Šéflékař v Lampeduse: Všechny uprchlické ženy a dívky, co sem přijíždějí, jsou znásilněny a jsou těhotné

21. 10. 2016

čas čtení 5 minut

"Nejvyšší cenu platí ženy. Protože jsou všechny znásilněny. A všechny ty ženy přijíždějí těhotné, i malé dvanáctileté holčičky. Protože byly všechny znásilněny. A co ty malé holčičky, které neotěhotní? To není proto, že nebyly znásilněny, je to proto, že dostaly koňské injekce hormonů, aby se zastavila jejich ovulace a jejich měsíčky. Aby neotěhotněly."



Včera v noci skoro vůbec nespal a dnes ráno vypadá naprosto zničeně, zahajuje nejnovější ze svých ohromujících reportáží zpravodajka rozhlasu BBC Emma Jane Kirby. Šedesátiletý lékař dr. Pietro Bartolo, hlavní lékař v nemocnici v italské Lampeduse, si teď chvíli hraje s nejnovější příchozí do Lampedusy: drzou a legrační čtyřletou holčičkou z Mali, která ho objímá a která mu sebrala jeho mobilní telefon.

Dr. Pietro právě povolal vrtulník, aby odvezl její invalidní maminku do odborné nemocnice na pevnině. Vidím ale, že se nechce rozloučit s touto malou holčičkou.

"Dovedete si představit," ptá se mě, "že tato žena byla na moři? Na polovinu těla je ochromená a měla s sebou tu malou holčičku. A je bez manžela. Přišla se, protože chce najít svoy tetu, ale vůbec neví, v které evropské zemi ta teta teď je. Jak to zvládne? Její teta by mohla být v Německu, ve Francii, v Holandsku..." Ignoruje svůj telefon.

"A vůbec. V souladu s Dublinským předpisem bude identifikována, budou jí odebrány otisky prstů tady a nebude moci jít do žádné jiné země."

Dr. Pietro unaveně listuje obrovskou hromadou chorobopisů na svém pracovním stole.

"Vypadáte vyčerpaně," říká mu reportérka.

"Mám horečku," přiznává, "skoro dneska nemůžu mluvit, ale nemůžu zůstat doma. Za posledních čtyřiadvacet hodin tu přistály tři čluny a mnoho lidí potřebovalo lékařskou pomoc." Usmívá se.

"Dělám tuhle práci už celý život. Pětadvacet let. A podílím se na přijímání skoro všech člunů." Má skoro omluvný výraz.

"Nikdy si na to nezvyknete," dodává. Přeruší řeč a dává příkazy své sekretářce. Pak znovu pohlédne do svých poznámek.

"Včera připlulo jedno dítě, celé popálené. Přicházejí sem lidi se strašnými popáleninami, od benzínu a paliva na gumových člunech. Všichni přicházejí psychicky ztraumatizovaní."

Lékař si položí čelo na hromadu papírů.

"Nejvyšší cenu platí ženy. Protože jsou všechny znásilněny," říká, když nakonec zvedne hlavu. "A všechny ty ženy přijíždějí těhotné, i malé dvanáctileté holčičky. Protože byly všechny znásilněny. A co ty malé holčičky, které neotěhotní? To není proto, že nebyly znásilněny, je to proto, že dostaly koňské injekce hormonů, aby se zastavila jejich ovulace a jejich měsíčky. Aby neotěhotněly."

Zlost si vylévá na faxu, který ho přerušuje.

"Protože pro pašeráky," pokračuje, "je těhotná dívka jen břemenem. Nevíme, jaké dávky hormonů vpravují pašeráci těmto dívkám do těla. Všechny jsou určeny k prostituci a pro sexuální obchod. A těhotná dívka nemá žádnou cenu."

Měli byste vědět, že součástí práce dr. Pietra není jen starat se o ty, kteří přežili. Jeho úkolem je také identifikovat a provádět pitvu u všech těch, kteří nepřežili.

"Začínám tím, že popisuji jejich šaty a to, co mají na sobě," říká a civí na svůj psací stůl. "Pak je svléknu a zaznamenávám tetování či nějaké charakteristické rysy. Jestli jsou muž či žena obřezáni. Zda mají zaplombované zuby."

Od stolu nevzhlédne.

"A když jsou lidé už rozloženi a nedají se fotografovat ani se jim nedají odebrat otisky prstů, pak mě forenzní policie žádá o vzorek tkáně. To je ta brutální část, kterou nerad dělám. Musím vyříznout žebro, uříznout prst nebo ucho. Abychom tu tkáň mohli dát do databáze DNA."

Reportérka: "Tohle děláte už dlouho. Stává se to lehčím?"

Dr. Pietro na mou otázku pozvedne obočí. "Nikdy si nezvyknete na to, že vidíte mrtvé. Jak si můžete zvyknout na mrtvé děti? To není možné. Ani ta nejnecitlivější osoba na světě by si na to nezvykla."

Má na krajíčku pláč.

"Nejsem robot, jsem jenom člověk," připomíná mi. "Jsem člověk, který má pocity a který je křehký. Často pláču, když vidím tyhle věci. Snažím se to skrývat," a poukáže na své oči, které se mu plní slzami.

"Ale děje se mi to velmi často. Asi je to normální."

Reportérka: "Udržujete si pořád víru v Boha?" V lidstvo? Dokážete pořád ještě v něco věřit?"

"Samozřejmě, že věřím v Boha," říká. "A modlím se k Bohu a Matce Boží. Často je prosím. Ale Bůh nemá nic společného s tímto utrpením. Co s tím má společného?"

Objevuje se zase holčička z Mali a oni ji znovu obejme.

"My jsme spáchali všechna tahle zvěrstva," říká mi. "Je to hanba. Není to Boží dílo. To my lidé jsme vytvořili všechny tyhle hrůzy."

Zdroj v angličtině (audio) ZDE (od minuty 5'20")

0
Vytisknout
12824

Diskuse

Obsah vydání | 25. 10. 2016