Našel se poslední hrobař Sociální demokracie

4. 2. 2026 / Jakub Roubíček

 

Tento čin naznačuje několik věcí. Pokud státotvorná nejstarší strana českých zemí vyhledává společnost mezi irelevantními subjekty, stala se z ní marginální komediální partaj, potácející se na dně tuzemského politického světa. Dále je sociální demokracie ideologicky léty vykradená a pošpiněná. Dokonce i předešlá spolupráce s neúspěšným volebním subjektem Stačilo! se jeví jako racionální krok oproti jednání u jednoho stolu s Tomášem Vandasem.

Nakonec se může jednat o pouhou ignoranci vedoucích postav SOCDEM. Ty možná čekají poslední kroky k rozprodání majetků a nenávratnému pohřbení starého symbolu společenské emancipace, ale i privatizace a mafiánských struktur v České republice.

Absolutní cirkus

Sám Nedvěd k tomuto marketingovému harakiri pro iportaL24.cz řekl: „Pro mě je to příležitost, jak se potkat s představiteli levicových a středolevých stran a pobavit se o nejdůležitější vnitropolitické události roku 2026, která nás čeká, a to jsou volby do zastupitelstev, a především do Senátu, jehož aktuální složení výrazně neodpovídá politické realitě v České republice.“

Na internetu jsou také stále tací, co obhajují tento nepochopitelný krok. Argumentují například slovy: „Zástupce SOCDEM tam totiž nešel ‚mluvit s nácky‘, šel se tam potkat s Paroubkem a dalšími zástupci levicových a středolevicových uskupení. A ty některé hnědé elementy tam na tu akci holt dorazily taky. Že tam bude Vandas, Jiří Nedvěd nevěděl.“

Buď jde o naivitu zbytku členstva, nebo sledujeme tragickou kognitivní disonanci: „vím, že nácek je špatný, přesto s ním jednám.“

Sranda musí být

Vzhledem k tomu, že naprostá většina liberálů SOCDEM již stranu opustila, čeká pokání na zbytek členů a zejména na Mladé sociální demokraty. Měli by být první, kdo se hlasitě a důrazně ozve. Sami se totiž často prezentují bojem proti „fašismu“. Snad jim setkání předsedy strany s nacistou dodá odvahu k patřičné reakci. V opačném případě se spolek stane ubohým přívěskem, kterého si málokdo všimne.

Celé je to vlastně komické a Nedvědovi se lze už jen smát. Podobně by se ale dalo psát i o přítomných komunistech, jejichž boj proti nacistům a fašistům je známý po celém světě, nebo o Jiřím Paroubkovi, který například velmi přispěl k podpoře českého LGBT.

Z části „konzervativní“ levice se protentokrát stal bizarní spolek zoufalců, hledající sám sebe fatálními způsoby. Jiří Nedvěd se tak stal jedním z posledních hrobařů nejen Sociální demokracie, ale celého jednoho levicového směru.

Chtělo by se mi napsat „žádná škoda“, ale do určité míry tomu tak stále je. Konkurence a debata napříč ideovým spektrem je totiž vždy velmi potřeba.