Politika, nebo člověk?

13. 2. 2026 / Josef Poláček

Nyní k samotnému tématu. Článek V. Bělohradského sestává ze dvou základních částí. V té první autor článku líčí rozvrat současného mezinárodního řádu založeného na pravidlech v důsledku agresivního počínání amerického prezidenta Trumpa vůči Grónsku. V druhé části se pak Bělohradský snaží nějakým způsobem se vypořádat s realitou tohoto světa bez norem, a v samotném závěru se pokouší vytvořit určitou pozitivní alternativu.

Co se zmíněné první části týče, ta má skutečně svou zajímavost, a v zásadě není nic, co by jí bylo možno vytýkat. Bělohradský zde podává dějinný průřez teoriemi respektive postoji odůvodňujícími tuto pozici násilí, zcela bez ohledu na postuláty spravedlnosti a mravnosti. Začíná zmínkou klasického případu, kdy Athéňané, když se chystali anektovat ostrov Mélos, sdělili jeho obyvatelům, že jediné právo které reálně platí v tomto světě je právo silnějšího. A že dodržování nějakých mravních norem je možno očekávat jenom ve styku stejně silných. Bělohradský zde spatřuje – bezpochyby právem – tu samou logiku jako když Donald Trump argumentoval, že Spojené státy „potřebují“ Grónsko k zajištění své bezpečnosti. A že obyvatelé Grónska – jakožto slabší – do toho prostě nemají co mluvit.

Bělohradský pak cituje další – a vskutku drastické – příklady mocenského machiavelismu. Tak v době těžké krize katolické církve v časech papežského schizmatu napsal biskup Dietrich von Nieheim, že „je-li ohrožena její existence, církev je osvobozena od příkazů morálky, záchrana její jednoty je posvátný cíl, který posvěcuje všechny prostředky, včetně lsti, zrady, násilí, svatokupectví, věznění, vraždy. Všechny morální zásady mohou být překročeny, vyžaduje-li to záchrana církve.“ Nutno říci, sotva kdy byl cynismus moci deklarován s takovouto jednoznačností – a s takovou nestoudností.

Bělohradský poté uvádí Aristotelovu klasifikaci forem vlády – na jedné straně podle počtu těch kdo se na ní může zúčastnit, a za druhé podle toho zda je jejím účelem obecný zájem, anebo zájem egoistický. V prvním případě se jedná o monarchii (jeden vládce), poté o aristokracii (vláda – pravých – elit), pak následuje politeia (vláda všech, republika). Pokud se ale tyto dobré formy vlády zvrhnou v nástroje egoismu, pak na místo monarchie nastupuje tyranie, na místo aristokracie oligarchie, a na místo politeie demagogická demokracie.

Potud tedy dobře; ovšem jak Bělohradský dále dovozuje, v reálném světě existují pouze oligarchické formy vlády. Bělohradský zde cituje italského teoretika Gaetana Moscu, podle nějž v historii vždy vládla menšina nad většinou, a že tento fakt je antropologickou konstantou politických dějin. Podle této teorie je tato vláda menšiny nad většinou nejen holou realitou – nýbrž je dokonce nutností, je nezbytnou podmínkou úspěšného fungování jakékoli formy vlády včetně demokracie. (!) K tomu V. Bělohradský podotýká: „Zda se politická třída vyvine v elitu, nebo v mafii, závisí na kvalitě institucí společnosti, v níž politická třída vládne.“

Máme zde tedy vysloven jeden zcela klíčový výrok: „Oligarchické jsou i moderní zastupitelské demokracie.“ Nicméně podle Bělohradského (který zde cituje novodobého italského filozofa Giovanniho Sartoriho – je možno tento protiklad mezi postulátem demokracie a realitou oligarchie překonat, nebo přinejmenším zmírnit tím, že bude faktickou státní formou polyarchie, tedy „vláda zvolených zásluhových oligarchií, které zvítězily na základě své reputace ve volební kampani ve svobodném a inkluzivním veřejném prostoru.“

K tomuto náhledu ovšem Bělohradský připojuje konstatování, že „otevřený, multipolární veřejný prostor, kde by se formovala reputace kandidujících většin, se rozpadl. Legitimizace vertikální dimenze současných demokracií se tak stala neřešitelným problémem.“ – Zde je ovšem nutno podotknout, že Bělohradský nijak nevysvětluje, proč zrovna a právě teď by se tento „otevřený, multipolární veřejný prostor“ měl rozpadat; respektive kdy takovýto ideální prostor reálně existoval.

Leda že by Bělohradský příčinu tohoto rozpadu spatřoval v morálním fundamentalismu (tak to alespoň on vykládá) těch částí občanské společnosti které žádají vládu slušnosti; respektive u radikální levice bojující proti diskriminaci menšin (a přehlížející interní diskriminaci uvnitř těchto menšin).

V každém případě – a zde se dostáváme k druhé části Bělohradského článku – on vychází z toho, že v politice je nutno se (nějak) dohodnout; že se zde jedná o dohody mezi smluvními stranami, tedy mezi vlastníky; a že „cena“ těchto dohod je za různých okolností rozdílná. Bělohradský cituje Deklaraci práv člověka a občana z Francouzské revoluce, tj. její známou pasáž o tom že „svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému“. K čemuž připojuje francouzské přísloví že „dobrý plot dělá dobré sousedy“, jakožto základní princip liberální demokracie.

Podle Bělohradského ovšem vpád „hyperobjektů“ (tj. především globální devastace životního prostředí) rozvalila tyto ploty, čím dramaticky upadla možnost vzájemné domluvy. V závěru svého článku pak Bělohradský navrhuje své vlastní řešení tohoto rozpadu dosavadního politického řádu: toto řešení vidí v jakési „platformizaci ekonomiky“, kde se oslabí důležitost rozdílu mezi státním a soukromým vlastnictvím (např. Airbnb). Podle něj „cílem demokratické levice by (…) mělo být masové zakládání platforem alternativních, orientovaných na emancipaci kognitivního kapitálu lidstva od podřízenosti algoritmům, nastaveným k sebereprodukci aparátů státní nebo soukromé korporativní moci.“

Politika: Bělohradský a Marx

Bylo by teď samozřejmě možno – kriticky – diskutovat o tomto Bělohradského modelu „platformizované ekonomiky“ jakožto nástroje pro záchranu oligarchizované demokracie; ale zde se má jednat o mnohem hlubší pohled. Ocitujme si ještě jeden klíčový výrok Bělohradského: „Navrhuji přijmout jako východisko politického realismu tyto dvě maximy: Zaprvé politika ustavuje spolupráci mezi lidmi; a zadruhé spolupráci mezi lidmi nelze ustavit zadarmo, vyžaduje investice – čas, komunikační kompetenci a motivaci.“

Tak tedy – podle Bělohradského je to politika, která „ustavuje spolupráci mezi lidmi“. Jenže – proč zrovna politika?… Proč ne něco cokoliv jiného; něco co mnohem spíše utváří realitu lidského žití a bytí? V každém případě Marx by konstatoval, že v tomto Bělohradského pojetí se jedná o naprosto typický případ toho, co Marx nazýval „převracením světa na hlavu“. Kdy se tedy společenské fenomény vykládají nikoli z nich samých, respektive nikoli z jejich reálného materiálního fundamentu, nýbrž z toho co je jenom jejich jevovou stránkou, jejich odleskem – totiž z dění ve sféře politiky. Jinak řečeno: podle Marxe je společenské dění (a tedy i možnost „domluvy“ mezi lidmi) určováno reálnými materiálními vztahy, nikoli politikou. A i sama politika je jenom sekundárním odrazem těchto primárních materiálních vztahů, nikoli jejich určujícím faktorem.

To všechno znamená: pokud chceme skutečně poznat pravé příčiny současné destrukce dosavadního řádu, musíme se podívat nějak zcela jinam, nežli na svět politiky. Přičemž sám Bělohradský zde zčásti argumentuje docela marxisticky, tím že počátek k nápravě vidí v nových formách ekonomiky; jenže nakonec i zde staví věci na hlavu, tím že se domnívá že spása spočívá v pouhé změně vlastnických forem, aniž by hlouběji analyzoval vlastní dynamiku ekonomické sféry.

V čem tedy spočívá zásadní deficit výkladu světa od V. Bělohradského? V českém prostředí má Bělohradský téměř pozici jakéhosi „guru“ politické filozofie; jenže podstatou filozofie (totiž té pravé) je to, že filozof napřed projde obrazně řečeno celý svět, v celé jeho komplexitě a ve všech jeho vnitřních souvislostech, a teprve na základě tohoto komplexního pohledu pak hodnotí status a roli jednotlivých součástí tohoto světa. Včetně samotného člověka. Ale Bělohradský místo toho z celého toho komplexu vytrhává jednu jedinou součást – sféru politiky – tu pak chce formovat podle svých vlastních představ.

Bělohradský nezkoumá ani dynamiku lidských dějin (včetně vývoje ekonomiky a vlastnických forem), ale ani samotného člověka. Člověk u něj vystupuje pouze jako v zásadě izolovaný jedinec, jako vlastník, který se buďto může či nemůže „domluvit“. Bělohradského pohled na člověka a společnost je tedy velmi abstraktní; a přitom ahistorický. Například i ono srovnání počínání Donalda Trumpa a svého času athénských agresorů kulhá: ano, motivace byla v obou případech velmi podobná, nicméně holým faktem je že dnešní společnost, dnešní civilizace je přece jenom už někde podstatně jinde nežli v dobách starověku. A tak jestliže Athéňané mohli svůj akt agrese realizovat vlastně se zcela čistým svědomím, neboť toto jednání z pozice čiré síly fakticky plně odpovídalo tehdejším poměrům a zvyklostem (a mohli tedy i do značné míry oprávněně předpokládat že jejich agrese je v souladu s úmysly bohů!) – pak Donald Trump musel svůj záměr územní agrese nakonec odtroubit, neboť nejen že narazil na tuhý odpor svých evropských spojenců, ale (a právě to byl zřejmě rozhodující moment) dokonce i jeho vlastní spolustraníci z Republikánské strany mu pohrozili, že v tom případě proti němu podpoří návrh na impeachment, odvolání z funkce.

Jak už bylo zmíněno úvodem, tyto poznámky k uvedenému článku V. Bělohradského mají pouze předběžný, provizorní charakter; nebudeme se zde tedy pouštět do hlubších analýz dané problematiky. Pro tuto chvíli je rozhodující toto dvojí zjištění:

- V prvé části svého článku Bělohradský podává přesvědčivý, velmi kompetentně doložený výklad toho, že i současné demokracie ve skutečnosti mají hluboce oligarchický charakter; tato část je nesporným pozitivem jeho stati.

- V druhé části článku ale Bělohradský, místo aby podal skutečně filozoficky fundovaný výklad společenského, ekonomického a politického dění, namísto toho zůstává polapen v pouze jevové, povrchní rovině výkladu pouze politologického. Aby nakonec opět jednou podlehl své celoživotní obsesi za nejvyšší hodnotu deklarovat absolutní autonomii liberálního individua. Které se pouze tu a tam může sdružovat do nějakých společných iniciativ či „platforem“, ale jinak v jeho představách nadále zůstává zcela nezávislou, nepodmíněnou entitou.