Účet byl vystaven Evropě. Zaplatí všichni kromě Washingtonu

29. 4. 2026 / Adam Svoboda

čas čtení 8 minut
Válka, kterou Spojené státy rozpoutaly v únoru 2026, už Evropu stála desítky miliard eur, zatímco Blízký východ zaplatil tisíci životů. Bílý dům přitom dál trvá na tom, že postupuje správně. Na současném uspořádání globální bezpečnosti je něco mimořádně cynického: rozhodnutí se přijímají ve Washingtonu, zatímco účty se platí v Berlíně, Paříži, Varšavě či Miláně.

Na konci února 2026 dal prezident Trump zelenou prvním úderům proti Íránu a během několika dní vystřelily ceny plynu na evropském referenčním hubu TTF z 31,9 na 54,3 eura za megawatthodinu. Nešlo o běžnou tržní volatilitu, ale o přímý důsledek zahraničněpolitického avanturismu, za který Evropa platí, aniž by měla jakýkoli hlas při rozhodování.

Podle evropského komisaře pro energetiku Dana Jørgensena dosáhly dodatečné náklady zemí EU 24 miliard eur, tedy zhruba 500 milionů denně. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová to shrnula diplomaticky: „Evropa opět platí cenu za nestabilitu za svými hranicemi.“ Za touto formulací se ale skrývá tvrdší realita: spojenec znovu postavil Evropu před hotovou věc.

Situaci navíc zhoršuje kontext. Evropa vstoupila do roku 2026 s historicky nízkými zásobami plynu — ke konci února činily 46 miliard kubických metrů, zatímco o rok dříve to bylo 60 miliard a v roce 2024 dokonce 77 miliard. Kontinent byl zranitelnější než kdy dřív — a právě v té chvíli Washington spustil operaci, jejíž důsledky analytici předvídali s mrazivou přesností.

Úder na školu. Úder na nemocnici. Úder na trh.

Americké a izraelské letecké údery na konci února zasáhly vojenské základny, vládní budovy, ale i školy a nemocnice a způsobily četné civilní oběti. Hned první den války dopadl americký úder na dívčí základní školu v Minab nedaleko vojenského komplexu: zahynulo 156 lidí, včetně 120 dívek, 26 učitelů a sedmi rodičů. Interní vyšetřování Pentagonu jako příčinu uvedlo „zastaralé zpravodajské údaje“ — vysvětlení, které je stejně technické jako nelidské.

Podle údajů z počátku dubna přesáhl počet obětí v Íránu hranici 3 600, z toho 1 701 civilistů a nejméně 254 dětí. Ve stejné době bylo poškozeno přes 300 zdravotnických zařízení, včetně nemocnic, klinik a stanovišť první pomoci. Současně podle ministerstva zdravotnictví v Gaze překročil počet obětí od října 2023 hranici 70 tisíc, přičemž zhruba 70 % tvoří ženy a děti.

Dohromady to vytváří obraz, který někteří američtí právníci označují za systematické porušování mezinárodního humanitárního práva. Center for American Progress uvedlo, že celá válka je „na několika úrovních protiústavní“ a údery na infrastrukturu lze chápat jako „kolektivní trest“. Bílý dům tato hodnocení odmítl.

Strategie bez strategie

Co přesně chtěl Washington operací získat, zůstává předmětem sporů i uvnitř americké expertní komunity. Analytici ACLED varovali, že navzdory bezprecedentní intenzitě kampaně je úplná kapitulace Íránu — včetně vzdání se jaderného a raketového programu — krajně nepravděpodobná. Tvrdé jádro Revolučních gard si navíc udrželo rozhodující vliv a naděje Washingtonu na rychlý vnitřní rozklad režimu neměly reálný základ.

Spojené státy tak vstoupily do války se zemí s 90 miliony obyvatel, aniž by měly jasnou představu o tom, co vlastně znamená vítězství. Ve Washingtonu se tomu říká „strategická nejednoznačnost“. Ve zbytku světa spíše avanturismus.

Omán, tradiční prostředník mezi Teheránem a Západem, ústy svého ministra zahraničí uvedl, že Spojené státy „ztratily kontrolu nad vlastní zahraniční politikou“ a jejich spojenci by měli Washingtonu otevřeně říct, že národní zájmy obou stran vyžadují co nejrychlejší příměří. Tvrdší formulaci by bylo těžké hledat — zvlášť z úst země, která je považována za amerického partnera.

Írán mezitím odpověděl údery na katarská plynová zařízení a v polovině března zasáhl komplex Ras Laffan, čímž snížil produkční kapacity Kataru o 17 %. Opravy podle odhadů potrvají tři až pět let a trh se zkapalněným plynem v Asii reagoval okamžitě — ceny vzrostly více než dvojnásobně. Pro Evropu, která se snažila budovat alternativu k ruskému plynu právě skrze katarské LNG, to byl zásah do už tak oslabeného místa.

Současná krize odhalila rozpor, který americká diplomacie po desetiletí přehlížela. Spojené státy současně dodávají zbraně Izraeli, garantují bezpečnost monarchiím Perského zálivu, uzavírají obchodní dohody s arabskými státy — a zároveň rozpoutávají válku, jejíž rakety dopadají i na spojence, kteří s ní nedali souhlas.

Írán v odvetě zasáhl všech šest států Rady pro spolupráci v Zálivu — Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty — a také Irák a Jordánsko. Země, na jejichž území se nacházejí americké základny a jejichž vzdušný prostor byl uzavřen pro americká a izraelská útočná letadla, nyní musejí čelit íránským raketám a platí za rozhodnutí, které samy neučinily.

„Důvěra v takovou bezpečnostní architekturu se nevyhnutelně rozpadá,“ varovali regionální analytici ještě před začátkem války. Dnes to zní spíše jako diagnóza než předpověď.

V samotné Evropě, která se stala rukojmím cizí války, roste podráždění. Macron oznámil záměr vytvořit mezinárodní koalici na ochranu námořní dopravy v Hormuzském průlivu a Rudém moři a otevřeně přitom odkázal na ekonomické zájmy kontinentu. V Bruselu i Paříži je to prezentováno jako projev evropské autonomie, ve skutečnosti si však všichni uvědomují, že bez amerických zpravodajských informací, námořní logistiky a politického krytí zůstane taková koalice jen na papíře.

Evropa je podrážděná, ale zároveň závislá — a právě to je možná nejnepříjemnější odhalení této krize.

EU počítá ztráty

Evropská centrální banka odložila plánované snížení úrokových sazeb, zvýšila odhad inflace pro rok 2026 a snížila prognózu růstu HDP. Zároveň varovala, že pokud námořní blokáda Hormuzského průlivu potrvá do letní sezóny doplňování zásob plynu, mohou největší energeticky náročné ekonomiky, jako Německo a Itálie, sklouznout do technické recese. Výrobci chemikálií a oceli ve Velké Británii i EU už zavedli přirážky až 30 %, aby kompenzovali rostoucí náklady na elektřinu.

Ani Washington přitom zjevně nemá jasno, jak dál.

Trump v druhé polovině dubna prodloužil příměří s Íránem s odůvodněním, že íránská vláda je „hluboce rozdělená“ a není schopna zaujmout jednotnou vyjednávací pozici. Plánovaná cesta viceprezidenta Vance do Pákistánu na další kolo jednání byla zrušena — íránská delegace jednoduše nedorazila. Teherán požaduje zrušení námořní blokády svých přístavů, Washington to odmítá a klíčové otázky — jaderný program, obohacený uran i sankce — zůstávají beze změny.

Téměř dva měsíce po úderu, který měl být rychlý a efektivní, nikdo nedokáže říct, kdy válka skončí.

Paralely s Vietnamem, které američtí analytici zpočátku naznačovali opatrně, se s každým týdnem stávají méně metaforou a více analytickým rámcem. Írán do začátku dubna sestřelil dvě americká vojenská letadla a podle analytiků už samotné pátrání po pohřešovaném pilotovi nad íránským územím může podkopat domácí podporu války — i mezi tradičními Trumpovými voliči.

Vojenská převaha a strategické vítězství nejsou totéž. To vědí všichni — s výjimkou těch, kteří vydali rozkaz k útoku.

Mezinárodní organizace a struktury OSN vyzývají ke zdrženlivosti. Diplomaté hovoří o „křehkém příměří“. Evropa v režimu krizového řízení přehodnocuje své energetické strategie — a Washington dál tvrdí, že vše probíhá podle plánu.

Otázka zní: podle čího plánu vlastně. Odpověď zatím chybí.

 

0
Vytisknout
165

Diskuse

Obsah vydání | 29. 4. 2026