Nesedněme janečkům na lep. Už bychom se totiž také nemuseli odlepit

4. 12. 2012 / Marek Řezanka

Demokracie (má mnoho podob a vývojových stádií) možná alternativu nemá (nechceme-li autoritářský režim či přímo tyranii, nemluvě o tom, jak blízko někdy může být od některých forem demokracie k tyraniím), jak ale můžeme tvrdošíjně trvat na přesvědčení, že alternativu nemá kapitalismus?

Je snad stávající forma kapitalismu ochranou demokratických hodnot, jak jsme je definovali v případě západoevropského sociálního státu? Nebo je spíše jejich zjevným -- a již ani neskrývaným -- popřením?

Na straně druhé však již nemáme žádný Sovětský svaz pod Stalinovým hrůzovládným vedením, a chce-li někdo v dnešní době kreslit "rudé nebezpečí", musí si vystačit s více méně sociálně demokraticky cítící Vítězslavou Baborovou.

Společnost, kde je významně narušena důvěra v politiky a politické strany, připomíná organismus oslabený virem HIV. Tento organismus má slabší imunitu a podlehne i lehčí nákaze, či se s ní obtížně vyrovnává.

Společnost, kde zakoření silná nedůvěra v politický systém, je náchylná k volbě diktátorů. Co jiného je volání po silné ruce, po dokonalém (samozřejmě že ušlechtilém) spasiteli, ať již supermanovi, samurajovi či rytíři? Dlouhodobě budovaný systém právních norem a kontrolních mechanismů je rázem pošlapán s vidinou "spravedlnosti" a "pořádku".

Část české inteligence je jistě přesvědčena, že v  českých podmínkách je hrozba fašismu zatím spíše marginální a že ji není třeba přeceňovat. Osobně si myslím pravý opak.

Nezáleží ani tak na tom, že DSSS zatím nepřekročila v parlamentních ani krajských volbách pětiprocentní hranici. Znepokojující je spíše rétorika mocných a mediální prostor, který je dáván těm, kteří přicházejí s "blanickou vizí". Staré pověsti české jsou jistě chvályhodnou četbou, také jsem měl rád příběh o Králi Ječmínkovi a kouzelníku Žitovi. Ovšem na papíře, ne v realitě a v personifikovaném provedení.

Není to tak dávno, kdy se takzvaná inteligence vysmívala "legračnímu mužíčkovi s knírkem", který byl přece tak zábavný. Humor ale Evropu na pěkných pár let přešel.

"Můj král králů je Karel, je to Karel Janeček, šéf protikorupčního fondu nebo co to je. Takže vám říkám, jestli budete někdo zlobit krále Karla a budete mu vyhrožovat, já vám ublížím." Jedná se o pouze nevinný záchvat zoufalého člověka, nebo ví D. Landa přesně, co dělá, jako to věděl jiný muž, který také hrál na veřejnosti hysterické záchvaty a "žral vzteky koberec"?

Žijeme v době, kdy neustále koroduje to, v čem jsme vyrůstali ještě před pár lety. Okopávat myšlenku jednotné Evropy v době krize a mimořádně nešťastné evropské fiskální politiky, není nic těžkého.

Stejně jako zpochybňovat hranice rasismu a xenofobie ve státě, jenž zaútočil tvrdě na základní sociální jistoty většiny z nás.

Relativizace lidských práv v situaci, kdy mezinárodní právo obchází kde kdo a kdy je do značné míry mafiány ovládané a západem privatizované Kosovo smutným symbolem údajného boje za humanitu, je tak přirozenou jako odskočení na záchod za účelem vykonání potřeby.

Pokud demokratické principy ztrácejí půdu pod nohama, staví se na síle a zvůli. Veřejnost naslouchá těm nejjednodušším receptům, protože po ní nic nevyžadují, kromě poddajnosti a poslušnosti. A na tu si většina lidí v zájmu určitých jistot (aspoň domnělých) ráda (či aspoň ochotně) přivykne.

Toto jsou dokonalé kulisy pro Janečkovy "vlny pozitivní evoluce". Je tedy Janeček tím poslem "něčeho nového", něčeho, co se možná pomalu rodí na Islandu? A je snad právě Janeček tím, kdo by měl mít blízko k Hnutí za Přímou Demokracii?

Má mít toto hnutí blízko k panu Janečkovi? Vždyť přece mluví o nutné změně volebního systému, vymezuje se vůči politickým stranám jako uzurpátorům mocenského vlivu a volá po změně za pomoci "zodpovědných voličů". Tak v čem je rozdíl, existuje-li nějaký?

Ano, existuje -- a to zásadní. Karel Janeček věří v obrodu pomocí "osobností", staví "osobnost" proti demokratickým mechanismům a procesům, hraje na kartu výlučnosti a elitářství.

Hnutí za Přímou Demokracii naopak před modelem vlády "vybraných nejlepších osobností" varuje a požaduje změny systémové, jak v oblasti politického, tak ekonomického systému. Hnutí za Přímou Demokracii si za cíl klade posílení práv občana. Čí práva chce posílit K. Janeček, ví nejlépe on sám.

Pokud se však nedistancuje od člověka sahajícího k bojůvkám (nebo snad jde pouze o přirozený upgrade Kalouskových výchovných facek, tentokrát s nožem v ruce?), je sám krajně nedůvěryhodným. To přitom není tak dlouho, kdy "morální vzor" Janeček ohrnul nos nad "extrémně nečistým" D. Rathem pouze proto, že ten trval na své nevině. Inu, "královi" se nezamlouval.

Často si říkám, jak by se v dnešních dnech cítili lidé jako Karel Poláček či Karel Čapek, humanisté sociálně cítící? Jak moc by na ně dopadalo hrubnutí scény politické, které se pochopitelně odráží v hrubnutí publika?

Jak by tito lidé nesli zjevně neférové a právo deformující kroky, ať se již jedná o pochybný zákon o církevních restitucích či celou škálu neuspokojivě do ztracena vedených korupčních a dalších kauz? J

ak by se vyrovnávali s postupnou rezignací společnosti na právní systém a principy demokracie a s jejím příklonem k unisono vyleštěným botám, jedinému správnému světonázoru a k vzývání vůdce?

Jak ostatně zareagoval na Landův projev senátor Kubera, který slyšel (patrně ve snu) Ilonu Švihlíkovou skandovat něčí jméno?

Ne, společnost, která se neozve proti zjevným křivdám, a naopak volá po křivdách nových (samozřejmě ve jménu těch nejvyšších a nejsvatějších hodnot), není na cestě k uzdravení. Je na tom přibližně jako silný narkoman, který čeká na další vytouženou dávku drogy. Jedinou jeho jistotou je, že jedna bude tou poslední.

Když dva dělají totéž, není to totéž. Karel Janeček si vybral cestu, kde občan má tak leda právo skandovat hesla a tleskat. A být celý blahem bez sebe, že dostane obrázek či lízátko, bude-li hodný, a tedy "zodpovědný".

Nesedněme takovýmto "mesiášům" na lep. Už bychom se totiž také nemuseli odlepit.