Zabijte je všechny

4. 9. 2014

Přinášíme shrnutí rozsáhlé reportáže z Ukrajiny, která vyšla v týdeníku London Review of Books.

Michail Mišin je z Makejevky, velkého města nedaleko Doněcka. Nemá moc talent na jazyky, tak se nikdy dost dobře nenaučil ukrajinsky. Ruština mu stačila v jeho práci, v níž organizoval fotbalové zápasy pro děti. Vydělával 300 dolarů měsíčně. Auto neměl, bydlel u rodičů.

Když koncem loňského roku začaly v Kyjevě protesty na Majdanu, Mišin je sledoval s rostoucími obavami. Sledoval, jak mladí muži v maskách a se symboly starých ukrajinských fašistických hnutí útočili na pořádkovou policii - jejíž někteří příslušníci byli z oblasti kolem Doněcka - Molotovovými koktejly. Viděl, jak guvernéři západních provincií byli vytaženi ze svých kanceláří a zbiti zuřivými davy. Zdálo se, že země propadá chaosu. Po práci začal jezdit autobusem do centra Doněcku a stát tam s demonstranty, kteří si říkali anti-Majdan.

"Protesty v březnu a v dubnu byly největší lidové protesty, jaké jsem kdy v Doněcku zažil," řekl Jurij Dergunov, který je také z Makejevky a učí politologii. Upozornil, že protesty v Doněcku měly velmi specifické sociální složení. Protesty ve prospěch Majdanu byly středostavovské a nacionalistické, anti-Majdan byl z nižších vrstev a byl proti oligarchům a byl také motivován ruským nacionalismem. Lidé na Majdanu používali hesla z meziválečného ukrajinského fašismu. Vyjadřovali také "sociální rasismus" vůči členům anti-Majdanu. Nikde jinde než v Doněcku nebyly rozdíly mezi Majdanem a anti-Majdanem tak zřejmé.

Zatímco Mišin se tiše účastnil rychle rostoucích protestů proti Majdanu, Enrique Menendez, podnikatel, propadal také stále silnějším obavám. Jmenuje se po dědečkovi, španělském republikánu. Je mu třicet. Byl příliš chudý, aby mohl studovat na univerzitě, ale naučil se mediálnímu byznysu a založil svou vlastní firmu The Ad Factory, která prodávala internetovou reklamu pro firmy v Doněcku. Vedlo se mu dobře a měl sedm zaměstnanců. Teď začínal mít pocit, že mu jeho město uniká.

Začátkem března se Menendez s přáteli rozhodli uspořádat velkou proukrajinskou schůzi. Hledal, jak zajistit shromáždění bezpečnost. Nový guvernér města mu nedokázal zaručit bezpečnost, proto se Menendez spojil s organizovanými fanoušky fotbalového klubu Šachtjor Doněck (šachtjor znamená horník, v Doněcku se těží uhlí). Fanoušci souhlasili, že shromáždění zabezpečí. Účastnily se ho tisíce lidí a nakonec proti němu přišla skupina mužů s holemi. Fanoušci shromáždění bránili, ale několik fanoušků i několik útočníků skončilo se zraněními v nemocnici. Menendez byl z toho zdeprimován.

Separatisté byli prostě silnější, bylo jich víc a byli daleko víc ochotni používat fyzické násilí. Byli místní. Policie byla pasivní anebo vyloženě nepřátelská vůči proukrajinským aktivistům.

V březnu do Doněcku přijeli zástupci nového pomajdanovského ministerstva vnitra. Především jednali s fotbalovými fanoušky a požadovali, aby se vyzbrojili a připravili se na válku s proruskými silami ve městě.

Menendez zuřil. Vláda přišla do jeho města a snažila se přimět fotbalové chuligány, aby bili demonstranty. Vláda je přece tady od toho, aby konflikty řešila! Kyjevská vláda, buď z hlouposti, nebo záměrně, vyvolávala občanskou válku.

Menendez chtěl zahájit dialog s proruskými aktivisty, ale jeho proukrajinští kolegové chtěli uspořádat další demonstraci. Menendez se na ní odmítl podílet a na facebooku lidi před ní varoval. Proukrajinská demonstrace se v Doněcku konala, byla obklopena proruskými separatisty, ti házeli lahve a bili přítomné, a devatenáctiletý tajemník místní pobočky ultranacionalistické Strany svobody přišel o život.

Menendez dobře znal některé předáky proruského hnutí v Doněcku. Věděl, že proruské protesty mají dlouhé kořeny, už od roku 2003. Velmi sympatizoval s Pavlem Gubarevem, původně jedním z nejviditelnějších separatistů. "Byl to strašně slušný člověk," říká Menendez. "Pracoval tvrdě na svém vzdělání. Bohužel byl zároveň vždycky ruským fašistou."

V únoru při setkání s Gubarevem řekl Gubarev Menendezovi, že zcela ignoruje podnikání. "Donbas se připojí k Rusku!"

O týden později byl Gubarev prohlášen "lidovým guvernérem v Doněcku", o několik dní později byl zatčen za separatismus a odvezen do Kyjeva. Začátkem března se rozšířily pověsti, že oligarcha Rinat Achmetov, "šéf" Doněcku, nejbohatší muž na Ukrajině, použije vlastních soukromých bezpečnostních sil k obnovení pořádku. Bylo to lepší než otevřené vzbouření vedoucí k válce.

Achmetova ale hrál dvojí hru. Veřejně mlčel, soukromě financoval separatisty (popírá to). Revoluce ale rychle přijala svou vlastní logiku. Místní komunistický poslanec Boris Litvinov napsal dokument o vyhlášení nezávislosti. 7. dubna byl v regionálním parlamentu s nadšením přijat.

Mišin dál chodil na schůze, v noci hlídal barikády před budovou regionální vlády a setkal se s člověkem, s nímž hrával fotbal. Jmenoval se Denis Pušilin. Ten se stal hlavním organizátorem vzbouření.

Nikdo nečekal, že to povede k válce. Lidi měli strach a byli nespokojení a chtěli proti tomu něco udělat. Protesty začaly být tak silně separatistické především v důsledku ruské anexe Krymu. To vedlo k extremním postojům, proukrajinským a proruským. "To byl Putinův největší zločin - to vyvolalo válku" - říká Dergunov.

Pak 12. dubna ovládla skupina neidentifikovaných bojovníků policejní stanici ve Slavjansku, osmdesát kilometrů od Doněcku. "To nebyli místní lidi s loveckými puškami," svědčí nový šéf policie ve Slavjansku. "Byli to vysoce profesionální, dobře vyzbrojení muži." Brzo se ukázalo, že tato zvláštní jednotka byla z Ruska - Rusko reagovalo pozitivně na apely separatistů o pomoc. V tu chvíli se lidové povstání proměnilo v ozbrojenou revoluci a někteří říkají, že tajnou ruskou invazi.

Zmatené porevoluční hnutí v Kyjevě bylo také zastrašeno. Rusové shromáždili jednotky na hranicích a opakovaně vyhrožovali, že odpoví na násilí proti proruským separatistům silou. Po ozbrojeném převzetí Slavjansku a desítky dalších měst v doněcké a luhanské oblasti poslala tam kyjevská vláda několik tanků a pěší vojáky, avšak místní lidi jim zabránili v pohybu. Až za několik dalších týdnů zahájil Kyjev vážný protiútok, kterému začal říkat "protiteroristická operace".

Mezitím přijala Doněcká lidová republika určité rysy samostatného státu. Alexander Borodaj, nový příchozí z Moskvy, se stal jejím premiérem. Michail Mišin byl jmenován ministrem sportu.

Blížila se válka. Po měsíci těžkého bombardování od ukrajinské armády ustoupila vzbouřenecká skupina ve Slavjansku, jíž stál v čele záhadný důstojník ruské tajné služby FSB, který si říkal Igor Strelkov, do Doněcku. V Doněcku se Strelkov jmenoval vojenským velitelem všech jednotek v regionu. Odhadovalo se, že vzbouřenci mají až 10 000 mužů ve zbrani. Pokud měl Kyjev válku vyhrát, musel by dobýt Doněck.

***

Začátkem srpna 2014 jsem se vydal na cestu vlakem z Kyjeva do Doněcku, píše autor. Kyjev byl plný uprchlíků z východu Ukrajiny. Lidé v Kyjevě nebyli nepřátelští, ale byli nedůvěřiví a rozhněvaní. Válka "proti teroristům na Východě" už trvala dva měsíce a každý den přicházely zprávy o dalších mrtvých na východě. Vláda v Kyjevě oznámila částečnou mobilizaci a vzniklo také několik dobrovolnických praporů. Azovský a aidarský prapor byly založeny na existujících strukturách, v případě azovského na extremní pravici Sociálně-nacionálního shromáždění na Ukrajině a v případě Aidaru na strukturách sebeobrany na Majdanu.

Kyjevská vláda byla nyní válečnou vládou. Zakázala komunistickou stranu za její údajnou podporu separatistů. Vytvořila emailové účty na gmailu pro lidi v osvobozených městech v Doněcku a Lugansku, aby anonymně udávali své spoluobčany, kteří údajně pomáhali vzbouřencům. A dělala, co mohla, aby v lidech vyvolávala strach. Jeden profesor na univerzitě v Charkově autorovi článku ukázal rozkaz z ukrajinského ministerstva školství, požadující, aby všichni vysocí univerzitní učitelé mobilizovali zaměstnance univerzit pro "boj proti teroristům". Ti, kdo by tento proces sabotovali, pravilo se v dokumentu, budou shledáni vinnými "ze separatistických tendencí". "Ten jazyk," řekl profesor. "Je přímo ze stalinistických třicátých let."

Den před odjezdem vlakem do Doněcku jsem se setkal s mužem z Luganska jménem Kirill. Otevřeně podporoval Majdan a jednotnou Ukrajinu a když vzbouřenci ovládli jeho město, zatkli ho a vyslýchali ho. Chtěli, aby přiznal, že je špion, a když odmítl, střelili ho do nohy. Věznili ho další týden, pak ho odvezli do lesa a řekli mu, ať z města zmizí. Ukryl se u přátel, když se mu noha trochu uzdravila, uprchl do Kyjeva, kde hraje počítačové hry a dívá se na YouTube na závěry ukrajinských vojáků vyslýchaných vzbouřenci. Filmy jsou strašlivé a je jich hodně.

Po příjezdu vlakem do Doněcku jsem zjistil, že nikdo nekontroluje žádné dokumenty. Ozbrojenci byli až v centru města. Čím víc tam bylo ozbrojenců, tím míň tam bylo na ulicích civilistů. Policie zmizela, většina obchodů byla zavřených. Občas byly skupinky lidí u bankomatů. Opilci nalezení na ulicích byli zatýkáni a nuceni kopat zákopy za městem.

Dlouhodobě populární primátor Doněcku Aleksander Lukjančenko uprchl v červenci do Kyjeva poté, co byl požádán, aby podpořil Doněckou lidovou republiku a aby se připravil na obléhání města vyhozením do povětří velkých budov na předměstí. Avšak veřejná doprava stále jezdila, fungoval i odvoz odpadků. V centru města se vzbouřenci soustřeďovali kolem bývalé budovy KGB, kde měl Strelkov své velitelství a kde vzbouřenec s přezdívkou Nos hlídal stále větší počty unesených rukojmích. Vzbouřenečtí bojovníci byli nejrůznějšího druhu. Někteří byli tak mladí, že sotva unesli zbraně. Někteří byli rozhněvaní nezaměstnaní horníci, většina byla dobře vycvičení a disciplinovaní vojáci. Částečně to byli buď bývalí příslušníci ukrajinské armády nebo policie, jiní byli ze zahraničí, ale neinzerovali to. Nejviditelnější byli bojovníci z Kavkazu, protože se etnicky odlišovali.

Koncem května vytvořily Doněcká a Luhanská lidová republika blok jménem Novorusko. Tehdy to byla oblast asi o velikosti Belgie, dvacetina Ukrajiny. Jenže za dva měsíce, po zvolení Petra Porošenka ukrajinským prezidentem, se zmenšilo vzbouřenecké území téměř o polovinu. Doněck byl nyní ostřelován ze západu a ze severu.

Avšak vzbouřenci nevypadali znepokojeni.

Očekával jsem, že v Doněcku najdu počátky totalitárního státu, a také to tak bylo. Kreml rád nazývá kyjevskou vládu "junta", avšak v Doněcku naleznete opravdovou juntu. Rozhodovali profesionální žoldáci v uniformách a dokonce i ministři doněcké republiky raději přecházeli na ulici na druhou stranu, když viděli ozbrojence, aby nedošlo k nedorozumění. Avšak neočekával jsem, že najdu tolik lidí, kteří v to všechno věří, a s takovou nadějí.

Mišin a jeho přítel Alexander Bik hovořili o tom, jak po rozkladu Sovětského svazu byla Ukrajina ovládnuta mafiány. Lidé se začínali ztrácet. Vznikla obrovská inflace a nebylo možné vyjít s platem. Vládli bandité. Syn bývalého prezidenta Janukovyče si za městem zařídil vlastní, protizákonné doly. Proto vzniklo protimajdanské povstání.

Problém je, že obdobné lidové povstání v Kyjevě proti oligarchům lidé na východě Ukrajiny interpretují jako fašismus. Sociolog Volodymyr Iščenko vysvětlil v Kyjevě: "Chyba byla, že liberálové na Majdanu tolerovali nacionalisty. Kdyby je bývali od počátku odmítli, situace by vypadala jinak."

Mišin a Bik jsou lidé, kteří patří k těm, kteří podle sociologů prohráli v postsovětské situaci. Donbas zažil po rozkladu Sovětského svazu obrovskou krizi. S vítězstvím euromajdanu se od lidí v Donbasu očekávalo, že budou muset prožít další kolo škrtů, nezaměstnanosti a sociální smrti. Měli už toho dost. Avšak kdyby byl Sovětský svaz obnoven, došlo by k obnovení i někdejších pracovních příležitostí?

V Kyjevě naproti tomu lidé věří, že část Ukrajiny okupovali ozbrojenci a je nutno s nimi po právu naložit. Z Donbasu to ale vypadá, že místní obyvatelstvo se pokusilo převzít věci do svých rukou, jenže pak moc převzala armáda. "Je mi těch lidí líto," řekla jedna paní ze Slavjansku. "Chtěli věci změnit, ale tím si přivedli do baráku nepřítele." Tím měla na mysli Rusko. Mohla tím mít ale klidně na mysli i Ukrajinu.

Přijížděla ukrajinská armáda a i když její jednotliví vojáci bojovali neochotně, lidé, kteří invazi organizovali, vláda a média chtěly válku proti vzbouřencům vést energicky. Když je charakterizovali jako "barbary" a "nelidi", nereagovali pouze na to, co dělají vzbouřenci. Reagovali na to, co dělají v ukrajinské politice už dvacet let.

Lidé na západě Ukrajiny se chtějí zbavit lidí na východě. Ne ani tak jménem ukrajinského nacionalismu, ale jménem pokroku. Už dvacet let usiluje západ a centrum Ukrajiny o poevropštění. Stoupenci Evropské unie jsou především středostavovští. Představte si, že se dvacet let snažíte modernizovat svou zemi, ale všechno, co děláte, je sabotováno z východu. A pak ti nejchudší, nezanedbanější lidé v zemi vyhlásí nezávislou republiku a začnou proti vám bojovat. Co dělat? Je možné je pustit. Jenže pak přijdete o velké množství území a průmyslovou základnu.

Zeptal jsem se Mišina a Bika, jestli věděli, že když vyhlásí nezávislost, povede to k válce. "Ne," tvrdili. "Chtěli jsme jen, aby náš hlas byl slyšen." A poukázali na to, že i na začátku dubna, než Slavjansk převzal Strelkov a jeho lidi, ukrajinské stíhačky létaly velmi nízko nad proseparatistickými protesty v Doněcku. Kyjev byl ochoten používat síly od samého začátku.

***

Během srpna se ukrajinská armáda přiblížila. Našli jsme v Doněcku domy, trh a školu, které byly zasaženy raketami Grad a dělostřeleckými granáty, možná z ukrajinských postavení. Koncem týdne střelba dosáhla centra města. Vždycky začala kolem 4.30 ráno asi na půl hodiny, a pak znovu krátce kolem sedmé. Být svědkem toho, jak kolem vás padají ve vzdálenosti půl kilometrů dělostřelecké granáty je opravdu děsivé. Celé centrum města bylo bombardováno. Viděl jsem stopy raket Grad, které létají naprosto nepřesně do nepřátelského území a zapalují, cokoliv zasáhnou. Prošli jsme Doněckem po bombardování. Zasaženy byly jen civilní cíle. Možná armáda špatně mířila, možná chtěla přimět zbytek civilního obyvatelstva, aby z města odešel. Nebo to armádě bylo jedno, na co střílí. Většina lidí, kteří mohli, už stejně odjeli. Jak řekl jeden Menendezův přítel z Kyjeva, k jeho vzteku - "všichni normální lidi už stejně odjeli". Tak se bombardování zintenzivnilo.

***

Viděl jsem, jak v Doněcku ozbrojenci strkají zatčeného muže do kufru osobního auta. "Vlez tam, do prdele, zmrde!" křičel na něho jeden ozbrojenec. Muž měl zavázané oči a spoutané ruce za zády. Potácel se, buď že byl opilý nebo že ho zbili nebo obojí. Dělo se to pár kroků od ústředí Doněcké lidové republiky, kde Mišin připravoval organizaci svého ministerstva sportu.

Odjel jsem vlakem do Kramatorska a Slavjanska, kde válka začala. Zejména Slavjansk byl pro mě zjevení. Viděl jsem fotografie a videa lidí ve Slavjansku za okupace, na lidi se střílelo na ulicích. Měsíc poté, co vzbouřenci odešli, chodili lidi po městě se zmrzlinou. Ve městě bylo dost zničených budov, ale atmosféra byla uvolněná, téměř nadšená a radostná.

Ne všichni ve Slavjansku byli po odchodu separatistů šťastní. Jednu ženu brutálně napadli "vyšetřovatelé" za její otevřenou podporu pro separatisty. Jiným se za separatistů líbil "pořádek". "Vyhnali cikány z nádraží, kde prodávali drogy! Byl pořádek!"

Avšak v Doněcku se věci nevrátily do původního stavu. V polovině srpna tam přestal jezdit vlak. V Den nezávislosti provedla Doněcká lidová republika ukrajinské vězně ulicemi města. Dav se na to díval a lidi na zajatce házeli vajíčky a nadávali jim. O dva dny později překročila na jihu doněcké provincie ruská armáda hranice a směřovala k Mariupolu. Snažila se vytvořit koridor k moři.

Zavolal jsem Mišinovi. Byl nadšený, že na jihu probíhá protiofenzíva, i když už taky měl války dost. Přítel, s nímž hrával fotbal, šel v Makejevce na nákup. Šrapnel ho zasáhl do hlavy a usmrtil ho.

Kanceléř Enriqa Menendeze byla také ostřelována. Menendez byl nahoře, ale vyběhl ven a zůstal nezraněn. Ukázal mi kanceléře své Ad Factory. Osm počítačů tam stálo vypnutých. Firma Google, Menedezův podnikatelský partner, mu poslala křesla na sezení. V kanceláři stojí nevybalená. Z okna jsme v dálce viděli hořící budovy, zasažené bombardováním. "Musím se s tímhle vším mentálně rozloučit," řekl Menendez o své kanceláři. "Je to všechno z jiného světa."

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
13719

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2014