Proč Japonsko v roce 1941 nenapadlo SSSR?

17. 3. 2014 / Karel Dolejší

Jestliže nacistická Třetí říše vyhlásila za svůj cíl získání Lebensraumu, "životního prostoru", japonský vstup do války byl motivován odlišně. Hlavní problém imperiálního Japonska představoval přístup k průmyslovým surovinám, zejména ropě, železné rudě/šrotu a legovacím prvkům potřebným k výrobě kvalitní oceli. Zde zemi zle zasáhlo západní embargo a situace vyžadovala okamžité rozhodnutí.

Zavedené vysvětlení japonské neúčasti na válce proti SSSR v roce 1941 říká, že to byla prohraná bitva u Chalchyn Golu/Nomonhanu v roce 1939, co rozhodlo v samotném Japonsku spor mezi zastánci tzv. Severní a Jižní strategie získání surovin. Severní strategie počítala právě s expanzí na Sibiř a obsazením tamních přírodních zdrojů, kdežto Jižní navrhovala obsadit místo toho kolonie západních mocností a získat potřebné suroviny zde.

Chalchyn Gol/Nomonhan

Bitva u řeky Chalchyn Golu, kterou Japonci označují podle nedaleké vesnice cudně jako "Nomonhanský incident", proběhla ve dnech 11. května -- 16. září 1939. Méně početná (57 000 mužů), ale pohyblivější, mechanizovaná a mnohem lépe vyzbrojená a zásobovaná sovětská armáda pod vedením Žukova zde porazila statisticky početnější, lépe vycvičené, ale víceméně statické japonské síly (75 000 mužů), ve finále klasickým manévrem v podobě dvojitého obklíčení.

Japonská pozemní armáda, která sponzorovala projekt Severní strategie, ale již před Chalchyn Golem musela víceméně vystačit se zbytky z rozpočtového stolu a její politické postavení bylo výrazně slabší, než konkurenčního letectva a námořnictva. Možná šlo v té době o vůbec nejlepší lehkou pěchotu na světě, ale byla přinejlepším hypomobilní, logisticky podvyživená, měla k dispozici minimum protitankových zbraní a nepočetné tankové vojsko sestávalo z i na tu dobu podprůměrných strojů. Celkově japonská pozemní imperiální armáda akceptovala, že nemá dostatek materiálních a finančních zdrojů, a ve své doktríně spoléhala převážně na "nehmatatelné" faktory -- disciplínu, odvahu, bojového ducha, propagandu zdůrazňující údajnou rasovou nadřazenost, noční útoky a samozřejmě úroveň výcviku, v němž se anachronicky kladl ohromný důraz na boj zblízka.

Jedním z mála produktů vznikajících v okupované Koreji, jež sousedila s loutkovým čínským státem Mandžukuo, odkud Japonci útočili na Sověty v Mongolsku, byly předražené sójové boby. Ty v jistém množství demonstrativně nakoupilo pouze Německo. Nevyrábělo se tu jinak téměř nic a logistika místních jednotek tedy byla v podstatě závislá na lodní dopravě zásob ze samotného Japonska.

To výrazně kontrastovalo se situací, v níž se nacházel velitel Sovětů Žukov. Měl k dispozici krví zaplacené výsledky stalinské modernizace, mj. téměř 500 tanků, které sice nepatřily v té době už mezi špičku, pořád ale byly kvalitativně mnohem lepší, než přečíslené japonské stroje. Měl také mnohem větší letectvo i dělostřelectvo a jeho jednotky byly zčásti motorizovány. Při zásobování navíc mohl spoléhat na vnitrozemskou železnici, Transsibiřskou magistrálu, a z jeho základny transportovalo zásoby přes 2 500 kamionů. Pokud Japonci se svou pěchotou nedokázali provést úder v operační hloubce tak, aby obsadili Žukovovu zásobovací základnu, byli v zásadě odsouzeni k opotřebovací válce s mobilnějším a mnohem lépe vyzbrojeným a zásobovaným protivníkem, kterou sotva mohli vyhrát.

A byla to válka v otevřené, převážně stepní krajině, která zvýrazňovala všechny sovětské výhody. Každý pohyb jednotek, který nebyl veden v noci, byl zdaleka viditelný, palba z odstupu vedená těžkými zbraněmi, v nichž měl protivník převahu, byla výrazně efektivnější, než v jakémkoliv jiném terénu s výjimkou pouště. Velmi záhy se museli Japonci pod palbou zakopat na místě a pak už byla jen otázka času, kdy dojde k jejich obklíčení a likvidaci.

Chalchyn Gol ukázal, že skvěle vycvičená japonská lehká pěchota se coby živý organismus nemůže v otevřené krajině měřit se sovětským válečným strojem, ať už měl jakékoliv mouchy (a brzy na to byl těžce postižen čistkami v důstojnickém sboru).

Operace navíc byla naplánována do značné míry bez vědomí Tokia a to se výrazně podepsalo mj. na úrovni dostupné letecké podpory.

Pozemní versus námořní strategie expanze

Chalchyn Gol poukázal na slabiny japonských imperiálních pozemních sil a nepřímo i na slabiny strategie expanze, kterou prosazovaly.

Každý další potenciální střet se Sověty motivovaný snahou získat suroviny by probíhal podle podobného scénáře. Převážně pěší a hypomobilní jednotky by musely útočit v otevřené krajině na protivníka těžícího z výhod industrializace v míře podstatně větší, než japonští pěšáci. Tento protivník by byl zásobován po železnici a v nějaké míře stále i kamiony, na rozdíl od japonských povozů převážejících vzácné zásoby dopravené loděmi z ostrovní metropole. Útočník by se při postupu stále více vzdaloval chabé zásobovací základně a obránce naopak zkracoval zásobovací linie do bezpečného zázemí. Teprve časem by se útočník dostal do sibiřských lesů, ale to už by neměl téměř žádné zásoby.

Utrpěná porážka z roku 1939 navíc těžce zasáhla jeden z nehmatatelných zdrojů pohánějících japonské pěšáky, totiž mýtus vlastní rasové nadřazenosti. Rusko bylo kdysi první relativně "silný" koloniální stát, s nímž novodobé Japonsko po restauraci Mejdži svedlo úspěšnou válku (1904-1905). Nyní se ukázalo, že odvaha a odhodlání za použití zavedené pěší taktiky na motorizovanou a industrializovanou Rudou armádu nemusí stačit. Těžko se někomu chtělo riskovat, že si podobnou zkušenost zopakuje ve větším rozsahu.

Srovnejme tento stav s tím, co Japonce čekalo na jihu. Protivníci, s nimiž tu museli bojovat, se nacházeli na úplné periferii svých státních útvarů, oddělené navíc od metropole mořem. Jejich logistika byla tedy stejně jako japonská závislá na lodní přepravě, jenže zásobovací linie navíc podstatně delší a zranitelnější. V koloniích evropských zemí působily často spíše druhořadé koloniální útvary, neměly k dispozici tankové vojsko, letouny zde dostupné byly velmi často zastaralé stroje druhé linie. Útočit na jih znamenalo pohybovat se v džungli, ideálním terénu pro skvěle vycvičenou lehkou pěchotu, který navíc minimalizuje i dopady případné protivníkovy palebné převahy, včetně dělostřelecké.

Boje na severu v asijském vnitrozemí by sváděla převážně kapitálově podvyživená pozemní armáda - a preferované letectvo a námořnictvo, do nichž se již před Chalchyn Golem obrovsky investovalo, by chtě nechtě hrály až druhé housle. Naproti tomu v případě realizace Jižní strategie se úloha v zásadě obrátila: Pozemní armáda s výjimkou dobytí Singapuru pouze dokončovala práci námořnictva a letectva obsazením již izolovaného území.

Ekonomické aspekty

Jestliže hlavním cílem japonské vojenské expanze během 2. světové války bylo získat přístup ke strategickým surovinám v situaci akutní ekonomické nouze, při bližším pohledu je zjevné, že ani z čistě ekonomického hlediska nebyly Severní a Jižní strategie vzájemně rovnocennými alternativami.

Sibiřské zdroje všeobecně leží roztroušeny na velikém prostoru v hlubokém vnitrozemí a komunikační síť, která zde v rozhodné době existovala, byla vedena převážně západně-východním směrem. Příslušná ložiska nebyla v dané době příliš rozvinuta a bylo navíc při tempu pěšího postupu velmi pravděpodobné, že zde dojde před příchodem útočníka k rozsáhlým destrukcím. (Připomeňme, že Hitler později na Kavkaze co se týče ropy mnoho nezískal, zařízení sloužící k těžbě bylo cíleně zničeno a obnova by si vyžádala řádově měsíce, ne-li léta, dalšího úsilí, i kdyby takto dobytá území byla udržena.)

Pokud by Japonci chtěli spoléhat na sibiřské zdroje, museli by do nich z poloprázdné státní kasy nejprve notně investovat - a navíc i postavit železnici, která by jim teprve umožnila efektivně přepravit suroviny tam, kde je skutečně potřebovali.

To by si vyžadovalo dvě věci, které Japonci neměli k dispozici zrovna v nadbytku: Kapitál a čas.

Obsazení již relativně rozvinutých koloniálních ostrovních území západních mocností na jihu Asie naopak slibovalo mnohem tučnější a snáze dostupnou kořist. Překvapivý útok z moře minimalizoval šance na provedení destrukcí, existující zařízení mohlo být takřka okamžitě dále provozováno ve prospěch toho, kdo se jej zmocnil. K dopravě kořistných surovin zde poslouží dobře rozvinutá japonská lodní doprava, není třeba stavět nákladnou železnici. (Je třeba ovšem přiznat, že za války byla i tak kapacita lodní přepravy nakonec limitujícím faktorem.) A jako třešnička na dortu se skví detail, že koloniální mocnosti tyto oblasti již dávno využívaly coby odbytiště pro spotřební zboží z metropole, takže v zásadě stačí nahradit evropské importéry japonskými a imperiální průmysl získá silný impuls k dalšímu rozvoji. Lodě odvezou suroviny a na zpáteční cestě přivezou spotřební zboží pro početné místní obyvatelstvo. Na řídce osídlené Sibiři s několika málo Rusy a množstvím původních obyvatel přežívajících především svépomocí z místních zdrojů by se těžko dal ustavit srovnatelný trh, jako např. jen na samotných Filipínách.

Všechna dávno předtím přijatá investiční rozhodnutí i v civilní sféře jednoznačně vycházela vstříc Jižní strategii, která tak představovala výrazně schůdnější a výhodnější variantu. Japonci doufali, že svým námořnictvem a námořním letectvem uštědří západním mocnostem tak drtivou porážku, že je prostě donutí vyklidit Západní Pacifik a Indický oceán a uzavřít separátní mír, přičemž se imperiální Japonsko snadno a rychle dostane k potřebným surovinám (a novým trhům).

I kdyby se podobně rychle zmocnili Sibiře, realisticky vzato by jim trvalo léta a vyžádalo si značné náklady dosáhnout alespoň přibližně srovnatelných výsledků také zde.

Shrnutí a zamyšlení

Imperiální Japonsko i díky své geografické poloze chápalo sebe sama jako primárně námořní mocnost, což rozhodujícím způsobem ovlivnilo investiční priority při budování ozbrojených sil. Tyto priority, stejně jako "utopené náklady" v lodní dopravě, jednoznačně preferovaly námořní expanzi, pokud bylo na výběr. Ve chvíli, kdy Hitler zaútočil na Sovětský svaz, už bylo v Tokiu rozhodnuto, platila dvoustranná dohoda o neutralitě z roku 1939 a pokud nedošlo k obsazení Moskvy, znovuotevření otázky Severní strategie vůbec nehrozilo. Říše již měla co dělat s absorpcí nově dobytých území na jihu - a nebylo to jako v případě Německa prosté připojování sousedících států. Pozemní armáda coby původní iniciátor plánů na Sibiři byla již zřetelně podřízena námořnictvu a hrála druhořadou úlohu v jeho vlastních plánech. Navíc příšerně zabředla i do války v Číně, s čímž se původně vůbec nepočítalo.

Japonci přesto jistě mohli využít sovětské tísně na západě a pokusit se obsadit Sibiř. V již rozběhnutém válečném úsilí by jim však otevření další fronty bezprostředně nepomohlo a přitom teprve po dlouhé době, řádově po letech, by se jim podařilo tato území náležitě využít.

Není těžké pochopit, proč se Japonci v situaci buď-anebo rozhodli právě tak, jak se nakonec rozhodli. Výsledek bitvy u Chalchyn Golu možná katalyzoval definitivní rozhodnutí, nicméně "procesy byly nastaveny" již dávno předtím. Kdyby císařská pokladna byla v průběhu 30. let k pozemní armádě štědřejší, není vyloučeno, že osudovou bitvu mohla japonská armáda i vyhrát. To co scházelo nebyl výcvik, odhodlání ani disciplína, ale materiální vybavení a zásobování. Naproti tomu letectvo a námořnictvo byly dlouho se spojenci na stejné úrovni, respektive na počátku války měly díky cílevědomému vývoji techniky a výcviku dokonce převahu.

Zmatek může vyvolat srovnání diametrálně odlišných výkonů japonských pozemních sil u Chalchyn Golu a v bitvě o Singapur. Hlavní rozdíly už byly jmenovány výše, tedy jen stručně: Logistický handicap protivníka vyvažující logistický handicap vlastní, mnohem vhodnější terén pro elitní pěchotu, chybějící tankové vojsko protivníka a obecně chybějící motorizace, zastaralé koloniální letectvo a japonská schopnost vyřadit zásobovací základnu.

***

Závěrem a trochu mimo soutěž se lze stručně zamyslet i nad otázkou, jak do značné míry podobnou konstelaci dnes vyhodnotí rychle se rozvíjející Čína, která také v zahraničí stojí především o suroviny. Rozhodne se expandovat severním, nebo jižním směrem? Nebo oběma?

Čína byla od dob admirála Čeng Che z 15. století výlučně kontinentální mocností, ale rychlá výstavba válečného námořnictva i změny ve struktuře velení ozbrojených sil ukazují, že nic nemusí být definitivně dáno. Sibiř bude brzy s Čínou spojovat produktovod, ani to však ještě není vše, co zde vstupuje do hry. Uhlí ani rudy potrubím nepřitečou a je mnohem snadnější vozit suroviny po moři, pokud vlastní námořnictvo kontroluje přepravní cesty. A na tom se přece již usilovně pracuje. Trh pro vlastní zboží na Sibiři už existuje, ale není třeba ho vojensky dobývat.

Zbytek srovnání obou variant se myslím oproti případu imperiálního Japonska příliš neliší.

Realisticky vzato, Čína se nemusí obávat, že by jí Rusko přestalo dodávat suroviny, ani nemá důvod zahájit územní spory se všemi svými sousedy. Pozemní přepravní trasy nejsou tak ovlivnitelné třetí stranou, jako trasy námořní, záleží čistě na dodavateli a na nikom jiném. Jak se ale Peking nakonec rozhodne, to samozřejmě zatím nevíme.

(Psáno pro Extra válka -- II. světová Speciál nakladatelství Extra Publishing ZDE.)