19. 11. 2013
Poznámky k článku Neozval jsem se proti otrokářským praktikám zaměstnavatele, a zničilo mi to zdraví
Zhruba 8 let jsem pracoval na úseku kontroly pracovněprávních a mzdových předpisů, finanční kontroly, kontroly zaměstnávání cizinců, nelegálního zaměstnávání (tzv. práce načerno) apod., a z mých zkušeností jsem si odnesl poznatek, že dlouhodobě! neutěšená situace a vztahy v oblasti pracovních podmínek zaměstnanců (tj. pracovněprávních otázek, odměňování za práci, samotného výkonu práce) se zaměstnavateli jsou kombinací několika faktorů , které nelze jednoduše vyjádřit.
Obecně se dá říci, že jde především o důsledek a kombinaci špatné státní správy a systému vůbec (nekvalitní zákony a také nedůsledné vymáhání práva ze strany státu), špatné ekonomické situace obecně, nedostatku perspektivních a hlavně stabilních pracovních míst (a to i na těch nejnižších pozicích) a samozřejmě lidského faktoru.
Nutno ještě poznamenat, že vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci jsou vyostřenější v regionech (kvůli nedostatku pracovních příležitostí) než v centrech (Praha, Brno, Ostrava), kde máte větší šanci najít si za kratší dobu nové zaměstnání.
Takže několik postřehů a poznámek týkajících se výše řečeného:
U nižších pracovních pozic, např. práce u obchodních řetězců nebo ve skladu, kterou popisoval pan Petr Stanislav, běžně zaměstnanci vykonávají práci přesčas, ve svátek, v noci apod., a tu pokud jim ji zaměstnavatel neproplatí nebo neposkytne jinou formou kompenzaci (náhradní volno), je velmi těžké vinou špatných zákonů prokázat.
Proč? - zaměstnavatel je sice povinen vést tzv. evidenci pracovní doby -- náš slavný zákoník práce však neupravuje důsledně jeho formu. V zákoníku je sice uvedeno, že zaměstnavatel je povinen vést evidenci pracovní doby, práce přesčas, pracovní pohotovosti a noční práce u jednotlivých zaměstnanců -- v praxi však v případě, že se zaměstnanec domáhá např. proplacení svých přesčasových hodin, stačí, když si zaměstnavatel v případě kontroly ze strany státu (inspekce práce) připraví a předloží cáry naprosto stejných papírů na kterých bude uvedena pracovní doba nepřekračující 40 hod. za týden -- a nikdo mu nic nedokáže.
Pokud by v uvedeném paragrafu zákoníku byla alespoň podmínka, že evidence pracovní doby musí být prokazatelně odsouhlasena i zaměstnancem (třeba podpisem), např. v návaznosti na převzetí-vyplacení mzdy (i u elektronické evidence), zaměstnavatel by měl alespoň sníženou možnost tyto evidence falšovat.
Evidence se pro tyto účely falšuje naprosto běžně a je to jednostranně předložený důkaz zaměstnavatelem a tvrzení zaměstnance, že evidence neodpovídá, nelze bez důkazů prokázat.
Sehnat svědky je velmi těžké, a kamery také všude nejsou...
Sám jsem se s někým ze zaměstnanců, kdo by chtěl svědčit proti zaměstnavateli (i anonymně), nebo alespoň byl nějakým způsobem svědek použit, za celou dobu nesetkal.
Pro účely správního řízení a rozhodnutí se ve 99% případů vychází pouze z listinných důkazů, a i to má svou logiku. Je totiž taktéž mnoho případů, kdy zaměstnanec chce záměrně poškodit svého zaměstnavatele a rozeznat tuto manipulaci je pro státní orgány občas velmi těžké. Navíc řetězce obecně nebudou mít problém v případě nějakého většího sporu najmout si kvalitního právníka.
Dále je tu problém termínu vyplácení mezd, který se v případě nekorektního přístupu zaměstnavatele velmi často obrací proti zaměstnancům (týká se zejména středně nebo méně kvalifikovaných zaměstnanců).
Zákon stanoví, že mzda je splatná po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo na některou její složku, pokud nebylo v pracovní smlouvě, v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě sjednáno kratší než měsíční období splatnosti mzdy.
V případě problémů tak může nepoučený zaměstnanec čekat na mzdu takřka necelé dva měsíce, bez jistoty toho zda ji vůbec dostane -- což je v regionech naprosto běžné. Možná by stálo za to tuto dobu zkrátit např. max. do týdne či dvou od skončení pracovního poměru, aby se v případě nevyplacení mzdy mohli zaměstnanci účinněji a rychleji bránit.
Postihy pro zaměstnavatele -- jsou naprosto směšné a velmi nízké. Byl jsem svědkem, kdy i u tzv. opakovaného porušení velmi hrubým způsobem (např. nevyplacení mezd několika desítkám zaměstnanců) ředitelé úřadů dávali vzhledem k rozsahu porušení velmi nízké pokuty.
Stačilo pouze, aby dotyčný ředitel pohrozí, že své zaměstnance propustí, (nebo měl osobní známost s osobou vydávající rozhodnutí o pokutě) a postih nebyl zdaleka takový jak by měl být.
U těchto druhů porušení se nyní pracuje s rozsahem do nějaké částky za konkrétní porušení a u opakovaných porušení a s ohledem na velikost kontrolované osoby (např. obchodní řetězec) by měly být pokuty mnohem vyšší.
Odbory -- návrh pana Čulíka na odbory je logický -- praxe je ovšem taková, že jakmile se o to někdo ze zaměstnanců pokusí, je propuštěn.
Ano -- máte právo založit odbory -- ovšem zástupný důvod proč se zbavit zaměstnance se vždycky najde...
Základem úspěchu by zřejmě byl široký souhlas a hlavně jednota podstatné části zaměstnanců vůči zaměstnavateli -- to je však velmi těžké, zvláště vzhledem ke struktuře a velikosti firem v ČR. Jde to prostě pouze někde a jen za určitých podmínek a myslím že to není jen problém ČR.
Stojí taktéž za to zmínit, že v době, kdy byl ministrem práce Zdeněk Škromach, došlo k zavedení tzv. nekolidujícího zaměstnání, kdy si mohli nezaměstnaní přivydělávat (do poloviny minimální mzdy a max. 20 hod. týdně) i v době, kdy byli v evidenci Úřadů práce a současně pobírali dávky hmotného zabezpečení, čímž v podstatě došlo v české kotlině ke zlegalizování práce načerno.
Od 1.1.2011 sice byla možnost přivýdělku k podpoře zrušena, ale možnost být tzv. zaevidován a zároveň někde pracovat za výdělek zrušena nebyla. Tato možnost se podle mých zkušeností v docela slušném měřítku zneužívá, kdy zaměstnanci-nezaměstnaní dělají samozřejmě více než 20 hod./ týden a mzda navíc se samozřejmě platí bokem.
Tím byla v podstatě znemožněna efektivní práce státních orgánů, jelikož aby jste toto nějakému jednotlivci dokázal, musel by být sledován 24 hod. denně. Nikdo z ministrů s tímto od té doby nic podstatného neudělal. Svého času byl dokonce uveřejněn kritický článek v časopisu Reflex, kde několik ředitelů úřadů práce statečně uvedlo, že v době zavedení nekolidujícího zaměstnání měli zákaz se jakkoliv kriticky o této problematice vyjadřovat do médií.
V těchto příkladech špatné a nesystémové práce státní správy, ale mnohdy i třeba podlosti a pomstychtivosti ze strany zaměstnanců i zaměstnavatelů! by se dalo ještě více a pikantněji pokračovat.
Je to však jen důsledek a odraz toho, že stát důsledně a smysluplně nevede politiku zaměstnanosti. Některá pravidla jsou nejasná a dají se velmi snadno zneužít.
Dnes, pokud slyším argument, že zde přijde nový investor, který dá vzniknout desítkám nových pracovních míst (a proto je nutno vykoupit ornou půdu apod.), nebo tyto sliby vypouštějí z úst přímo politici, je velmi vhodné se ptát, o jakých místech se to vlastně bavíme, a zda politici vůbec mají páru o tom, jaká je to práce a za jakých podmínek.
Nepochybujte, že oni sami by za těchto podmínek pracovat nechtěli.
Nezlobte se, ale chci zůstat v anonymitě, takže neuvedu svoje jméno. Zdraví Vás čtenář Britských listů.
Diskuse