Vůně neoliberalismu – V ČT

4. 11. 2015 / Štěpán Steiger

čas čtení 3 minuty


Vlastně mě to nemělo překvapit – neoliberalismus je přece převládající „vůně“ nejenom politická, pronikla do všeobecného vědomí natolik, že si jí nejčastěji všimneme teprve když nám zaplní – zdánlivě náhle – nozdry opravdu pronikavě. Jako se to stalo mně večer v úterý 3. tm. při sledování Událostí (ČT 1).


Hlasatel odříkal radostnou cifru o klesající nezaměstnanosti (stálá, takřka denní a trvalá součást vládní statistiky o české ekonomice) a poukázal na skutečnost, že při klesajícím počtu nezaměstnaných se stále více projevuje nedostatek pracovníků v mnoha profesích. Neoliberálové jsou přitom přesvědčeni, že nezaměstnaní (aspoň valná většina z nich) jsou přece povinni být k okamžité a bezvýhradné dispozici – ti, kdo nejsou ochotni být tak připraveni, by měli být ne-li hned vyškrtnuti ze seznamu nezaměstnaných (a zbaveni tak podpory – nechceme-li užít zprofanovaného a neoliberály odpuzujícího slova dávky), pak tedy nějak potrestáni. Neoliberálové totiž zastávají názor – jeden z jejich zásadních – že nezaměstnanost je především osobní chybou (nedostatkem) jedinců, méně už je vyvolávána např. strukturou ekonomiky. (Což mi jako pamětníkovi připomíná práci Václava Klause, kterou předkládal pro dosažení titulu CSc. - kandidáta věd/!/. Zastával v ní přesvědčení, neslýchané v tehdejší „socialistické“ ekonomii, že nezaměstnanosti je zapotřebí, poněvadž je účinný hospodářský nástroj, jak donutit lidi k práci za určitých podmínek.)

Závan tohoto přesvědčení se mne dotkl, když televizní hlasatel dotazem na ministryni práce zjišťoval, proč je v některých oborech nedostatek pracovníků (termín dělník z oficiálního názvosloví takřka vymizel), když je ještě 500 000 nezaměstnaných. (Nevím, jestli otázky ministrům – nebo jiným vysoce postaveným – má hlasatel předepsány nebo jsou ponechány na jeho obratnosti – řekl bych, že nadřízený mu je aspoň doporučuje. Předpokládám tuto alternativu, lépe potom totiž chápu, jak se neoliberalistické myšlení ve veřejné televizi zabydlelo.) Paní Marksová ovšem poukázalo na skutečnost, že nabídka pracovních míst není dostatečná zrovna v oblastech s nejvyšší nezaměstnaností, a dodala, že např. i rozdíl mezi minimální mzdou a „dávkou“ je nepatrný, nehledě na fakt, že třeba dojíždění je pro mnohé lidi bez práce obtížné.

Nevím, zda hlasatel toto vysvětlení očekával – pokud ano, byl by je mohl totiž přednést sám i bez ministryně (třebaže vysvětlení vysokého funkcionáře může na diváka zapůsobit jinak než tatáž slova „pouhého“ hlasatele.) Jenže v prostém „hlášení“ zpráv nelze v ČT očekávat byť i jenom nádech kritiky – divák může kritizovat jejich výběr (to činím takřka denně, v tichosti domova), sotva však jejich přednes. Právě výběr je příliš často „neoliberální“. Např. o stávkách - pokud nejsou zrovna celonárodní, a ty se dnes sotva vyskytují – nebo jiných, byť i výrazných projevech dělnického zápasu, se z ČT sotva kdy dovíte. Nejsou událostmi. Neoliberálové je pokládají buď za neopodstatněné nebo přímo škodlivé (pro „národní hospodářství“). Příkladů takových postojů, nejen ve zpravodajství, bychom mohli uvést na tucty. Neboť vůně neoliberalismu je už tak běžná a všeobecně přijímaná, že ji jako součást denního života už nevnímáme. Sám jsem ji vědomě zaznamenal až při dotazu, proč se nezaměstnaní nezajímají o prázdná pracovní místa.

0
Vytisknout
9800

Diskuse

Obsah vydání | 5. 11. 2015