Žil jsem v africké muslimské zemi a poznal jsem řadu skvělých a tolerantních muslimů
19. 10. 2015
Vážený pane Čulíku,
chci Vám napsat, že i já jsem ohromen a bezradný nad projevy nelidskosti od české veřejnosti. Nerozumím tomu, ale nemyslím, že je to pouze strach z neznámého. Mít soucit s cizím neštěstím, pomoci a bojovat s vlastními předsudky je trochu bolestné. Proto je pro část společnosti úlevou, když elity a média ukazují pohodlné sobectví jako společensky zcela přijatelné a dokonce moudré,píše Jaroslav Cerman, lékař, který pracuje v anglickém Manchesteru.
Nyní pracuji v severní Anglii, předtím jsem žil dva roky v africké muslimské zemi a nesouhlasím s názorem, že povahu jednotlivce lze odvodit od příslušnosti k etniku či náboženství.
Myslet si, že mi k poznání, jakým člověkem je Ahmed, pomůže fakt, že je Sudánec, je stejně idiotské jako přesvědčení, že znám charakter paní Novákové, když vím, že je z Plzně, nebo Johna, protože je z Liverpoolu. Shodou okolností jsem v Africe poznal řadu skvělých a tolerantních muslimů, kteří se stali mými přáteli.
Možná jsem měl štěstí, že jsem v životě nenarazil na mnoho špatných lidí. Těch pár, co jsem potkal, byli shodou okolností Češi s akademickými tituly, což připisuji pouze faktu, že jsem v Čechách strávil většinu života.
Myslím, že je dobře prokázáno, že variabilita lidských vlastností uvnitř jakéhokoliv etnika je mnohem větší než jakékoliv statistické rozdíly mezi etniky navzájem.
Proto ani Češi nemohou být horší než ostatní národy.
Co však není stejné, je národní kultura.
Idea rovnosti všech lidí a úcta k právům jednotlivce není samozřejmá, zrodila se v osvícenství a Francouzské revoluci.
Pochopitelně nemůžeme z historických a geografických důvodů očekávat, že by měla stejně hluboký vliv na kulturu v Afghánistánu, Súdánu a Eritrei jako třeba ve Francii.
A nyní se zklamáním zjištuji,že ani v zemích střední Evropy nezapustila příliš hluboké kořeny.
Předstírání pohostinnosti a respektu k jiným lidem se prostě zhroutilo již při náznaku možnosti, že by mohlo přejít ke skutečnosti.
Jednou vyvolaná nenávist k muslimům či uprchlíkům obecně jen tak nezmizí. Uprchlíci nepřijdou a ti, co vášně vyvolali, budou hledat vnitřního nepřítele.
Pokolikáté již v moderních dějinách? A jako vždy ho najdou. Kdo to bude tentokrát? Přesto doufám, že většina obyvatel Česka by se při osobním setkání s uprchlíky nezachovala stejně hnusně, jak o nich mluví. Myslím, že se předsudky těžko odstraňují bez osobní zkušenosti, a tak si možná naivně představuji, že při příchodu větší skupiny uprchlíků do České republiky by se projevil přirozený lidský soucit a solidarita.
A následně i hrdost a úcta k vlastní zemi, která dokáže pomoci a být přístavem, do kterého směřují i lidé odjinud.v Díky za vaše články.
S pozdravem Jaroslav Cerman, lékař v Manchesteru.
Diskuse