Opomíjená výročí:

Tragický příběh Východního Timoru a případ kurážného reportérství

14. 11. 2011 / Daniel Veselý

Je zvláštní, že toho o Východním Timoru v našich zateplených končinách moc nevíme. Vzpomínám si, jak v roce 2002 Česká televize veřejnost informovala o vzniku nového státu -- Východního Timoru -- jako by se tento stát vyloupnul odnikud, bez historického a politického pozadí. Šlo pouze o strohou zprávu, jakých v České televizi vídáme stovky -- ve zprávě pochopitelně nepadlo ani slovo o heroickém zápasu Východotimořanů o holé přežití, jenž trval čtvrt století a který byl de facto odsouzen k zapomnění.

Východní Timor byl po dobu tří set let křesťanskou portugalskou kolonií, která je obklopena převážně muslimským indonéským souostrovím asi 450 kilometrů severozápadně od australského pobřeží. Portugalská říše se v roce 1974 rozpadala a v jejích koloniích probíhaly národnostně osvobozovací procesy, třeba v bývalém portugalském panství v Angole a Mosambiku, tedy v tutéž dobu jako ve Východním Timoru. Když v roce 1975 získal Východní Timor nezávislost, netrvalo dlouho a byl napaden dvěstěkrát větší Indonésií. Tento strategicky důležitý kus země skýtal velké množství nerostného bohatství, těžil se tu cín, měď, zinek, dřevo, ale zejména se tu nacházely zásoby ropy a zemního plyn, a to byl pro Suhartovu vládu v Jakartě, Spojené státy, Velkou Británii a Austrálii lákavý a vydatný pamlsek.

Pokud se nemýlím, tak o dění ve Východním Timoru kupodivu nijak neinformovala ani československá totalitní média, byť by šlo o pořádnou propagandistickou sukovici na hřbet amerického (ale i britského a australského) imperialismu. Důvod byl možná nasnadě. Poté co byla v předvečer indonéské invaze do této bývalé portugalské kolonie v říjnu roku 1975 Suhartovými vojáky zmasakrována skupina pěti australských novinářů, kteří na horké půdě Východního Timoru sbírali informace o indonéských vpádech, jež předcházely masivní a brutální invazi, bylo mediální pokrytí celého řetězu hrůz až do roku 1991, kdy se v hlavním městě Dili odehrál masakr, během něhož byli málem ubiti dva američtí novináři, hrubě nedostatečné. Také skutečnost, že nešlo o typický studenoválečnický konflikt, jehož by se zúčastnily "síly komunistického dobra proti kapitalistickému zlu", se do dramaturgie normalizačních televizních kádrováků moc nehodila (ačkoliv řada převratů, invazí a okupací v režii Bílého domu během studené války neměla vůbec co do činění s proklamovanou "komunistickou hrozbou" -- Írán 1953, Guatemala 1954, Brazílie 1964, Dominikánská republika 1965, Řecko 1967, Kambodža a Laos na přelomu 60. a 70.let, Chile 1973, Salvador 70. a 80. léta, Nikaragua 80. léta, Grenada 1983, Panama 1989 atd.).

Kombinovaná invaze indonéských pozemních, vzdušných a námořních sil se uskutečnila 7. prosince roku 1975, jen několik hodin poté, kdy Jakartu navštívil tehdejší americký prezident Gerald Ford, který indonéské generalitě odmávl "zelenou" k napadení malého souseda. Spojené státy hrály velkou úlohu při posilování indonéské armády už na přelomu 50. a 60. let coby protiváhy vůči indonéské komunistické straně (PKI) -- a rovněž nezůstaly pozadu, když tato armáda v čele s generálem Suhartem povraždila půl milionu až milion indonéských komunistů a bezzemků a desítky tisíc dalších uvrhla do žalářů. Takže Bílý dům dobře věděl, s kým má tu čest co se invaze svého agilního klienta v Jakartě týkalo.

Indonéští vojáci také nezůstali své pověsti nic dlužni, následoval přísun amerických (90% výzbroje indonéských sil, britských a australských zbraní, bleskové masakry nevinných lidí, kteří měli tu smůlu, že hromadné prolévání jejich krve zůstalo ve stínu západními zeměmi vybičované hysterie týkající se kambodžské genocidy, jež se odehrávala takřka simultánně. První měsíce invaze provázela ukrutná zvěrstva -- celé rodiny byly upalovány zaživa ve svých obydlích, muži byli popravováni před svými manželkami, ženy byly násilně sterilizovány, tisíce mladých dívek byly znásilněny, desítky tisíc lidí byly nahnány do koncentračních táborů, kde umíraly hladem a na následky neléčených nemocí, stovky tisíc osob byly násilně vysídleny atd.. Nevládní organizace v roce 1976 odhadovaly, že během jednoho roku indonéské okupace bylo zavražděno 100 000 lidí. Skutečný počet obětí bude pravděpodobně menší, neboť téměř čtvrt století trvající indonéská agrese usmrtila celkem přes 200 000 osob, tj. čtvrtinu až třetinu celé východotimorské populace! Fordova administrativa na půdě OSN promptně neutralizovala jakékoliv mezinárodní snahy o řešení krize ve Východním Timoru, jak uvádí šéfredaktor amerického měsíčníku Wired a autor srovnávací analýzy Genocide in Cambodia and East Timor Chris Anderson. V následujících letech Jakarta a Washington odmítly akceptovat osm rezolucí Rady bezpečnosti OSN, jež požadovaly okamžité stažení indonéských vojsk z Východního Timoru.

Nestoudné ticho okolo tragických událostí ve Východním Timoru bylo částečně prolomeno 12. listopadu 1991, kdy v průběhu masakru na hřbitově Santa Cruz ve východotimorské metropoli Dili indonéská armáda bezdůvodně usmrtila nejméně 270 bezbranných lidí. Svědky tohoto krveprolití, placeného především z kapes amerických daňových poplatníků, na rozdíl od řady předešlých jatek byli dva američtí novináři: Amy Goodmanová, která dnes působí ve známé stanici Democracy Now!, a investigativní reportér Alan Nairn. Jejich očité svědectví je zaznamenáno v radiodokumentu Massacre: The Story of East Timor z roku 1992. Goodmanová na tento tragický den, kdy do ulic Dili vyšly tisíce lidí, aby uctily památku mladého muže zavražděného Indonésany, vzpomíná: "Asi 5 000 lidí zaplnilo ulice a hřbitov. Posléze se někdo z nás podíval na příchodovou cestu ke hřbitovu, kde se nacházel hrob usmrceného chlapce zasypaný květinami, a spatřil indonéské vojáky, kteří v ruce drželi americké útočné pušky M16 a pochodovali směrem k nám. Alan navrhl, abychom se pokusili dostat mezi vojáky a dav. Věděli jsme, čeho jsou okupační jednotky schopny, ale doufali jsme, že jako západní novináři můžeme zabránit nejhoršímu... Zastavili jsme uprostřed ulice a dívali se přímo na blížící se vojáky. Za našimi zády byl hřbitov s vysokými zdmi, který byl zaplněn lidmi, kteří neměli kam utéct." Nairn pokračuje: "Když se vojáci přiblížili, přiložili pušky k líci, zamířili a bez varování začali střílet... ulice byla pokryta mrtvými těly. Vojáci stříleli na ty, kteří se pokoušeli utéct. Viděl jsem, jak vzduchem létaly lidské končetiny, všude stříkala krev. Bylo slyšet výstřely. Všechno bylo velice organizované a systematické. Vojáci svou práci skončili, když už nikdo nestál na nohou." Goodmanová dále popisuje, jak se na ni a jejího kolegu vrhli vojáci a začali do ní kopat. Alan se snažil Amy před kopanci ochránit a vojáci do něj začali bušit pažbami pušek, až mu rozbili lebku. Oba neustále křičeli, že jsou z Ameriky. To jim možná zachránilo život.

30. srpna roku 1999 bylo Východotimořanům umožněno hlasovat v referendu o své nezávislosti. Přes krutou zastrašovací kampaň ze strany Indonésanů se 78,5% hlasujících vyslovilo pro nezávislost. Odveta byla mimořádně tvrdá: podle Andersenovy studie indonéská armáda a s ní spřáhnuté lokální milice zmasakrovaly tisíce lidí, zničily 70% východotimorských budov a infrastruktury, násilně deportovaly 250 000 osob a znásilnily nesčetné množství žen. Clintonova administrativa platila špinavý účet. Klíčovou vojenskou podporu pro indonéskou generalitu prezident Clinton oficiálně ukončil 9. září 1999. Do zmučené země 20. září dorazila mezinárodní mírová mise vedená Australany (sic!). Jedna z nejhorších kapitol 2. poloviny 20. století se uzavřela.