „my“ versus „oni“, konzervatismus a liberalismus se na místo spojenců staly designovanými protivníky a došlo ke konstituování nové „postmateriální“ dělící linie, byl to neoliberalismus, který zůstal, coby jejich společný chráněnec, neotřesen. Byť proces politické diferenciace dal v průběhu let vzniknout jeho různým variantám, od sociálního neoliberalismu Tonyho Blaira po současný populistický neoliberalismus Donalda Trumpa. V důsledku toho v poslední dekádách bohatí čím dál rychleji bohatnou (prvního dolarového bilionáře bychom se měli dočkat v řádu jednotek let) a akcelerující akumulaci bohatství nezpochybňuje jakákoli politicky relevantní síla apotenciální rizika, které pro liberální demokracii představuje excesivní bohatství, se snadno ztrácí pod hlučnou bitvou o hodnoty. (Jak si už dávno povšiml filosof Karel Kosík, krize moderní doby nespočívá ve ztrátě hodnot, ale naopak v jejich nadbytku.)
Na návratu krajní pravice coby mainstreamové politické síly, který zažíváme v posledních letech, je pozoruhodné mj. také to, že jej neoliberalismus přežije bez větších škod. Sirotka, jehož rodiče konzervatismus a liberalismus se rozkmotřili, se ochotně ujme autoritářský populismus, a tak jako nesmrtelná medúza Turritopsis dohrnii bude moc dál restartovat svůj životní cyklus a postupně kolonizovat další a další sféry našich životů. Korporáty, které se svého času nadšeně adaptovaly na symbolickou podporu řady progresivně-emancipačních politik (pokud zrovna přímo nekolidovaly s jejich bezprostředními zájmy, jako v případě fosilního průmyslu a environmentálních témat), se nejspíš stejně dobře dokážou přizpůsobit tématům národně-konzervativním a namísto duhové vlajky se stejnou vehemencí mávat vlajkou toho kterého národního státu.
Tímto směrem se už záhy po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem vydaly technologické firmy, jejichž vrcholoví představitelé si rychle osvojili umění, kterému se například evropští lídři museli poměrně dlouho učit, totiž lichocení a opěvování vůdce. I pod národně-konzervativní či autoritářsko-populistickou standartou, bude moci být ekonomický neoliberalismus nadále prezentován coby neideologické, věcné a v zásadě bezalternativní řešení. Což je jeden ze zásadních důvodů, proč ti, kteří participovali na „neoliberálním konsenzu“, nedokážou autoritářskému nástupu populismu nejspíš ani nadále úspěšně čelit.
Diskuse