Co zbylo z plzeňského výstavnictví

26. 9. 2013 / František Řezáč

V sobotu jsem navštívil devátý ročník výstavy ITEP , která v onen čas nabízela česko-bavorský den s ochutnávkou specialit a hudebními vystoupeními souborů z obou stran Šumavy. Pořadatelé nazývají tuto výstavu Veletrh cestovního ruchu. Ponechme jim právo na nadsázku. Kdysi cosi jako veletrh v Plzni bývalo a kdo si to pamatuje, umí posoudit, co veletrh je a co je jen výstava. Konec konců, kvalitně uspořádaná výstava může být lepší, než lecjaký veletrh.

Podobné akce se konají v Praze, Brně, Českých Budějovicích, nejblíž za Šumavou třeba v Mnichově. Brno i Praha mají veletržní areály, Budějovice mají prostorný Dům kultury Metropol, podobně jako ještě nedávno měla Plzeň Dům kultury ROH - Inwest.

Výstavnictví v Plzni má v Plzni stoletou tradici, která začala výstavami řemesel na louce nade Mží poblíž hostince Peklo. Tam dnes stojí bývalý dělnický dům se stejným pekelným názvem.

Po listopadu 1989 byl dům zbaven statutu kulturní památky. V prostoru za dělnickým domem se v na podzim roku 1938 konala Jubilejní průmyslová výstava, pro niž dalo město Plzeň pořídit moderní výstavní areál.

Atmosféru a náladu návštěvníků pochopitelně poznamenala Mnichovská dohoda. Plzeň ležela na samé hranici německého jazykového území západních Čech. Zasloužilý plzeňský starosta Luděk Pik, jeden z iniciátorů plzeňských výstav, byl vyhnán plzeňskou fašizující pravicí ze své funkce po incidentu se stržením nacistické vlajky v okrajové čtvrti Valcha na hranici s Velkoněmeckou říší.

Výstaviště přečkalo válku i komunistický režim, když bylo využíváno k různým oslavám a manifestacím. Také zde bylo venkovní hlediště s přírodním kinem, kde se konaly tak zvané Filmové festivaly pracujících, do doby postavení areálu na Lochotíně. Nejslavnější období plzeňského Výstaviště bylo po válce spojeno s potravinářským veletrhem Ex Plzeň, který byl spojen také s prezentací turistických zajímavostí a cílů v západních Čechách. První veletrh se konal v roce 1966.

Poslední výstava Ex Plzeň se konala v roce 2001 a pak následoval obvyklý postup: Nechat zchátrat, lacino koupit, zbourat, stavět... V tomto případě stojí na místě bývalého Výstaviště strohá budova patrových garáží a obchodního centra Plazza. Obyvatelstvo sice protestovalo, ale marně...

To však ještě stál Dům Kultury ROH, později Inwest, kam se plzeňské výstavnictví mohlo přestěhovat. Kromě společenského sálu a malého divadla Miroslava Horníčka měla ošklivá budova hezké prostory ve foyerech, na terasách a v pasáži, kde byly i restaurační provozy. Výstavy ITEP se zde konaly v letech 2005 až 2009.

Po různých peripetiích se DK Inwest přesunul z majetku odborů do majetku developerské společnosti Amadeus. Dění kolem jsem tehdy popsal v tomto článku

Veřejnost přestala být apatická a vynutila si peticí a místním referendem zrušení záměru postavit na místě DK obří nákupní centrum. Schéma použité u Výstaviště tentokrát skončilo u bodu zbourat, stavět se zatím nebude. Na místě zbořeného kulturáku se staví jen cirkusy (viz foto) a parkují auta. Kdyby bylo město vyhovělo přání svých občanů, mohl stát DK ROH Inwest dodnes a sloužit do doby, než bude postavena rovnocenná náhrada.

Rovnocennou náhradou pro pořádání veletrhů rozhodně není postranní tělocvična, hrdě nazývaná halou, na periferii města mezi Petrohradem a Slovany. Nadšeni nejsou ani uživatelé okolních sportovišť, vloni, když jsem tam šel poprvé, probíhal v hlavní, skutečné hale Lokomotivy jakýsi házenkářský turnaj. Musel jsem areál dvakrát obejít, nežli jsem našel vchod s nápisem Posilovna, sauna..

Uvnitř byla opravdu výstava. Tělocvična byla rozdělena podélně na tři uličky, v nichž stojí stánky, všechny stejné, bez originality, která by městům a regionům slušela.

Bavorské speciality, pivo a klobásy, se podávají v jakémsi koutě naproti záchodům. Mezi zákoutím a záchody se prodírají návštěvníci do hlavního výstavního prostoru. Ten má, kromě uliček se stánky, v jednom koutě u vstupu pódium s malým hledišťátkem ze židlí. Židlí bylo málo. Když se členové velkého dechového orchestru z Weidingu na pódiu chtěli posadit museli pořadatelé uzmout židle divákům. Většina pak stála a překážela u vchodu dalším příchozím. Hudebníci a další účinkující museli předtím se svými bubny a trombony absolvovat překážkový příchod z parkoviště kolem materiálu pro přestavbu hlavní haly. Nicméně program výstavy i doprovodný kulturní program česko-bavorského dne byly zajímavé, dal jsem si dvě černá piva, klobásu a poslouchal hudbu šumavskou i bavorskou.

Kontrast mezi obsahem výstavy a profesionalitou uspořádání byl ovšem o to zřetelnější.

Lze jen doufat, že příští rok vše napraví, přestavba velké haly bude hotová a prostor pro expozici větší. Že se v době výstavy nebude hrát házená a restaurace bude otevřena, jako letos. Vloni nebyla.

Že bude vchod do prostor výstavy zřetelně označen. Atakdále.

Na faktu, že úroveň plzeňského výstavnictví spadla během pěti let s patra do suterénu se tím ovšem nic nezmění. Zničit tradici je snadné. Vybudovat ji znovu téměř nemožné. I když....

0
Vytisknout
3430

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2013