Vzduch byl jedovatý v New Yorku po 11. září 2001

9. 9. 2026 / Fabiano Golgo

 
O 11. září 2001 víme téměř všechno na minuty. V 8.46 narazilo první letadlo do severní věže, v 9.03 druhé do jižní, v 9.59 se zřítila první věž, v 10.28 druhá. Američané tuto časovou osu opakovali tolikrát, až se stala součástí národní liturgie. Mnohem obtížnější je určit, kdy začala druhá katastrofa. Neměla okamžik nárazu ani televizní záběry. Nevznikla z letadla, ale z tiskových zpráv, právních memorand a porad za zavřenými dveřmi. První oblak byl vidět z druhého břehu Hudsonu. Druhý byl tvořen větami, které nebylo vidět vůbec.

 
„Vzduch je bezpečný."

Pětadvacet let po útocích zveřejnila newyorská radnice přibližně 170 tisíc stran dokumentů o kvalitě ovzduší, zdravotních rizicích a postupu městských úřadů po zhroucení Světového obchodního centra. Záznamy ležely přes dvě desetiletí v 68 krabicích v městském úřadu. Byly nalezeny teprve v roce 2025, přestože město předtím tvrdilo, že požadované dokumenty nemá. Jejich publikování je výsledkem dlouhého soudního boje organizace 9/11 Health Watch. První část archivu je nyní přístupná na https://sept11documents.cityofnewyork.us/; další materiály mají přibývat během následujícího roku.

Je v tom cosi téměř příliš newyorského. Dvě nejvyšší budovy města se během dopoledne změnily v prach. Důkazy o tom, co tento prach dělal s lidskými těly, se následně změnily v 68 krabic. Krabice se na rozdíl od plic zachovaly docela dobře.

Dokumenty ukazují, že zatímco veřejnost dostávala uklidňující zprávy, uvnitř radnice panovaly obavy z kontaminace, azbestu, nedostatečných ochranných prostředků a budoucích žalob. Starosta Zohran Mamdani při zveřejnění archivu řekl, že lidé onemocněli, protože představitelé, kterým důvěřovali, lhali o bezpečnosti vzduchu. Podle města byl azbest nalezen téměř všude, kde se prováděly testy. Záznamy mají ukázat nejen to, co úřady věděly, ale také jak se snažily omezit svou právní odpovědnost.  

Zvlášť výmluvné je memorandum zaslané už v říjnu 2001 tehdejšímu náměstkovi starosty Robertu Hardingovi. Právníci města v něm rozebírali možnost tisíců žalob od lidí, kteří byli vystaveni škodlivinám nebo se do dolního Manhattanu vrátili příliš brzy na základě oficiálních doporučení. Zatímco město navenek vyslovovalo slovo „bezpečí", jeho právní oddělení už počítalo potenciální žalobce.

Existovaly tedy dva New Yorky. Jeden dýchal. Druhý kalkuloval.

To neznamená, že radnice měla několik dní po zhroucení věží dokonalý toxikologický obraz katastrofy. Neměla ho. Právě to však činí její postup ještě horším. Jestliže vláda něco neví, má říci, že to neví. Nemůže nedostatek údajů přeložit do jazyka jistoty jen proto, že nejistota překáží hospodářství, politice a televiznímu obrazu odhodlaného národa.

Nevědomost není důkazem bezpečnosti. V New Yorku se jím na několik rozhodujících týdnů stala.

Wall Street obnovila obchodování 17. září, pouhých šest dní po útoku. Následujícího dne americká Agentura pro ochranu životního prostředí oznámila, že vzduch v New Yorku je bezpečný k dýchání. Pozdější vyšetřování generálního inspektora agentury zjistilo, že pro takové ujištění nebyl k dispozici dostatek spolehlivých údajů a že Bílý dům ovlivňoval formulace veřejných sdělení: varovné pasáže mizely, uklidňující přibývaly. Tehdejší šéfka agentury Christine Todd Whitmanová se za své výroky omluvila až v roce 2016. Tvrdila, že úřad jednal podle nejlepších informací, které v té době měl. 

Rozdíl jednoho dne mezi otevřením burzy a oznámením o bezpečném vzduchu samozřejmě sám o sobě nic nedokazuje. Vypovídá však o politickém tempu okamžiku. Amerika potřebovala předvést, že útok nezastavil její finanční centrum, New York znovu funguje a teroristé nezvítězili. Obnovení normálního života přestalo být praktickou potřebou a změnilo se v otázku národní cti.

Jenže vzduch nečetl projevy prezidenta. Azbest nevěděl, že Amerika musí ukázat sílu.

V prvních týdnech po útoku dostalo slovo „normálnost" téměř vlastenecký význam. Vrátit se do kanceláře znamenalo vzdorovat terorismu. Otevřít školu znamenalo vítězit nad strachem. Pokračovat v odklízení trosek bez zdržování znamenalo ctít mrtvé. Kdo by za takové atmosféry požadoval zastavení prací, rozsáhlejší testování a profesionální dekontaminaci obytných budov, mohl snadno vypadat jako člověk, který brání městu postavit se zpět na nohy.

Vlastenectví začalo nahrazovat respirátor.

Nově zveřejněné dokumenty obsahují i memorandum z února 2002. Připouštělo přítomnost alespoň nízkých koncentrací azbestu v mnoha budovách dolního Manhattanu, zatímco městské zdravotní úřady radily obyvatelům, aby prach uklízeli mokrými hadry a mopy. Problém byl v tom, že s azbestem podle pravidel smějí zacházet speciálně vyškolení a licencovaní pracovníci. Interní dokument proto s odzbrojující upřímností připustil možnost, že město veřejnost neinformuje o skutečných rizicích.Zveřejněné materiály popisuje také Wall Street Journal https://www.wsj.com/us-news/new-documents-detail-air-quality-issues-in-lower-manhattan-after-9-11-1aa74e39.

Prach přitom nebyl jen rozdrcený beton. Zřícení dvou mrakodrapů semlelo sklo, izolace, plasty, elektroniku, zářivky, kovy, nábytek a tisíce dalších materiálů a promíchalo je s palivem a produkty dlouhotrvajících požárů. V ruinách vznikla směs azbestu, olova, rtuti, žíravých částic a karcinogenních látek. Vědci později popsali hořící trosky jako chemickou továrnu, která po mnoho týdnů vyráběla nové toxické sloučeniny. Výzkum zveřejněný už v roce 2003 https://www.wired.com/2003/09/wtc-ruins-spewed-toxins-for-weeks hovořil o toxických kovech, kyselinách a organických látkách pronikajících hluboko do plic.

O čtvrt století později už nelze zdravotní následky zasunout zpět do krabic. Federální kompenzační fond evidoval k 31. červenci 2026 celkem 9 677 úmrtí spojených s nemocemi po 11. září. Program zdravotní péče pro osoby vystavené prachu evidoval přes 57 tisíc certifikovaných případů rakoviny. Počet případů mezi lidmi, kteří v oblasti bydleli, pracovali nebo chodili do školy, už překonal počet případů mezi záchranáři. 

Nelze každé jednotlivé onemocnění připsat jedné tiskové konferenci nebo jednomu výroku starosty. Lze však říci něco mnohem podstatnějšího: lidé nemohli učinit informované rozhodnutí, protože jim stát nepředal nejistotu, kterou sám měl. Přetvořil ji v ujištění. Teroristé vytvořili toxický prach. Úřady vytvořily souhlas jej dýchat.

To je druhá část příběhu 11. září, která se nikdy nevešla do velkého amerického filmu o hrdinství.

Hrdinství záchranářů bylo skutečné. Právě proto se dalo tak snadno použít proti nim. Hasič nebo policista, který vstoupil do trosek, nebyl v prvních dnech ochoten přerušit hledání kvůli obavám o vlastní zdraví. Povinností úřadů nebylo tuto obětavost obdivovat z tribuny, ale chránit lidi i před jejich vlastní ochotou riskovat. Místo toho se odvaha pracovníků stala levnou náhradou za bezpečnost práce.

Později museli stejní lidé dokazovat, že jejich kašel, plicní fibróza, rakovina nebo chronické zažívací potíže skutečně souvisejí s místem, kam je město poslalo. Spojené státy dokázaly během několika týdnů mobilizovat armádu pro válku na druhém konci světa. Vytvoření a dlouhodobé financování zdravotní péče pro vlastní záchranáře vyžadovalo roky politických bojů, opakované návštěvy nemocných mužů v Kongresu a veřejné ponižování zákonodárců komikem Jonem Stewartem.

Na oznámení o zveřejnění dokumentů stál Stewart vedle Mamdaniho. Nebyl tam jako celebrita pozvaná k výročí. Byl tam proto, že se po mnoho let musel chovat vážněji než stát.

Zákon nesoucí jméno policisty Jamese Zadrogy, který onemocněl po stovkách hodin práce u Ground Zero, vznikl teprve v roce 2011. Ani poté nebyla pomoc samozřejmostí. O její prodlužování a financování se znovu bojovalo. Oficiální americká formule „nikdy nezapomeneme" tak získala podivnou praktickou podobu: stát každoročně vzpomínal na mrtvé, ale živí nemocní mu museli opakovaně připomínat, že ještě nezemřeli.

Nové dokumenty nejsou prvním důkazem toxického vzduchu ani prvním odhalením nepravdivých ujištění. Základní selhání federální agentury bylo známé už dvě desetiletí. Význam archivu spočívá jinde. Ukazuje vnitřní život městské správy: co se měřilo, co se sdělovalo mezi úředníky, jaké obavy měli právníci a jak se veřejná zdravotní otázka měnila v otázku finanční odpovědnosti.

A především ukazuje trvání institucionálního mlčení. Giuliani, Bloomberg, de Blasio a Adams představovali čtyři velmi odlišné radnice. Dokumenty však zůstávaly zavřené. Ke spiknutí nejsou vždy zapotřebí muži v tmavé místnosti. Někdy postačí právní výjimka, přesunutá krabice, nevyřízená žádost, dědictví předchozí administrativy a společný instinkt institucí nevytvářet důkazy proti sobě.

Každý nový starosta zdědil nejen město, ale také důvod krabice neotevírat.

O to grotesknější je nynější spor mezi Rudym Giulianim a Zohranem Mamdanim. Giuliani, který se po útocích stal „starostou Ameriky", chtěl, aby se Mamdani nezúčastnil letošní vzpomínkové ceremonie, a dokonce prvního muslimského starostu New Yorku přirovnal k únoscům letadel. Mamdani na to neodpověděl další soutěží o vlastenectví. Otevřel archiv Giulianiho radnice. 

Giuliani má právo připomínat své vedení města v den útoku. Nemá právo vlastnit paměť 11. září a rozhodovat, kdo smí stát u památníku. Zvlášť když se nyní z útrob radnice vynořují dokumenty o ceně jeho slavné „návratnosti k normálu".

Amerika po 11. září vybudovala monument, muzeum, nové věže, bezpečnostní aparát a dvě války. Mnohem obtížnější pro ni bylo připustit, že některé oběti nepřidal k původním 2 977 mrtvým Usáma bin Ládin sám. Útočníci vytvořili katastrofu. Politická potřeba rychle obnovit obraz kontroly prodloužila expozici lidí jejím následkům.

New Yorku bylo řečeno, aby se znovu nadechl a postavil na nohy. Město poslechlo. Teprve po pětadvaceti letech se dozvídá, co přitom vdechlo.