Americký marod, bezdomovec-aktivista a zombie -- naše budoucnost ...?

7. 12. 2012 / Tomáš Koloc

Příběh první: Léčebný výkon

1. Český prolog

Noc před odletem z domova mi vypadla plomba, a tak jsem se vydal na zubní pohotovost. V zaplněné čekárně fakultní nemocnice mi bylo sděleno, že k ošetření jsou nutné tři třicetikorunové kolky stvrzující zaplacení trojnásobného pohotovostního regulačního poplatku. Čekárna sice byla vybavena strojem na vydávání kupónů i strojem na rozměňování bankovek a mincí, stroj na kupóny ale nefungoval. Vydal jsem se tedy tam, kam jsem byl poslán, na vrátnici nemocnice, kde jsem si pořídil kupóny od službu konající vrátné. Řev z ordinace byl pravidelně střídán řevem neurvalého (možná přepracovaného?) službu konajícího lékaře, jehož dobrým zvykem bylo pacientovi vynadat za cokoli, od příliš pomalu sdělované anamnézy přes to, že stav svého chrupu zanedbal, až po nedostatečně otevřená ústa. Při poslechu jeho nadávek jsem byl neskonale vděčný, že vlastním univerzální přepínač na zvláštní zacházení = sdělení, že jsem synem lékaře. Použil jsem ho i ve chvíli, kdy se mi službu konající stomatolog chystal vrtat zanícený zub bez anestezie. Lékař (který si byl vědom, že mezi kolegy se nic neutají) okamžitě přešel do pokornějšího modu a píchnul mi "protekční" injekci s anestézií. Předtím jsem mu ovšem musel (poprvé v životě) podepsat potvrzení, že mi bude aplikována na mé vlastní riziko. Onen "taktický úspěch" mě natolik uspokojil, že jsem odmítl poslechnout svou vnitřní kontrolku, vybudovanou během mé praxe pracovníka ve zdravotních a sociálních službách, která mi říkala, že můj zánět se už natolik rozvinul, že ho bude patrně potřeba zaléčit antibiotikem -- o to už jsem si ale neřekl. Tyto dva zdánlivé detaily (podpis souhlasu s anestézií a strach říci si o recept) se staly předzvěstí pokračování příběhu na americkém kontinentě.

2. "Nadnárodní" pojišťovací kolize (po česku) a americká krize

Už druhý den ráno po příletu do Texasu jsem volal do Prahy na asistenční linku své pojišťovací firmy. Ačkoli byla inzerována jako "nonstop", dozvěděl jsem se, že pracovníci, kteří by mohli vyhledat nejbližšího smluvního lékaře, již nejsou přítomni, za což může sedmihodinový časový posun. Službu konající asistent však slíbil, že mou kauzu zaznamená do pracovní knihy a druhý den mě bude "kontaktovat někdo s lékařským kontaktem". Druhý den nikdo nevolal a v lékárně (která je, jak jsem zjistil, v Severní Americe spojená s drogérií a zpravidla se nachází uprostřed prostoru velkého obchodního domu) mi nekompromisně sdělili, že prodej antibiotik není v Severní Americe o nic volnější, než ve Střední Evropě -- bez receptu ani ránu. Třetí den jsem se po opětovném telefonátu od jiného operátora dozvěděl, že v pracovní knize nebyla o mém případu ani zmínka. V té chvíli jsem (pološílený bolestí) modifikoval svůj osvědčený aplikátor zacházení do sdělení, že jsem novinář a že pokud mi pojišťovna okamžitě nenajde vhodného pisatele receptu, bude z toho hodně špatná reklama v médiích. Nato mi bylo opět slíbeno, že druhý den budu zkontaktován., což se skutečně stalo. A nejen to. Návštěva zdravotnického zařízení mi byla dokonce objednána na fixní hodinu -- za necelou hodinu. Naštěstí šlo o tak blízké zařízení, že jsem tam (nemaje automobilového dopravního prostředku v oněch krajích ještě běžnějšího, než u nás) dorazil včas i pěšky. Operátor mě pro návštěvu vybavil následující informací: Nejde o smluvního partnera pojišťovny, těch má prý firma (honosící se celosvětovým pokrytím své služby) na americkém kontinentě pomálu, ale zdravotnické zařízení však bude možná svolné se zpětným zaplacením výkonu, když odpovím na všechny otázky. Na vrátnici zařízení na mě už čekali. Styčná osoba, jakási sekretářka, se se mnou bavila telefonem. Odpověděl jsem na všechny její otázky, načež mi byla promptně vykalkulována cena přes sto dolarů, splatná ihned, ještě před výkonem. Argumentoval jsem, že ohledně zdravotnického výkonu mi bylo slíbeno uhrazení pojišťovnou, ostatně jsem sám bývalý pracovník ve zdravotnictví a žádám pouhý recept na konkrétní lék, ekvivalent evropského léku, který běžně beru, a nejsem na něj tedy nijak alergický. (Název léčiva v americké distribuci jsem si předtím našel na internetu.) V tu chvíli však už byl telefon hluchý a paní na vrátnici bezradně krčila rameny. K receptu jsem se nakonec dostal o dva dny později, po týdnu utrpení, když jsem v pobřežním městečku Brazosport, u ústí řeky Brazos do Mexického zálivu, navštívil místní pohotovost -- která své pacienty hned u dveří vítá velkou cedulí se seznamem kreditních karet, kterými lze platit. Nejprve jsem musel vyplnit povinný jedenáctistránkový formulář, který končil signovací sekvencí, v níž jsem musel stvrdit, že beru na vědomí:

-že zdravotnické zařízení má právo archivovat má data

(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

(o řádek níž)

-že zdravotnické zařízení neručí za výsledek léčby, kterou podstupuji na své vlastní nebezpečí (zde mě ohromila nebývalá osvícenost formulace: "I am aware that the practice of medicine is not an exact science...")

(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

(zde můj podpis znamenal skutečný vřelý souhlas)

(o řádek níž)

-že budu vydané medikamenty užívat tak, jak jsem byl poučen

(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

(o řádek níž)

-že zdravotnické zařízení má právo účtovat mi danou částku

(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

(o stránku dál)

-řád zdravotnického zařízení

(+ jméno hůlkovým písmem, datum, podpis)

Mezitím, co jsem podepisoval a datoval (striktně dodržuje fakt, že jednička se píše jako I a sedmička jako 1) zaparkoval před budovou kamion, z něhož řidič vynesl sténající nepohyblivou ženu, kterou břichem dolů položil v čekárně na lavici. Když ji vrátná zpozorovala, vylovila z pod svého pultu stejný formulář, který jsem já měl už vyplněn, a spolu s propisovací tužkou jí ho položila na lavici k vyplnění. Můj výkon trval i s placením celkem deset minut. Přivolaná zdravotní sestra (nikoli lékařka) mi změřila tlak (= upozornila mě, že mám méně solit), podívala se mi do ucha (= upozornila mě, že si nemám vytírat uši k tomu určenými tyčinkami, nýbrž zvláštním vodním přístrojem), po pohledu do úst konstatovala, že otok je skutečně přítomen a odeslala mě na vrátnici, kde mi proti sto osmi dolarům (2 160 Kč), odečteným z mé kreditní karty, vydali kýžený recept. Na něj mi v lékárně nejbližšího megamarketu po půlhodinovém čekání proti jednadvaceti dolarům (420 Kč) vydali kýžený lék -- bez originálního balení, v unifikované umělohmotné válcovité krabičce s potištěnou nálepkou, na níž byla namísto informace o složení a nežádoucích účincích uvedena pouze má mnou uvedená osobní data a poučení o dávkování léku.

Nicméně lék zabral.

3. Český epilog

Hned po návratu do vlasti jsem zdravotní pojišťovně poskytl veškeré materiály, potřebné k posouzení zpětného proplacení léčebných výdajů. Ty mi dodnes (po měsíci a půl) nebyly proplaceny.

Do naplnění zákonné lhůty do vyrozumění zbývá ještě jednou tolik času.

Příběh druhý: Bezdomovci a "Svátek všech svatých zemřelých v milosti boží"

1. Američtí bezdomovci

Potkal jsem jich několik a zdálo se mi, že američtí bezdomovci jsou průměrně v porovnání s těmi našimi kreativnější. První, kterého jsem potkal v centru texaského San Antonia, měl zajímavou metodu, jak sehnat jídlo. Obcházel mexické restaurace, kde se jako překrm obědů a večeří s mnoha chody podávají kukuřičné lupínky nachos, namáčené do různých omáček. Poměr průměrného hosta a nachos je totiž takový, že hostovi pár prvních soust chutná, ale nachos je hromada, a strávníkům, kteří se těší na další chody, většinou stejně zbudou. Muž, o kterém mluvím, tak prostě procházel jen zahrádky restaurací a žádal o zbytek nachos, které si nasypal do připraveného pytlíčku. Když prošel ulicí plnou restauracemí, byl zásoben jídlem na několik dní dopředu.

Opravdové profesionály jsem ale potkal až v kalifornském San Franciscu, Mekce amerických levicových aktivistů. Tuto tradici zde založili už beatnici a hippies, kteří se po 2. světové válce začali houfně stěhovat na západ. Jeden z nejznámějších z nich, Lawrence Ferlinghetti, tu zakotvil, a před šedesáti lety na vrcholu kopce na Columbus Avenue založil snad nejznámější knihkupectví na světě City Lights Bookstore, kam každou sobotu (bohužel jsem je navštívil v pondělí...) dochází osobně prodávat. Sanfranciští bezdomovci, kteří jsou si vědomi slavné tradice, která je povyšuje na Kerouacovy Dharmové tuláky, jsou také patřičně sebevědomí a uvědomělí. Většina z nich obhospodařuje aktivistické stánky s velikými transparenty typu: "Žijete-li pod vládou kapitalismu, jebáte na přežití" nebo "Ekonomický model Světové banky = bída + odlesňování planety", kde rozdávají letáky, týkající se ekologie, zbrojení, globálního oteplování, nebezpečnosti geneticky modifikovaných potravin, družstevního hnutí a tak dále -- anebo prodávají za dolar svůj list Street Sheet, který má na rozdíl od českého Nového Prostoru jen dva dvoulisty novinového papíru, ale zato je to čtrnáctideník, ilustrovaný originálními kreslenými vtipy a linoryty. Na titulní stránce čísla, které jsem si koupil, stojí chlapeček, nesoucí malý balíček, pod nímž je napsáno: "Ti, kdo dávají ze svého mála, jsou vždycky pokládáni za ty, kdo nemají právo."). Bezdomovci, kteří nemají ve zvyku jen tak postávat na ulicích větrného San Francisca, do svých stánků vtipně lákají kolemjdoucí (kteří jsou všude na světě stejně lhostejní) žonglérskými, písničkářskými a jinými talenty ze svých řad. Protože jsem město navštívil na vrcholu prezidentské volební kampaně, podle četných placek s Barackem Obamou a Michelle Obamovou jsem také poznal jejich volební preference. (Bezdomovce, který by měl na klopě podobiznu Mitta Romneyho, jsem nepotkal...)

Co se týká obživy, velká řada těch, kteří jsou na ulici, nežebrá, ale provozuje atrakci, která se dnes pomalu rozšiřuje po všech světových velkoměstech a památkách: živé sochy. Muž či žena s oděvem a obuví zlaté, stříbrné nebo jiné barvy a s tváří natřenou do stejného odstínu buď stojí, nebo na hudbu z přineseného hudebního nosiče chvíli tančí, a pak vybírá peníze od kolem stojících turistů, kteří si postavu fotí. Zvláště mě upoutala jedna z živých soch, přestavující obří zombii. Tato vzpomínka se však už týká dalšího amerického fenoménu, kterým je...

2...Americký Halloween

Do Spojených států jsme přijeli v době okolo svátku, který Anglosasové (a jejich kulturní kolonie) nazývají Halloween (od All Hallows Eve -- předvečer Svátku všech svatých) v něhož vnější podobě jasně převážil keltský svátek čarodějnic samhain. Část Evropy s převažující katolickou tradicí (a její kulturní kolonie) ve stejné době slaví Památku zesnulých. A i když Halloween pomalu proniká i do kontinentální Evropy včetně České republiky, myslím, že to, co na přelomu řijna a listopadu vypukne v Severní Americe, je pro Evropana dosud nepředstavitelné. Domy, spolu se zahradami a vším, co je v nich, se pokryjí pavučinami, vytvořenými z různě barevných syntetických látek, a stanou se regulérními hřbitovy, včetně náhrobků, z nichž v mnoha případech čouhá ruka kostlivce. Na plotech visí lebky nebo celí kostlivci, po pavučinách se prohánějí tisíckrát zvětšení gumoví pavouci a nad vchodem domu visí vykotlaná dýně -- "pravěká" babička všech těchto atrakcí, jejíž úsměv je vyřezán do strašlivého šklebu. V supermarketech můžete kromě všech těchto rekvizit vidět také dorty, sušenky, sýry či salámy s motivy lebek, kostlivců, hrobů a vykotlaných dýní. Dávno před 31. říjnem pak zahlédnete na ulici děti s noži a sekerami zabodnutými do teenagerských účesů, z nichž ukapává umně namalovaná krev či sliz...

3. Dušičky českých bezdomovců

Když jsem se vrátil zpět do vlasti a do práce mezi české bezdomovce, velice intenzivně jsem pocítil, v čem je rozdíl mezi americkými a českými bezdomovci. Čeští bezdomovci (stejně jako všichni Češi) si za ony dvacet tři roky ještě nestačili zvyknout na své bezdomovectví, na stav, který dříve neexistoval, protože z moc úřední ani nesměl existovat. Stále jako by čekali, že bezdomovectví, stejně jako všechny ostatní nespravedlnosti, které k nám před třiadvaceti lety vtrhly spolu se společností, kterou máme ve zvyku nazývat svobodná, bude zrušeno jako krutý experiment, odporující Listině základních práv a svobod, jejíž povědomí má v sobě každý Evropan už od Velké francouzské revoluce, kdy byly stanoveny její první zásady.

Že jsem zas doma, jsem definitivně pochopil dva dny po Halloweenu, 2. listopadu, na lesním hřbitově v královéhradecké čtvrti Malšovice, když se kolem hrobu, patřícímu zdejší Oblastní charitě, sešla skupina českých bezdomovců a pracovníků Domu Matky Terezy z Hradce Králové, oslavit památku svých zesnulých. Ti, kdo přišli, s sebou přinesli ostatky šesti mužů bez domova, kteří s nimi během let v onom domě žili a také zde zemřeli, a jejichž urny si v krematoriu neměl kdo vyzvednout. Kněz, který se o náš dům pro muže bez domova stará po duchovní stránce, požehnal půdu, do níž budou ostatky vloženy, a dva ze zdejších asistentů -- písničkář-básník s kytarou a všestranný hudebník se svým rozpustilým nástrojem ukulele -- zahráli zesnulým na poslední cestu.

Jak velí česká tradice, cesta ze hřbitova už byla veselá; mluvilo se o nové hospodě, kde se dá sedět u krbu, mají tam levné uzené koleno a za dvacet korun pivo a malý rum. V tu chvíli jsem po mnoha letech skutečně pocítil dušičkový klid a něco mi říkalo, že to všechno útěšně patří k sobě, tak jako v písničce Sváti Karáska, která nad hrobem zazněla naposled.