Nikdo nepozoruje svůj vlastní „soumrak“
7. 8. 2026 / Matěj Metelec
Poslední roky jsem si zvykl brát si k moři jednu knihu, zastupující kategorii, kterou pro sebe provizorně nazývám „staré dějepisectví“. Předloni to byli Thukydidovy Dějiny peloponéské války, loni Machiavelliho Florentské letopisy a letos Ammianus Marcellinus a práce Res gestae, která česky vyšla jako Soumrak římské říše.
Původně byla mojí motivací hlavně dočíst si klasické texty ve středomořském prostředí, jehož se bytostně dotýkají. Postupně jsme ale zjistil, že důležitější je pro mě historická perspektiva, kterou přinášejí. Je to možná banální nebo naivní zjištění, ale myslím, že v tom nejsem zdaleka sám: když se po léta zabýváte hlavně moderními dějinami a politikou, řekněme 19. a 20. stoletím, máte sklon automaticky uvažovat o nich v rámci jakéhosi zamlčeného (a často vyloženě zapíraného) evolucionismu, který považuje některé věci za bezmála stadia vývoje světového ducha, které možná lze vzít zpět, ale když se tak stane, na každý pád lze mluvit o regresu.
Když se ale začtete třeba právě do Ammiana, podobné mantinely mizí. Není tu ani Shakespearem kanonizovaná velkolepost konce římské republiky, spíš jakýsi institucionalizovaný chaos, po smrti jednoho augusta může být novým prohlášen v podstatě jakýkoli oblíbenější velitel, a tak se populární generálové v rámci konsolidace vlády mordují ve velkém, někdejší výboje jsou nahrazeny vleklými válkami nebo opatrným vyjednáváním o patřičném tributu nebo naopak masakry všech v dosahu kvůli patřičnému zastrašení. Politický význam občanství značně upadl, a z líčení svévolného užívání mučení na desítkách stran máte o systému pozdní římské říše ty nepochmurnější představy. Kvůli Ammianově perspektivě (obdivoval totiž císaře Juliana, který v naší paměti pořád figuruje jako Apostata) v jeho díle ani nelze vidět příběh vzestupu křesťanství.
Podobně jako při čtení občanských rozbrojů v renesanční Florencii nebo války Sparty s Athénami se vám u Ammiana rozostří se protiklady civilizace a barbarství, významu politických forem pro smysl pro humanismus a také výjimky a pravidla. V rámci moderní perspektivy máme skoro instinktivně za to, že když se civilizované entity dopouštějí zločinů proti lidskosti, překračují hranici do barbarství, které jsme přeci vývojově nechali za sebou, je to odchylka, nikoli norma. Přitom civilizace dokázala vždy být zcela samozřejmě barbarská a to, co máme sklon považovat za exces, bylo mnohdy zcela standardním prostředkem války.
Podobně nejednoznačné je hledisko politického vývoje – posun římské politické formy od republiky k vládě dvou augustů a dvou caesarů byl patrně dán tehdejší technologickou úrovní (spojení, komunikace, logistika) a přesunem od politiky k vojenství coby zdroje moci, právě v kontextu kulturně kodifikované představy římské velikosti však působí právě jako ten příslovečný úpadek (po němž následuje pád).
Pro nás je to navíc až příliš aktuální paralela, než aby nás nechávala chladnými. Zvlášť protože je patrné, jak politická forma ovlivňuje i představy o spravedlnosti. V Ammianově díle nejsou nejhorší popisy nenapravených nespravedlností, ale nejasnost kritérií spravedlnosti v mnoha případech. Zneužívání úřadu pro osobní obohacení je odsouzeníhodné vždy, ale o užití brutálního násilí při prosazování svých zájmů v okamžiku, kdy veřejný zájem je do značné míry personalizován, už se to zcela jednoznačně říci nedá.
Je skutečně velmi nepříjemná myšlenka, že podobným kritériím se valem blížíme.
Diskuse