Osobní zodpovědnost za sebe sama

15. 11. 2011 / Jiří Jírovec

Proč má světa znalý vědec, jakým Václav Pačes nepochybně je, potřebu vyslovovat souhlas s takovým nesmyslem?

Osobní zodpovědnost za sebe sama (dále OZSS) existovala i za toho sociálismu. Tenkrát byl ovšem jiný systém hodnot, a tak se v něm nedala zodpovědnost vhodná pro život v kapitalismu dost dobře natrénovat, to dá rozum.

OZSS nabytá v socialismu byla možná dokonce výraznější než v kapitalismu. Byla spojena s poznáním, že člověku nic nespadne do klína, pokud se nepřičiní. To platilo ve zvýšené míře pro nestraníky. Ve vysokoškolském prostředí, v němž jsem se většinu svého českého života pohyboval, jsem nikdy nenarazil na člověka, který by se spoléhal na to, že mu někdo něco dá a že na sobě nemusí pracovat.

I v socialismu bylo možné projevit a uplatnit značnou OZSS v zaměstnání a budování vědecké kariéry. Aby nedošlo k nedorozumnění -- nemám na mysli kariéry opřené o stranickou legitimaci.

Sám Václav Pačes je zářným příkladem toho, že i před rokem 1989 existovali lidé s vysokým stupněm OZSS a byli úspěšní. Neztratil se na severoamerických universitách, stejně tak jako se na západě neztratilo nejméně deset dalších nestraníků z Přírodovědecké fakulty (to počítám jen ty, kteří se vrátili). Za sebe mohu prohlásit, že OZSS, získaná v Československu, mi výborně posloužila při studijním pobytu i v pozdější emigraci v Kanadě.

Mluví-li teď ministr, president nebo jiný papaláš o nedostatku OZSS jako neblahém dědictví socialismu, je třeba vidět, že jde o kecy (v angličtině bullshit). Je to populistické rozdmýchávání nenávisti k lidem, kteří jsou odkázáni na sociální dávky, podporu v nezaměstnanosti a chtěli by bezplatnou lékařskou péči a vzdělání.

Je pravda, že socialismus nepřipravoval lidi na nezaměstnanost, fronty na pracovních úřadech a na život s dluhy a exekucemi za zády. V bývalém Československu si nikdo nemohl zvyknout natahovat ruku a žít ze sociálních dávek nebo podpory v nezaměstnanosti. Nepracovat bez prokázaného příjmu bylo trestné příživnictví. Nějakou tu korunu na přilepšení důchodcům poskytovaly sociální odbory na národních výborech, ale ona "kapitalistická" záchytná síť vlastně ani nemusela existovat.

Upozorňuji, že ani v ryze kapitalistické Kanadě neexistuje výchova k OZSS. Spíše naopak - mladá generace je manipulována iluzí, že všechno je snadné a budoucnost růžová. Škola jim o realitě života neřekne nic a rodiče vedou takměř marný boj s přívalem promyšlených reklam, stupidních filmů a TV seriálů, které mladého diváka ohlupují plytkými situacemi a nerealistickým obrazem života. Nejsou v nich ani pracující ani nezaměstnaní. Nikdo nemá dluhy, neshání práci a proto jsou všichni stále veselí, protože peníze, Mercedesy a blondýnky neubývají a pokud postavy nějaké problémy řeší, tak jde většinou o to, zda jsou již zralí na sex (ale scénáristé nemohou jít tak daleko, aby potvrdili, že ano).

Výchova k OZSS se smrskává na poučení, že je dobré dokončit střední školu a pak jít na college nebo univerzitu.

Procitnutí nastává na konci studií, kdy absolvent zjistí, že získané vzdělání většinou nestačí k získání místa a že nahromaděné dluhy se z minimální mzdy těžko platí. Myslím, že kanadské děti mají velkou odolnost proti jakékoli osvětě ohledně osobních financí, nezajímají je triky finančních institucí a nezajímá je ani to, jak funguje společnost jako taková. Jenže přesně takové je moc chce mít -- zmáknuté, zadlužené, poddajné.

Teprve později si mladí lidé začnou uvědomovat, že místní společnost je sociálně nespravedlivá a že jakkoli se snažili, zůstávají kdesi u dna. Začnou-li se ptát po příčinách, zjistí, že prostě není všeho pro všechny dost a že se tedy nedává těm nejslabším, kteří se nemohou bránit. Pohádky o tom, že se každý může stát milionářem, se tady již nevyprávějí.

Těsně před tím, než jsem zmíněný rozhovor četl, jsem v místní samoobsluze potkal bývalého kanadského kolegu z práce. Pohovořili jsme u regálu a vyměnili si vzájemné obavy z budoucnosti svých dětí. Prošly čistě kapitalistickou výchovou, protože místní společnost není poznamenána tím sociálismem. Všechny čtyři se s pocitem OZSS dopracovaly vysokoškolského vzdělání. Dvě ze zmíněných ratolestí pracují manuálně, jedna prodává sportovní potřeby a jedna, s velmi silně vyvinutým stupněm OZSS, podlehla depresi z promarněného úsilí (a peněz) a není momentálně práce schopná.

Je pravděpodobné, že pocit marnosti postupně dopadne i na české absolventy, protože zjistí, že i jim je OZSS málo platná.

V určité části české společnosti je pak OZSS skoro k ničemu, protože o skupinu mladých z horních deseti tisíc je postaráno vskutku velmi pěkně. Kromě dobrého třídního původu nepotřebují takměř nic.

Zlomyslná media občas zveřejňují informace, které jsou pro spodní vrstvy nevhodné. Třeba o tom, že Topolánkův zeť získal dobré místo u ČD, že tam manažeři dostávají statisícové bonusy, aby měli na soukromé školy pro děti, že se Topolánkův syn učí na večírcích točit kolem missek, že Klausův syn dostal sponzorský dar 100 milionů na své soukromé gymnasium anebo, že Lucie Bílá koupila pro patnáctiletého syna patro v domě v Kaprově ulici za nějakách 40 melounů, aby měl cosi do začátku. K poslednímu příkladu dodávám, že proti Lucii Bílé nic nemám. Když nic jiného, alespoň umí zpívat. Ty příklady jsem uvedl jako otázku, jak asi příjemce vedou k posilování OZSS. Je to jako v těch seriálech -- to se jim to žije, když všude tečou peníze.

Výjimku z té horní vrstvy tvoří ženy, které v ní zpeněžují svoje tělesné půvaby. Ty se musejí sakra snažit, aby se dostaly ke zlatu, které se odráží v jejich obecném názvu. A tak musejí projevovat OZSS, tedy alespoň ke svému tělu.

Závěrem ještě omluvu. Pasáž, citovaná v úvodu, byla trochu vytržena z kontextu. Má totiž ještě druhou část, v níž Václav Pačes říká:

Stát, respektive moc, nemá zájem, dávat lidem nadměrný prostor. Právě naopak, moc má ráda tupé stádo a nechce, aby se jí někdo pletl do kšeftu provozovaného za záclonami s potiskem demokracie. Z tohoto hlediska OZSS znamená jen to, že je žádoucí, aby člověk neobtěžoval vrchnost žádostmi, které by negativně ovlivňovaly její vlastní bohatství. S tím se netají ani současní ministři. Což nevysvětlovali, že výrazné odměny přiznali svým podřízeným za úspěchy ve škrtech?

Možná, že "odpovědnost" zmíněná Václavem Pačesem je toliko synonymem pro hůl vhodnou k dání politikům po čuni. Jak je u vědců zvykem, Václav Pačes ovšem zůstává u teorie mírného pokroku v mezích zákona a nenaznačuje, jak by se experiment s výpraskem dal uskutečnit.